Článek
Samoživitelka a samoživitelka. Dvě totožná slova, která ale v reálném životě tak totožná být nemusí. A často nejsou.
Moje sociální bublina je velmi rozmanitá, byť bych nenazývala přáteli všechny, ale znám hodně lidí. A díky svému předešlému povolání jsem měla možnost nahlédnout i docela pod pokličky jejich životů. Rozhodnutí mít dítě je, dá se říct, to nejzásadnější v životě. Protože kromě lásky, která nic nestojí, potřebuje dítě i stabilní zázemí a finance. Těhotenství může přijít i nečekaně, nebo se může stát, že vztah nevyjde, z partnera se vyklube podrazák, který zmizí, a vy a ani dítě už ho nebudete zajímat. Člověk nikdy neví, co mu život přinese.
Ale.
Během vánočního času se na nás valily dojemné příběhy samoživitelek ze všech stran. Nebylo výjimkou, že v nějakém příběhu jsme poznali ženu, která má třeba 4 děti, páté na cestě a je na ně sama. Děti nemají co jíst, nemá výbavičku pro nenarozené dítě, a tak dále. Velmi často mělo každé dítě klidně jiného tátu, a všichni, jako přes kopírák, nejevili zájem, neplatili alimenty a nezajímali se. Tady už je možná na místě, místo povzdechu, že paní má teda ale pešek, se zamyslet nad tím, jestli není tak trochu chyba jinde. Jestli je tedy rozumné si ihned pořizovat další děti a jestli spíš není něco špatně na straně takové ženy. Protože přeci jen - chyba se stát může, ale tolikrát?
Pak taky není tajemstvím, že existují samoživitelky jen na papíře. Není nic neobvyklého, že se otec schválně nezapíše do rodného listu, protože potom vzniká nárok na sociální dávku, které se říká „porodné“. Po nějaké době není problém otce dopsat, dítěti změnit příjmení a jako kdyby se nic nestalo. A nebo si pronajmout byt, do smlouvy napsat jen sebe a děti, partnera nenahlásit, a vesele pobírat příspěvek na bydlení. Některé páry se dnes nechtějí brát už jen proto, že jak oni sami říkají, se jim to zkrátka nevyplatí. K letošnímu roku již nejde uplatnit například sleva na manželku, což zase pocítí třeba naše rodina, protože já jako pečující osoba pracuji z domova, a limit pro daňový odečet splňujeme. Ale nedá se nic dělat, rozhodně by nás nikdy nenapadlo přemýšlet nad tím z pohledu výhodnosti.
Už několik let jsem na sociální síti Twitter, která se dnes už sice jmenuje X, ale pro původní jádro to je a vždycky bude Twitter. Víte, Twitter je kouzelné místo, kde když lidí chtějí a spojí se, tak dokážou hory přenášet. Je to opravdu esence milých a dobrotivých lidí, kteří se nebojí podat pomocnou ruku. Jenže víte, jak zní to přísloví - Podej čertu prst a on ti chytí celou ruku. Už nějaký ten rok si tam všímám jedné matky, která zůstala sama na syna. Jednou tam dostala emoční breakdown, ve kterém se svěřila, že nemá na to a na to, a spousta lidí se ihned ujala řešit situaci a nabídla ji pomoc. Finanční. Kterou ona s díky přijala. Na čemž není nic špatného. Jenže pozvolna zjistila, že to vlastně takhle funguje skvěle a proč se tedy snažit změnit svůj život, když už má dítě, které chodí do školky a ona by tak mohla do práce, když takhle je to jednodušší. Od té doby tam nenápadně sdílí všechno, co se jí líbí, co by chtěla, případně si postěžuje, že ji nepřišel ten a ten příspěvěk od státu, a lidé hned chtějí buď adresu, aby ji věc mohli poslat, nebo číslo účtu. Geniální, že?
Vím, že do situace, kdy člověk potřebuje pomoc, se může dostat každý z nás. Ale bohužel jsou mezi námi i lidé, kteří se potom neštítí pomoci zneužívat.
Párkrát se mi už i stalo, že jsem darovala nějaké věci po dětech, a samozřejmě mi přišlo x zpráv od žen, které věci nutně potřebovaly, protože jsou s děti samy, nemají na to, a tak. Když jsem se pak ale podívala na profil té dotyčné osobě, tak měla na každé druhé fotce cigarety, nebo nějaký alkohol. V tu chvíli si říkám, že by si to asi chtělo ujasnit priority. Nebo není výjimka, že se mnou darované věci následně objevily na bazaru k prodeji. To mi samozřejmě může být jedno, protože jednou jsem věc darovala, a tak si s ní dotyčný může dělat co chce, nicméně když vám předtím napíše slohovou práci o tom, jak věci nutně potřebuje, tak je to potom úsměvné a nepůsobí to moc seriózně.
Zároveň ale znám matku samoživitelku, která má dítě dokonce postižené, je na něj sama, a ačkoliv to má neskutečně těžké, tak se se vší nepřízní osudu pere tak, že si zaslouží od každého neskutečnou poklonu. Nefňuká na sociálních sítích, chodí do práce, hledá možnosti přivýdělku a na svojí životní situaci si nezaložila obchodní značku. A takové samoživitelky a samozřejmě i samoživitele moc cením, protože člověk musí zkrátka bojovat s tím, co dostal od života naloženo. Každý z nás si na bedrech nese určité břemeno, se kterým zápasí.
Být samoživitel není jistě sranda, nicméně opravdu dnes není samoživitel jako samoživitel. A je moc velká škoda, že ti slušní se potom bohužel ztrácejí v davu kvůli těm, kteří samoživitelé tak až úplně nejsou.
