Článek
Jsem městské dítě. Nebudu lhát. Jsem zvyklá, že je kolem mě ruch, lidé a že mám všechno po ruce, ať už obchody, lékaře, městskou hromadnou dopravu nebo školu a školku. Žiju ve velkém městě a miluju to tady. Ale i tak se občas chytám za hlavu a říkám si, jestli by to nebylo lepší někde, kde bych byla svým pánem.
Sousedy si člověk nevybírá
Před necelými 4 roky jsme konečně našli vysněný byt, který jsme koupili a i s našimi dětmi a psem jsme ho proměnili v domov. Je nás tady dohromady dvacet bytů, takže ještě vcelku ucházející počet. Sama jsem máma dvou malých dětí (7, 4) a naprosto chápu, že každodenní ruch, jako je dupání, šoupání židlí po podlaze nebo občasný křik dětí je něco, čemu se člověk nevyhne. Stejně tak mě netrápí, když občas cítím, co soused vaří nebo že si dal na balkoně cigaretku. Vlastně jsem docela tolerantní člověk a nehádám se s nikým. Nicméně poslední dobou si začínám všímat, že už se objevily nějaké věci, nad kterými mi občas zůstává rozum stát.
Grilování na parkovišti? Neudržovaný byt?
S každým příchodem léta se sousedé, kteří bydlí v přízemí, rozhodnou, že nastal čas. Čas na grilování. A tak vytáhnou jejich gril přímo před barák, na parkoviště plné aut a začnou grilovat. Nejsem si úplně jistá, jestli je to vlastně vůbec povolené, na takto veřejném místě. Každopádně jestli mě potom něco vytáčí víc než byt plný grilovacího odéru, protože ačkoliv mám místnost s balkonem za rohem, tak to stejně dojde i ke mě, tak to, že nejsou schopni dodržovat pořádek. Ukončí grilování, nechají uhlí vychladnout a s ním udělají co? Jednoduše ho jdou vysypat na trávu u baráku. Takhle, myslím, že v těchto vedrech to není úplně rozumná věc, o znečištění ani nemluvím. Takových uhelných hromádek jsem kolem domu, během procházky se psem, našla už asi 5. První jsem si všimla totiž samozřejmě ve chvíli, kdy můj pes začal hrabat a najednou jeho sněhobílé tlapky už sněhobílé vůbec nebyly.
Nikdo vám taky nezaručí, při nastěhování do paneláku, že každý soused bude mít rád pořádek celkově. A tak máme na patře mladého souseda, který když otevře dveře od bytu, tak se okamžitě celá chodba zamoří smradem. Ano, opravdu smradem. Zatuchlý vzduch, zvířata, neskutečný. A jako dokreslení se vám naskytne pohled na byt, který je plný nepořádku, matrací a bůh ví čeho ještě. Naprosto respektuju to, že každý to má doma tak, jak se to líbí jemu. A jak mu to vyhovuje, nicméně. Nemělo by to mít nějakou únosnou míru? Protože obtěžovat ostatní byty na patře smradem mi v pořádku nepřijde.
Kdy už je to opravdu přes čáru a ozvat se?
Jak už jsem psala, nejsem konfliktní typ, nechci se hádat, ale zase si už někdy říkám, jestli si nechat opravdu všechno líbit? Jestli už nějaké věci nejsou přes čáru a nebylo by dobré na ně slušně sousedy upozornit? V posledním patře, dvě patra nad námi, máme sousedy, mladou rodinku, která velmi ráda a často pořádala doma večírky. A ne tak ledajaké. Hudba duněla až o dvě patra níže, do našeho bytu, takovým stylem, že jsme naprosto jasně slyšeli, co zrovna poslouchají za písničku, jak ji falešně zpívají a podle dupotu jsme mohli hravě uhádnout, kde zrovna tancují. Ehm, dupou. Prvních pár takových nocí jsem si říkala, že třeba něco oslavují a je to výjimečně. Jenže tomu tak nebylo. Bylo to každý týden a minimálně dvakrát.
Vlídné slovo, pohodový přístup a bylo
Tyto večírky byly samozřejmě už hodně nepříjemné, a tak jsem v klidu za sousedkou zašla, řekla jí, co se děje, že chápu, že jsme v paneláku, že je všechno slyšet, že člověk občas slaví, ale že přeci jen je tohle už moc. Nebyla jsem nepříjemná, zlá, nevyhrožovala jsem policií kvůli rušení nočního klidu, prostě jsem přišla, vysvětlila a zafungovalo to. Od té doby je klid. Je mi jasné, že ne všude to jde takhle v pohodě, v klidu a v míru.
Život v paneláku není špatný, ale samozřejmě jako všechno, má své pro a proti
I přes tyto patálie bych neměnila. Můj brácha má barák a moc dobře vím, co za nekonečnou práci to obnáší. Já se přiznám, že v tomhle mám ráda to svoje. Přijít domu, otočit kohoutkem, mít doma teplo, teplou vodu. Prostě jsem na to asi pohodlná, a nebo k rozhodnutí, že chci do baráku, dospěju časem, nevím, uvidíme.
Sousedy si stejně nevybíráme nikde. Ani v paneláku ani v rodinném domě.