Článek
Nic se neděje. A přesto jsem vyčerpaný.
Neděje se mi nic dramatického. Neprocházím krizí, nehrozí mi žádné bezprostřední nebezpečí, svět se mi nehroutí před očima. A přesto jsem unavený. Ne tak, že bych potřeboval jeden volný víkend. Spíš tak nějak plošně. Jako kdyby se únava táhla napříč dny. Hůř se soustředím, drobnosti mě rozčilují víc, než by dávalo smysl. Večer jsem vyčerpaný a ráno se probouzím unavený. Tělo mě nebolí. Jen je zvláštně stažené. Když se mě někdo zeptá, co se děje, vlastně nevím, co odpovědět. Protože nic konkrétního.
Poznáváte se v tom? Připadá vám to matoucí?
Tenhle stav nepůsobí jako konkrétní problém. Nedá se na něj ukázat prstem. Nedá se jednoduše vysvětlit ani obhájit. Člověk má pocit, že by si na něj vlastně neměl stěžovat. Jenže zároveň je to stav, který se nehne. Den za dnem funguju, reaguju, zvládám a přesto mám pocit, že jsem pořád „v napětí“. Ne tak že bych prožíval paniku nebo nějaký kolaps. Ale dost na to, aby to ze mě postupně vysávalo energii.
Tohle není stres ve smyslu krize. Tohle je tichá, chronická zátěž, která se stala normou.
Náš stresový systém vznikl pro úplně jiný svět
To, že stres souvisí s reakcí boj nebo útěk (fight-or-flight), není žádná převratná novinka. Většina z nás to už někdy slyšela. Víme, že tělo reaguje na ohrožení, že se připravuje na akci, že jde o pozůstatek doby, kdy šlo doslova o přežití.
Jenže právě proto má smysl se u toho na chvíli zastavit. Stresový systém nevznikl proto, aby nás držel dlouhodobě ve stavu napětí. Vznikl jako krátkodobá mobilizace: něco se děje → tělo se připraví → zasáhneme → je konec.
Predátor. Souboj. Útěk. A pak klid.
Tělo se mělo dát do pohybu. Utíkat. Bojovat. Vynaložit energii a pak ji zase doplnit. Proto celý mechanismus dává smysl jen tehdy, když po mobilizaci následuje akce a její ukončení. Náš stresový systém není „špatně nastavený“. Problém je v tom, že svět, ve kterém ho dnes používáme, se dramaticky změnil. Dnešní stresory nejsou predátoři. Jsou to situace. Vztahy. Nejistoty. Očekávání. Věci, které nás nutí být ve střehu, ale nedovolují reagovat pohybem ani rozhodným činem.
Tělo se připraví.
A pak… nic.
Tohle si většina z nás uvědomuje jen napůl. Víme, že stres je „evoluční“. Ale už méně si připouštíme, co z toho plyne: že náš organismus pořád funguje podle logiky mobilizace k činu, i když mu žádný skutečný čin nenabídneme. A právě tady začíná vznikat napětí, které samo od sebe nemizí.
Tělo nerozlišuje mezi predátorem a e-mailem
Stresová reakce se nespouští podle toho, jak objektivně vážná situace je. Spouští se podle toho, jestli ji tělo vyhodnotí jako ohrožení. A v tom je zásadní háček. Pro stresový systém není velký rozdíl mezi tím, jestli před vámi stojí predátor nebo jestli čekáte na e-mail, který může něco pokazit. Jestli vás někdo fyzicky ohrožuje,
nebo jestli hrozí kritika, konflikt, odmítnutí či ztráta kontroly.
Z pohledu těla je sociální hrozba pořád hrozba. Jen je u ní jeden zásadní rozdíl: nesmí se u ní hýbat. Nemůžete utéct. Nemůžete se bránit. Nemůžete vyrazit vpřed. Sedíte. Čtete. Přemýšlíte. Odpovídáte „s rozmyslem“. A tělo mezitím dělá to, co umí: připravuje se na akci. To není chyba myšlení ani přehnaná citlivost. To je fyziologie.
Stresová reakce reaguje na pocit ohrožení, ne na to, jestli je situace „rozumná“, „přiměřená“ nebo „by se dala zvládnout“. Reaguje rychle, automaticky a bez ohledu na to, že dnes žijeme ve světě, kde se většina hrozeb odehrává bez pohybu. A právě tady se rodí napětí, které se tak těžko vysvětluje. Tělo je připravené jednat.
Situace to neumožňuje. A my zůstáváme někde mezi.
Stres má tři fáze a většina z nás uvízne v té prostřední
Když se na stres podíváme hodně zjednodušeně, má tři fáze: poplach, vzdor a vyčerpání. Nejde o diagnózu, ale o logiku toho, co se s tělem děje v čase.
Poplach (alarm) je okamžik, kdy se něco objeví a tělo se připraví reagovat.
Tohle samo o sobě není problém – je to rychlá, účelná mobilizace.
Rezistence (vzdor) je fáze, kdy se snažíme situaci zvládnout a udržet fungování.
Tělo je pořád aktivované, ale my jedeme „na rozum“, sebekontrolu a výdrž.
Vyčerpání přichází ve chvíli, kdy tahle mobilizace trvá příliš dlouho a není kde ji ukončit. Ne proto, že bychom něco nezvládli, ale proto, že zdroje nejsou nekonečné.
Důležité je uvědomit si, že problém většinou není poplach. Krátký stres, jednorázové vypětí, náročná situace – to všechno tělo zvládá překvapivě dobře. Problém většinou není ani stres jako takový. Problém je, pokud je tělo je připravené jednat, ale mysl říká „vydrž“. Pokud taková kombinace trvá příliš dlouho, tělo to doslova začíná bolet.
Hlavním problémem moderního stresu je rezistence bez boje
Můžeme říct, že hlavním problémem vyrovnávání se s moderním stresem je rezistence bez boje. Co to znamená? Fyziologicky je ve stresu naše tělo připravené bojovat nebo utéct. To je jeho základní nastavení. Jenže my nebojujeme. Neutíkáme. Sedíme. Usmíváme se. Odpovídáme. Přemýšlíme. Snažíme se fungovat dál. Tělo se připraví na akci a … akce nepřijde.
A to je klíčový rozdíl mezi stresem, na který jsme evolučně stavění, a stresem, ve kterém dnes žijeme. Nejde o to, že by byl stres silnější než dřív. Jde o to, že se neuzavírá.
Hans Selye popsal, že vyčerpání přichází ve chvíli, kdy stresor (podnět vytvářející stres) trvá. Proto, že organismus není stavěný na dlouhodobou mobilizaci bez vybití. Ve fázi rezistence se snažíme situaci zvládnout rozumem. Uklidňujeme se. Přesvědčujeme se. Regulujeme emoce. Držíme se. A často jsme v tom velmi dobří. Jenže tělo mezitím pořád čeká, že něco uděláme. Čeká na pohyb. Na rozhodnutí. Na ukončení. Na signál, že hrozba skončila.
Místo toho dostává opakovaně stejnou zprávu: „Vydrž.“
A tak zůstáváme v rezistenci. Dlouho. Tiše. Bez dramat. Až do chvíle, kdy se začne ozývat únava, podrážděnost, otupělost nebo pocit, že už „jedeme na rezervy“. Tohle je ten moment, který lidé velmi dobře cítí, ale jen málokdo ho umí pojmenovat.
Není to selhání. Je to neuzavřený stresový cyklus. A dokud se bavíme jen o tom, jak stres „zvládat“, ale ne o tom, jak ho ukončovat, budeme se v téhle fázi točit dál.
Proč nepomáhá „uklidni se“ ani „mysli pozitivně“
Většina rad, které o stresu slyšíme, cílí na náš rozum. „Uklidni se.“ „Změň perspektivu.“ „Mysli pozitivně.“ „Neřeš to tolik.“
Na první pohled dávají smysl. A někdy opravdu pomůžou. Hlavně když jde o krátkodobé napětí nebo přehnanou obavu. Jenže problém nastává ve chvíli, kdy se stres už dávno neodehrává jen v myšlenkách. Stres je to fyziologický proces, který se spustí dřív, než si vůbec stihneme něco „rozumně“ říct. Právě to ono napětí mezi tělem a rozumem je vyčerpávající samo o sobě. Čím víc se snažíme stres „přemluvit“, tím víc máme pocit, že selháváme. A ono to dává smysl.
Tělo se nedá uklidnit argumentem.
Potřebuje jiný druh signálu než logické vysvětlení. Signál, že je po všem. Že hrozba skončila. Že cyklus může být uzavřen. Dokud tenhle signál nepřijde, zůstáváme v rezistenci. A to i když si rozumově říkáme, že „už by mělo být dobře“.
Závěrem
Možná teď automaticky čekáte návod. Co dělat, aby stres polevil. Jak z rezistence ven. Jak to „správně zvládnout“?.
Jenže první krok není v tom něco dělat.
Je v tom přestat si to špatně vykládat.
Dokud vyčerpání chápeme jako osobní selhání, snažíme se ho řešit další kontrolou, disciplínou a snahou „fungovat líp“. Tím ale často jen prodlužujeme fázi vzdoru, ve které už jsme. Změna nezačíná technikou. Začíná otázkou, kterou si většina lidí vůbec nepoloží:
Na co se moje tělo už dlouho připravuje a nikdy k tomu nedostalo prostor?
Není to výzva k unáhlené akci. Je to pozvání začít vnímat stres ne jako problém hlavy, ale jako nedokončený tělesný proces.
A to samo o sobě mění hodně.
