Článek
Prázdniny. Děti se na ně těší celý rok. Osm týdnů bez domácích úkolů, bez ranního vstávání, osm týdnů svobody, dobrodružství a nekonečné zábavy. Rodiče se na ně těší také. Nebo. Těší se na tu představu. Na ty barevné obrázky z cestovních katalogů a úsměvy z reklam na nanuky. Jenže realita? Osm týdnů, během kterých se testuje, kolik kofeinu zvládne lidský organismus, a jak dlouho vydrží rodič předstírat, že ho baví hrát „Člověče, nezlob se“ po pětadvacáté.
Na začátku července má většina rodičů připravený seznam aktivit. Zoo, koupaliště, kola, návštěvy, možná i týden na chalupě nebo u moře. Všechno to vypadá slibně. Jenže tahle zásoba nápadů se vyčerpá rychleji než krabička nanuků v mrazáku. A pak začne období, kdy se rodiče mění v improvizátory. Najednou je z tatínka animátor, z maminky odbornice v logistice a z obou dohromady krizoví manažeři, kteří se snaží vyplnit dětem den tak, aby se neunudily k smrti. Což by vedlo k tomu, že by se rodiče dostali na pokraj zhroucení.
Zvenku to může vypadat idylicky. Rodina jede na výlet, děti se smějí, rodiče se usmívají. Jenže co není vidět: tatínek táhne tři batohy, maminka hledá ztracený klobouk a dítě č. 1 se dramaticky válí na zemi, protože nemá zmrzlinu s posypem. A to vše pod heslem: „Hlavně, že jsme spolu.“
Prázdniny mají svou vlastní logiku. Jakmile se podaří děti na chvíli zabavit, hned následuje otázka: „A co teď?“ Je to jako nekonečný firemní meeting, který si sám generuje další body programu. Pexeso? Krátké. Kreslení? Nuda. Pohádka? Moc krátká. Výlet? „Byl fajn… a co budeme dělat zítra?“ Každý rodič si po čase připadá jako kouzelník, který má z klobouku tahat neustále nové atrakce, jenže v klobouku zůstaly jen polámané pastelky a prasklý nafukovací míč.
A aby toho nebylo málo, je potřeba zvládnout i běžný chod domácnosti. Nakoupit, uvařit, uklidit. Zkrátka multitasking na úrovni, kterou by neobstál ani zkušený manažer. V práci se to hemží poradami, tabulkami, termíny doslova klepou na dveře, doma to vypadá tak, že člověk míchá omáčku, mezitím dělá rozhodčího v hádce o autíčko a v hlavě sestavuje plán na odpoledne. Je to taková rodičovská olympiáda, jen bez diváků, potlesku a medailí.
Samozřejmě existuje i zkratka. Pustit dětem pohádku, nebo jim vyjímečně na chvíli povolit tablet. Jenže to má krátkodobý efekt. Po dvaceti minutách přijde výčitka: „Ale my nechceme koukat, my chceme něco dělat!“ A tak rodič znovu zapíná animátorský mód a doufá, že aspoň do večera to nějak přežije. Protože večer je ten jediný okamžik, kdy nastává vytoužený klid. Děti spí a rodiče sedí na gauči, koukají prázdným pohledem před sebe a snaží se vzpomenout, kdy naposledy měli večer jen pro sebe.
A přestože se to celé může zdát jako nekonečná šichta bez konce, v září přijde odměna. Děti vyrazí do školy a rodiče si konečně mohou vydechnout. Ten zvuk školního zvonku je v tu chvíli krásnější než jakákoliv letní symfonie. Je to konec prázdninového maratonu a začátek období, kdy má rodič alespoň pocit, že má věci trochu pod kontrolou. A zároveň ví, že za rok to celé začne nanovo. Osm týdnů, osm tisíc otázek: „A co teď?“ a osm milionů příležitostí testovat vlastní nervy.
A přesto, když se na to díváme zpětně, možná v tom šílenství je i kouzlo. Protože ty příhody, historky a chaotické vzpomínky jsou nakonec to, co dělá léto létem. I když je to spíš léto, kdy rodiče bojují doslova přežití než čas odpočinku.
