Článek
Děti s mentálním postižením: Neviditelné výzvy a naše společnost
Když se řekne „postižení dítě“, většina lidí si představí vozíček nebo jinou zjevnou fyzickou překážku. Jenže existují i děti, jejichž omezení nejsou na první pohled patrná. A právě ty často narážejí na největší nepochopení. Rodiče dětí s mentálním postižením nebo autismem by o tom mohli vyprávět celé hodiny.
Když okolí nevidí, co se děje
Děti, které mají například poruchu autistického spektra, mentální postižení nebo jiné „neviditelné“ diagnózy, působí navenek často úplně běžně. Právě proto okolí nerozumí, proč se někdy chovají „jinak“ – proč křičí, pláčou, nebo se třeba v obchodě nečekaně rozběhnou a začnou něco bourat. Lidé kolem jsou pak rychlí v souzení výchovy a selhání rodiče.
No jo, to je dneska strašná móda všechno svádět na nějaký ADHD, a podobný blbosti. Za nás to nebylo, nás uměli rodiče vychovat.
Meltdown není záchvat vzteku
Jedním z nejtěžších momentů pro rodiče těchto dětí je tzv. meltdown – stav, kdy dítě nezvládá přetížení a jeho chování je pro okolí těžko pochopitelné. Nejde o rozmar nebo neposlušnost, ale o reakci na příliš mnoho podnětů, stres či únavu. Dítě v tu chvíli potřebuje klid a podporu, ne odsuzující pohledy nebo nevyžádané rady. O rodičích ani nemluvě, jsou ve stresu už tak, aniž by k tomu potřebovali ještě odsuzující pohledy, nebo snad poznámky okolí. Pro rodiče je těžké vysvětlovat, že jejich dítě není „zlobivé“, ale jednoduše reaguje na přetížení nebo stres, které neumí jinak zvládnout. Takzvaný meltdown není projevem vzdoru, ale zoufalou reakcí na situaci, kterou dítě nedokáže ovlivnit. V těchto chvílích potřebují rodiče spíš podporu než kritiku. A nebo alespoň to, že se nestanou terčem vašich nechtěných poznámek, o které opravdu nikdo nestojí. Chápu, že každý ruší element, který na ulici, v obchodě, zkrátka kdekoliv potkáme, nás nutí se ohlédnout, ale potom stačí jít dál. Můžete si být jistí, že ani rodič není z takové situace nadšený a že by byl mnohem raději, kdyby se jeho dítě do záchvatu nedostalo.
Reakce společnosti: Od nepochopení k urážkám
Rodiče se často setkávají s nepochopením, někdy dokonce s otevřenou kritikou. Pokud se snaží situaci vysvětlit, mnohdy slyší: „Ale vždyť vypadá normálně!“ nebo „To jsou jen výmluvy.“ Naopak u dětí s viditelným fyzickým postižením je společnost většinou ochotnější pomoci a projevit soucit. Poslední dobou mi totiž přijde, že máme tendenci se chovat tak, že co nevidíme, to neexistuje. Jenže. Ono to tak úplně není. Já, jako rodič dítěte s autismem, nepotřebuji lítost, nebo tak. Stačí mi jen respekt, a ne shazování něčeho, co podle vás neexistuje, jen proto, že to na první pohled nevidíte.
Co mohou ostatní udělat?
Pro rodiny s dětmi, jejichž handicap není na první pohled vidět, je největší pomocí pochopení a respekt. Nepotřebují lítost ani obdiv, ale obyčejné přijetí a ochotu neodsuzovat. Každý z nás může přispět k tomu, aby se tyto děti i jejich rodiče necítili ve společnosti neviditelní nebo dokonce nežádoucí.
Děti s mentálním postižením jsou mezi námi, i když je často nepoznáme. Je na čase změnit pohled a místo rychlých soudů nabídnout pochopení a podporu. Stačí někdy málo. Neodsuzovat, nabídnout pomoc nebo alespoň respektovat, že každý má svůj příběh, který není na první pohled vidět.
Zdroj:
osobní zkušenost - život s autistickým synem
https://autismport.cz/o-autistickem-spektru/detail/afekty-u-ditete-s-pas-optikou-rodice-co-se-nam-osvedcilo
