Článek
Charles O’Reilly začínal svou profesní dráhu v armádě a zřejmě by u ní i zůstal, kdyby ho neodradil jeden zásadní aspekt. Chtěl jsem mít kontrolu nad svým životem.
Ačkoliv měl ambice, důležitější než dosažená hodnost nebo prestiž pro něj byla svoboda a možnost sledovat vlastní zájmy. Rozhodl se armádu opustit a vydat se akademickou cestou. Vyměnil vnější uznání za příležitost jít si za tím, co mu dávalo smysl. Dnes působí jako profesor organizačního chování na Stanfordu a právě téma ambice se stalo ústředním bodem jeho posledního výzkumu.
Společně se svým kolegou Jeffrey Pfefferem, rovněž profesorem na Stanfordu, se pustili do zkoumání rozporuplné povahy ambice. Jejich výzkum poukazuje na to, že ačkoliv je ambice jedním z předpokladů kariérního růstu, může mít i stinné stránky. Obzvlášť pokud vychází z motivace jako je touha po penězích, moci či slávě.
„Záleží na tom, co je cílem vaší ambice,“ říká O’Reilly. „Pokud jsou cíle převážně vnějšího rázu, je tu větší riziko neetického chování.“
Přestože ambice bývá spojována s profesním úspěchem, výzkumy dosud příliš nezkoumaly, jakou roli v ní hraje motivace; tedy proč vlastně lidé úspěchu chtějí dosáhnout. Ambice navíc nezapadá do klasického rámce pěti základních osobnostních rysů, které behaviorální výzkumy často zkoumají.
„Vzhledem k tomu, jak velký důraz se klade na model Big Five, se ambice jako téma poněkud vytratila z výzkumného zájmu,“ poznamenává Pfeffer.
Ve své studii proto oba profesoři vytvořili sérii experimentů, kde testovali šest různých cílů, které mohou být předmětem ambicí. Tři z nich byly vnější – status, moc a majetek – a tři vnitřní – autonomie, výzva a mistrovství v dané oblasti. Účastníci museli mezi těmito cíli volit, často formou „buď, anebo“. Například: dali by přednost autonomii před statusem? Nebo spíš bohatství než hlubšímu porozumění dané problematice? Podle Pfeffera je to jako jídelní lístek, kde byste nejradši ochutnali všechno, ale můžete si vybrat jen jedno jídlo.
Následně výzkumníci zkoumali, jak by se účastníci zachovali v různých situacích vyžadujících rozhodnutí s etickým podtextem. Ptali se například, zda by byli ochotni přikrášlit své úspěchy, přivlastnit si zásluhy někoho jiného, nebo třeba upravit své CV tak, aby vypadali lépe před potenciálním zaměstnavatelem.
Při kontrole běžných osobnostních rysů a úrovně narcismu zjistili, že ambice (ne překvapivě) silně koreluje s kariérním úspěchem. To odpovídá dřívějším studiím. Zásadnější ale bylo zjištění, že lidé s převažujícími vnějšími motivacemi (peníze, moc, prestiž) měli výrazně vyšší sklon k neetickému chování. A to nejen v abstraktních odpovědích, ale i v praktických testech.
Experiment
V jednom z experimentů měli účastníci hrát hru s kostkou, kde měli získat odměnu pokaždé, když jim padla pětka. Ve skutečnosti ale bylo technicky znemožněno pětku hodit. Test tedy ve skutečnosti měřil ochotu účastníků lhát. Výsledek? Lidé s převážně vnějšími ambicemi častěji tvrdili, že jim pětka padla.
Další úloha zkoumala, zda by byli dotyční ochotni prodat auto s poruchou bez toho, aniž by na závadu upozornili kupujícího. Nebo zda by záměrně poskytli kolegovi neúplné informace, pokud by to vedlo k jejich vlastnímu finančnímu zisku. I v těchto scénářích se lidé zaměření na vnější cíle projevili jako ochotnější k nečestnosti.
O’Reilly nicméně přiznal několik limitací studie. Například fakt, že výzkum nepracoval s měřením psychopatie nebo machiavelismu - dvou zbývajících rysů takzvané „temné triády“ (spolu s narcismem), které jsou často spojovány s neetickým jednáním. Také připustil, že výpovědi účastníků jsou založené na (anonymním) sebehodnocení, což může vést k podhodnocení reálné míry neetického chování. Nicméně i pokud by účastníci lhali, výsledky potvrzují základní tezi, že existuje silná spojitost mezi typem ambice a ochotou ohýbat morální pravidla.
Jako příklady ze světa byznysu uvádí firmy jako Enron, Theranos nebo WeWork. Společnosti, jejichž lídři se dostali velmi vysoko, ale prostředky, jakými toho dosáhli, byly často neetické, klamavé nebo rovnou nezákonné.
Závěrem
O’Reilly doufá, že jejich výzkum inspiruje další odborníky, aby se více zabývali tím, co lidi motivuje. A také že by tato perspektiva mohla najít využití například při výběru vrcholových manažerů. Pfeffer shrnuje celou studii slovy: „Na motivech záleží.“ Oproti O’Reillymu se ale zdržuje hodnocení. Neetické jednání může, i navzdory hodnotám, vést k úspěchu. Pfeffer zároveň poznamenává: „Nikdy Charlese nepřesvědčím, že svět prostě funguje takhle“.
Jejich diskuze jsou prý časté, někdy ostré, ale vždy s respektem. Ačkoliv se neshodnou v tom, jestli bychom měli svět aktivně měnit, nebo ho jen poznávat, oběma jde o pochopení lidského chování v pracovním svět.
Článek je inspirován anglickým originálem publikovaným na webu Stanford University
