Článek
Jeden z posledních článků, které jsem napsala se opět stal semeništěm komentářů, které naprosto postrádají elementární slušnost. Což vlastně naprosto potvrzuje to, o čem píšu a v čem žiju. Ostatně, můžete se podívat sami.
Hlavní komentář, který mě opět naprosto posadil na židli, protože je naprosto zcestný, ukazuje, jak mylné představy mají lidé o diagnózách jako je autismus, adhd, či jiné „neviditelné“ postižení.
Proč vadí mentálně postižené děti? Stejně jako mentalně postižení dospělí, neumí se chovat a obtěžují okolí. Pravda bolí.
Ano, proč hned nehodit všechny mentálně postižené děti do „jednoho pytle“. Zatímco lidé, kteří žádné postižení nemají se umí chovat vždy a nikdy nikde nikoho neobtěžují. Po těch letech, co žiju ve světě, kdy takové komentáře slýchám i do tváře, se vždy už jen pousměju. Jediné co mě na tom děsí je ta představa, že někdo, kdo má omezené názory má třeba děti, kterým tyto postoje předává a pak neexistuje možnost, že bychom se jako společnost posunuli dopředu.
Mýtus o „papírech na hlavu“: Proč je cesta k diagnóze u dětí složitá
V poslední době se ve společnosti často objevuje názor, že je dnes „jednodušší sehnat dítěti papíry na hlavu, než ho vychovávat“. Tato věta je nejen nepravdivá, ale také nebezpečně zjednodušuje realitu, kterou prožívají rodiny s dětmi s neviditelným postižením, například ADHD, autismem nebo jinými neurovývojovými poruchami.
Diagnóza není „výmluva“, ale dlouhý a náročný proces
• Cesta k odborníkovi je běh na dlouhou trať. Objednací lhůty k dětským psychologům, psychiatrům či speciálním pedagogům jsou často několik měsíců, někdy i déle než půl roku. V některých regionech je dostupnost odborné péče pro děti kriticky nízká.
• Odborníků je málo. Počet dětských psychologů a psychiatrů v Česku zdaleka neodpovídá poptávce. Rodiče často musí cestovat desítky kilometrů nebo čekat na termín v jiném městě.
• Žádný rodič si diagnózu „nepřeje“. Pro každého rodiče je přijetí diagnózy dítěte velmi citlivé a bolestné téma. Diagnóza není „výhra“, ale často znamená celoživotní hledání cest, jak dítěti pomoci a jak ho začlenit do společnosti. A to opravdu není snadné, jak sami vidíte.
Proč je tento mýtus škodlivý?
• Zlehčuje úsilí rodin. Rodiče dětí s diagnózou často čelí nejen náročné výchově, ale i nepochopení okolí, které jejich situaci bagatelizuje.
• Podporuje předsudky. Lidé, kteří šíří tento názor, předávají své postoje i svým dětem. Výsledkem je další generace, která nerozumí potřebám svých vrstevníků s neviditelným postižením.
• Předsudky a nepochopení komplikují začleňování dětí s diagnózou do kolektivu a brání otevřené diskuzi o jejich potřebách.
Realita rodin s dětmi s diagnózou
• Rodiče často dlouho hledají pomoc, než se dostanou ke správné diagnóze.
• Proces zahrnuje opakované návštěvy odborníků, vyšetření a někdy i boj s úřady či školami.
• Děti s neviditelným postižením a jejich rodiny potřebují respekt, pochopení a podporu, nikoli zlehčování jejich situace nebo odsudky.
Co můžeme změnit?
• Vzdělávejme se a své děti. Otevřená diskuze o duševním zdraví a neurovývojových poruchách pomáhá bourat mýty.
• Respektujme zkušenosti druhých. Každá rodina má svůj příběh, který není na první pohled vidět.
• Podporujme dostupnost odborné péče. Společenský tlak a poptávka po odbornících by měly vést k systémovým změnám.
„Diagnóza není výmluva, ale klíč k pochopení a pomoci. Neodsuzujme, ale snažme se porozumět.“
Pokud chceme, aby vyrůstala generace empatických a vnímavých lidí, musíme začít u sebe a svých postojů. Otevřenost, respekt a ochota pochopit druhé jsou základem skutečně inkluzivní společnosti. Zároveň vám já, jako matka autistického syna, můžu slíbit, že ho vychovávám tak, aby zvládal sociální dovednosti, byl milý, laskavý a nikomu neubližoval. Protože neurovývojová porucha neznamená, že je dítě agresivní a chce každému ubližovat, jak si velká část naší populace také mylně myslí.
Zdroj:
osobní zkušenost, život s autistickým synem
