Článek
První dítě je pro rodinu vždy největší finanční zátěží – musí se pořídit kočárek, postýlka, autosedačka, oblečení i další nezbytnosti. U druhého dítěte si rodina většinou část výbavy ponechá. O to důležitější by měla být pomoc státu právě při narození prvního potomka. Jenže kvůli tvrdé příjmové hranici přichází tisíce pracujících rodin o porodné jen proto, že vydělávají o pár korun více. Kde je tedy ta skutečná podpora rodin, která by motivovala k rozhodnutí mít děti?
Nedávno jsem se setkala s paní, která mi popsala vlastní zkušenost s porodným. Její manžel vydělával jen o pár korun více, než stanovuje limit, a právě proto rodina nedostala ani korunu. Přitom očekávali první dítě, jejich výdaje dramaticky narostly, ale pomoc státu nepřišla.
Do roku 2010 bylo porodné vypláceno každé rodině bez ohledu na příjem. Od 1. ledna 2011 ale přišla reforma vlády Petra Nečase a ministra práce Jaromíra Drábka. Porodné se od té doby vyplácí jen na první a druhé dítě, a to pouze tehdy, pokud příjem rodiny nepřesáhne 2,7násobek životního minima. Rodiny, které se ocitnou nad limitem třeba jen o pár korun, nedostanou nic.
A tady vzniká obrovský paradox, slušně pracující rodiny, které odvádějí daně a snaží se zajistit své děti, často na porodné nedosáhnou. Naopak rodiny, které nikdy nepracovaly a dlouhodobě žijí jen ze sociálních dávek, na porodné obvykle nárok mají a čím více dětí mají, tím více čerpají další podporu. Výsledkem je nerovnost, která budí frustraci a pocit nespravedlnosti.
Rodina, která se omezí kvůli pár stokorunám nad limitem, zvažuje, zda vůbec mít druhé dítě, protože ví, že by si kompletní péči nemohla dovolit. A stát přitom na každém kroku deklaruje, že podporuje porodnost. Ve skutečnosti ale nastavením tvrdé hranice spíše odrazuje ty, kteří by rádi měli více dětí, ale nechtějí žít na dávkách.
Je na čase, aby se někdo na porodné podíval nově. Buď zvýšit hranici, nebo zavést postupné krácení, aby rodina nepřišla o celou dávku jen kvůli několika stokorunám příjmu navíc.
Pokud to stát myslí s podporou rodin vážně, musí začít myslet na realitu života lidí, ne jen na tabulkové limity. Protože rozhodování o dítěti není nikdy jen o financích,ale když stát nastaví takto nespravedlivá pravidla, může to být pro mnoho rodin ten poslední hřebík, proč zůstat u jedináčka.
