Článek
Když se řekne „stres škodí zdraví“, spousta lidí si představí buď něco velkého a dramatického jako vyhoření, rozvod, ztrátu práce, anebo naopak takové to vágní strašení, které vlastně nic neříká. Jenže existují výzkumy, které jsou v tomhle až nepříjemně konkrétní: ukazují, že i docela obyčejná partnerská hádka se umí propsat do těla tak, že měřitelně zpomalí hojení ran.
Psycholog Sheldon Cohen a jeho kolegové provedli pět studií, ve kterých zkoumali, jak lidé reagují na virus způsobující běžné nachlazení (Cohen et al., 1991; Cohen, 2005). Virus aplikovali přímo do nosu jinak zdravým dobrovolníkům a pak sledovali, kdo skutečně onemocní respiračním onemocněním. Člověk by čekal, že když vědci „dají“ viru dost a rovnou tam, kde má ideální podmínky, onemocní všichni. Nebo naopak, že když jsou účastníci zdraví, jejich imunita si s virem poradí a nemoc se nerozvine. Skutečný výsledek byl možná předvídatelný: někteří lidé onemocněli, jiní ne. Vědce ale nezajímalo, že někdo dostal rýmu. Zajímalo je, kdo ji dostal a proč.
Cohenův tým pak identifikoval několik psychologických faktorů, které pomáhaly vysvětlit, proč část účastníků po kontaktu s virem onemocněla, zatímco jiní ne. Patřil mezi ně chronický stres, nepříznivé zkušenosti v dětství, nedostatek sociální opory a také negativní emoční stavy, například deprese a úzkost (Cohen et al., 2016). Jinými slovy: ano, nachlazení způsobuje virus, ale psychologické faktory včetně stresu mohou zhoršovat fungování imunitního systému a tím viru „uvolnit cestu“, aby se v těle snadněji uchytil, množil a dařilo se mu.
Stres a imunita
Abychom vztah mezi stresem a tělesným zdravím pochopili, hodí se znát obor zvaný psychoneuroimunologie (někdy zkráceně PNI). Psychoneuroimunologie zkoumá, jak psychické faktory (například stres a deprese) ovlivňují centrální i periferní nervový systém, hormonální (endokrinní) systém a imunitní systém. Je to interdisciplinární oblast, která propojuje psychologii, neurovědy, imunologii i medicínu a snaží se popsat složité způsoby, jak spolu tyto tělesné systémy komunikují a vzájemně se ovlivňují (Straub & Cutolo, 2017).
Jedním z běžných postupů v PNI výzkumu je vyvolat u účastníků stres a následně měřit, jak se to projeví na jejich imunitním fungování. Psycholožka Janice Kiecolt-Glaser a její kolegové (2005) to udělali ve studii, která zkoumala, jak partnerský konflikt ovlivňuje hojení ran. Pozvali manželské páry do laboratoře a pomocí přístroje jim na paži vytvořili drobné puchýřky. Potom část párů vedla rozhovor o manželských tématech, která vědci předem vybrali tak, aby s vysokou pravděpodobností vyvolala konflikt, zatímco jiné páry měly podpůrnou, klidnou konverzaci. Během následujících dvou týdnů vědci sledovali, jak rychle se puchýřky hojí. Zjistili, že (a) u párů, které se dostaly do konfliktu, se puchýřky hojily pomaleji než u párů s podpůrným rozhovorem; (b) čím nepřátelštější konflikt byl, tím pomalejší bylo hojení; a (c) páry prožívající konflikt měly v místě puchýřků nižší hladiny látek, které pomáhají bránit se infekci (například cytokinů), než páry, které vedly podpůrnou konverzaci.
Stojí za to zdůraznit ještě jeden výsledek. Hádka, která trvala méně než hodinu, dokázala imunitu oslabit natolik, že se puchýřky na paži hojily o jeden až dva dny déle. Tato studie jasně ukazuje, že bychom neměli podceňovat dopad každodenních stresorů (i těch, které vypadají „banálně“ a patří do běžného života) na imunitní systém.
Jak stres ovlivňuje imunitu
Proč se u vystresovaných párů hojily puchýřky pomaleji? Velká část odpovědi vede k tzv. HPA ose. Aktivace HPA osy vyústí mimo jiné v uvolnění stresového hormonu kortizolu. Kortizol má několik dobře známých účinků (například zvyšuje hladinu cukru v krvi a krátkodobě působí protizánětlivě) ale zároveň tlumí tvorbu mnoha typů imunitních buněk. Jinak řečeno, když stres spustí vyplavení kortizolu, je v těle dočasně méně buněk, které běžně vyhledávají a likvidují původce infekce. To znamená, že se snáz nakazíme (jako ve studiích s virem nachlazení) a zároveň se nám po stresu hůř a pomaleji hojí rány (jako ve studii Kiecolt-Glaserové).
Studie s hojením ran ukazuje dopad akutního stresu, tedy krátkodobé zátěže. Chronický stres však může mít ještě výraznější negativní dopady. Zejména proto, že vede k dlouhodobě zvýšeným hladinám kortizolu. Kortizol v akutní situaci tlumí zánět a umožňuje nám pokračovat ve výkonu i přes zranění, což dává smysl v extrémních situacích „boj nebo útěk“. Jenže pokud je kortizol dlouhodobě vysoký, tělo na něj postupně přestává reagovat tak citlivě a jeho protizánětlivý efekt slábne. A protože chronický stres zároveň zvyšuje hladinu látek, které zánět naopak podporují, výsledkem může být dlouhodobý, chronický zánět.
No a proč je chronický zánět takový problém? Protože má řadu negativních dopadů napříč různými tělesnými systémy. Zánět v koronárních tepnách může zvyšovat riziko infarktu, zatímco protizánětlivá léčba může toto riziko snižovat (Black & Garbutt, 2002). Zánětlivé procesy v mozku se dávají do souvislosti s rozvojem deprese a demence (Lee & Giuliani, 2019; Leonard, 2007). Chronický zánět je také spojován s některými typy nádorových onemocnění (Mantovani et al., 2008). Stručně řečeno, chronický zánět je jedna z hlavních cest, jak může stres postupně narušovat fungování organismu napříč celým tělem.
Závěrem
A teď to nepříjemné, ale užitečné. Z těchto studií neplyne, že „kdo se hádá, onemocní“ nebo že si člověk nemoc „způsobí stresem“. To je zjednodušení, které lidem spíš ubližuje, protože z něj snadno vznikne vina a stud. Co z nich ale plyne velmi jasně, je něco jiného.
Tělo bere stres vážně. Ne jako metaforu, ne jako psychologický doplněk k „opravdovým“ nemocem, ale jako biologickou událost, po které přepíná své priority.
A možná nejdůležitější pointa je, že stres není jen to, co se vám děje. Je to i prostředí, ve kterém vaše tělo tráví dny. A prostředí se skládá z drobností. Ne z jednoho velkého výbuchu, ale z opakování: z hádek, které nikdy nedojdou k řešení, z tichých trestů, z dlouhého napětí, z pocitu, že musíte být pořád ve střehu. Tělo přitom nerozlišuje, jestli je zdroj stresu „dostatečně legitimní“ podle někoho jiného. Zaregistruje hrozbu a přizpůsobí se. A to přizpůsobení má svou cenu.
Když řešíte stres, neřešíte slabost ani rozmazlenost. Řešíte regulaci systému, který má chránit váš život. Někdy to znamená lepší spánek, někdy terapii, někdy pohyb. Ale někdy to znamená i nepohodlnou, dospělou otázku: jestli to, co nazýváte „normálním“ fungováním (ve vztahu nebo v práci) není ve skutečnosti trvalé napětí, na které si jen zvykáte.
