Článek
Když jsem dnes ráno vyrážela s dětmi do školy a školky, tak si mladší syn (4) mohl vzít do školky vyjímečně hračku. Dnes je totiž hrací den. Každý první pátek v měsíci, má jeho třída hrací den a děti si mohou z domova přinést hračku, kterou potom ukážou kamarádům a společně si o ní povídají.
Protože si syn k Ježíšku moc přál panenku Baby Born, jen tedy chlapečka, tak samozřejmě Ježíšek jeho přání vyslyšel a panenku dostal. Chlapečkovi dal jméno Arnošt a už od prvního dne se o něj ukázkově staral. Nakrmit, vyčůrat, přebalit, dát dudlík a šup do kočárku a spinkat. Jestli má náš mladší syn nějakou silnou stránku, tak je to určitě jeho empatie a citlivost. Což ale samozřejmě neznamená, že doma nemají s jeho starším bráchou v pokoji desítky známých kovových autíček, garáže a různé dráhy a průsmyky, nebo různé lego stavebnice a další hračky, které byste řekli, že jsou typické pro kluky.
Takhle. Osobně beru za důležité, aby hračka dítěti udělala radost a splnila účel. Takže aby si s ní dítě rádo hrálo, staralo se o ní a zajímala ho. A je naprosto jedno, jestli to je panenka, auto, lego, nebo cokoliv jiného. A proto naprosto nechápu situaci, která se nám přihodila dnešní ráno.
Šla jsem s dětmi k autu, mladší syn jeho panenku Arnošta v ruce. Naproti nám šel starý pán, nevšimla bych si ho, kdyby se najednou nezastavil a nezačal vyloženě valit oči na syna.
„Ty si teplej, nebo proč máš tu panenku v ruce? To je přece pro holky, ne? Kdepa máš nějaký pořádný auto, bagr, jako správné kluk?“ promluvil z ničeho nic směrem k malému. Ten na něj zvedl svoje velké upřímné oči a říká mu: „Protože to je můj Arnošt.“
„To je ale hračka pro holky, to ti maminka neříkala?“ pokračuje chlap a koukne mým směrem.
„Neříkala. Zato mu ale maminka říkala, že si může hrát s čím chce, hlavně aby ho to bavilo a měl z toho radost.“ odpověděla jsem v klidu.
„No jo, a pak se se budete divit, co z něj vyroste.“ dodal ještě chlap a šel. Konečně pryč.
Vlastně nevím co by z něj mělo vyrůst jen proto, že si hraje s panenkou. To už pán jaksi zapomněl dodat a ve finále je to asi jedině dobře, protože kdo si chce kazit náladu hned po ránu, že jo.
Přiznám se, že celou cestu zpátky domu jsem přemýšlela, proč vlastně tolik z nás stále považuje panenky za ryze holčičí hračky. Protože já osobně vidím ve hře s panenkou jen samá pozitiva. Bez ohledu na pohlaví může hra s panenkou pozitivně ovlivňovat emocionální rozvoj dětí. Děti si s panenkou hrají tak, jako kdyby byla jejich kamarád. Povídají si s ní, starají se o ni. Děti, a tím myslím obě pohlaví, jak kluci, tak holky, do hry s panenkami promítají to, co vidí doma. Panenku uspávají, krmí, čistí ji zoubky, chovají jí, objímají a projevují ji fyzickou náklonnost. Zkrátka se k ní chovají tak, jak se k dětem chováte vy. Panenky jsou pro všechny děti. A je jedno, jestli máte dceru, nebo syna.
Někomu přijde divné, když chce kluk panenku a k ní třeba ještě kočárek. Naopak v jejich dospělosti se ale potom očekává, že až budou mít jednou své dítě, tak se o něj budou starat a v kočárku ho vozit. Proč dítě zbytečně okrádat o hračku, kterou si přeje, nebo mu z ní kazit radost jen kvůli nějakým zažitým předsudkům a stereotypům?
„Prosím tě, vždyť kluci si s panenkami nehrajou, tady máš auto!“
„Panenka je pro holky, ty si přece velkej kluk!“
Nechme prostě děti se chovat jako děti, ať už s panenkou, nebo bagrem v ruce.
