Článek
Na chaotickém bitevním poli moderního života slyšíme dnes a denně toxickou lež – a to, že abychom dosáhli úspěchu, musíme se stát superhrdiny v každém aspektu našeho života. Naše společnost oslavuje multitaskery a neúnavné nadšence. Ale za jakou cenu? Temnou realitou je, že neúnavná honba za statusem superhrdiny je jistou cestou k vyhoření.
Nástroje jako Wheel of Life odhalují naši existenci a zdůrazňují potřebu rovnováhy mezi vztahy, kariérou, zdravím, spiritualitou, financemi a dalšími aspekty našeho života. Smutnou pravdou je, že v naší hektické každodenní rutině se často rozhodujeme toto ignorovat. A tím ignorujeme, co nás skutečně naplňuje. Jistě, můžeme se na krátký okamžik cítit nezastavitelnými. Cítit se jako bychom zdolávali štíty hor, ať už se to týká naší kariéry, vztahů či osobních cílů.
Pravda se ale skrývá pod povrchem – neúnavné prosazování se bez uznání a uvědomění si svých lidských limitů je časovaná bomba. Duševní, fyzické, emocionální a sociální vyhoření nejsou pouhá módní slova; jsou to důsledky ignorování naší vlastní zranitelnosti.
Ponoříme-li se do role superhrdiny, za rohem na nás čeká vyčerpání, nespokojenost a zklamání.
Vyhoření pomalu nahlodává naši schopnost vyrovnat se s životními výzvami. Příznaky mohou být zpočátku nepatrné – nevysvětlitelný pocit duševního vyčerpání, potíže s pozorností i u těch nejjednodušších úkolů či neustálá nespokojenost s naší prací a neúspěchy vedou k rostoucí frustraci. Ta často vyvrcholí o fyzickými příznaky.
Fyzické vyhoření je tichý vetřelec, který vysává naši energii a vitalitu. Bez ohledu na to, kolik spíme, jsme neustále vyčerpaní a neschopní držet krok s požadavky dne. Neustálá únava se stává nevítaným společníkem, zatímco náš imunitní systém slábne.
Emoční vyhoření potom často zasáhne jádro našeho bytí a zanechá v nás pocit selhání. Neutuchající apatie a ztráta motivace nás tíží a uvězňují nás v cyklu neustálých pochybností o sobě samých. Cítíme se uvízlí v životě, nedokážeme najít radost z činností, kterých jsme si kdysi vážili, a sužuje nás všudypřítomný pocit nespokojenosti.
A v neposlední řade, ve věku sociálních sítí, se i sociální vyhoření stává hrozivým nepřítelem. Neustálé bombardování požadavků na interakci vyvolává smyslové přetížení. A to i do takové míry, že se během společenských setkání cítíme zahlceni a určitým způsobem separováni. Už samotná myšlenka jít ven nebo navštěvovat společenské akce nás naplňuje hrůzou, což vede k upřednostňování izolace před sociálními kontakty.
Pojďme se podívat pravdě do očí; neexistuje zde žádné sérum neporazitelnosti. Místo honby za nerealistickými ideály je čas odhalit syndrom superhrdiny. Protože přijmout naši lidskost není slabost; je to osvobození. Přijměte sílu sebesoucitu a umění říkat ne. Být výjimečný neznamená nosit kápi. Jde o to najít naše skutečné já. Osvobodit se od očekávání, oslavovat svou jedinečnost a přepisovat pravidla.
Je nejvyšší čas vzepřít se mýtu o superhrdinech. Pamatujte, že přijetí naší lidskosti není jen klíčem k osobnímu triumfu; ale také katalyzátorem pro smysluplnější život a svět.
Na konci tohoto článku se možná budete zamýšlet nad tím, jaké jsou skutečné důsledky přijetí svých limitů. Jde jen o to být šťastnější? Nikoliv. Dopady vyhoření jsou totiž i ekonomické. Proto byste se neměli vyhoření obávat jen vy, ale také firmy a zaměstnavatelé. Vyhoření má totiž dopad produktivitu a celkový výkon organizace.
Studie prokázaly, že u vyhořelých zaměstnanců je o 63 % vyšší pravděpodobnost, že budou čerpat nemocenskou, či třeba, že si budou s velkou pravděpodobností hledat nové zaměstnání. (Gallup)
To vede z ekonomického hlediska ke zvýšení nákladů spojených s fluktuací a narušením dynamiky týmu. To, že syndrom vyhoření snižuje produktivitu i tím jak negativně ovlivňuje schopnost soustředění a rozhodování už je pak jen třešničkou na dortu.
Zdroje:
