Článek
Pivní kultura versus vinná kultura?
Chytří tihle “ kluci“ od médií, kteří se proti sobě snaží postavit výrobce piva a vína a tím získat na svojí stranu“ zhrzené“ pivovarníky, kteří za ně budou tahat “ ony pověstné kaštany z ohně“.
Tak nejprve si přiznejme že pivní kultura v naší zemi zanikla rokem 1948. Tehdy se pivo stalo nápojem pracujících mas, především v koutech naší vlasti se zvýšeným počtem dělníků. Ty dokázalo alespoň na několik hodin odvést od pochmurné reality.
A od té doby se již bohužel pivní kultura neobnovila a to ani po slibném rozjezdu soukromých minipivovarů v 90.letech. Nad gastronomií v naší zemi se totiž počala zatahovat mračna v podobě zákazu kouření či kovidové pandemie a lidová hospoda tak pozbyla definitivně svého společenského významu, stejně jako pití piva, které k tomuto rituálu neodmyslitelně patřilo.
A co víno?
Víno na tom mělo být podobně. Vzniklo několik obřích vinařských socialistických závodů do kterých se svážely hrozny ze všech koutů naší vlasti. Výsledný produkt v podobě známkového vína postrádal sebemenší náznak originality svého původu.
Socialistické vinohradnictví však znamenalo přímou záchranou vinohradů v naší zemi.
V dobách vlády “ lidu“ se vinohrady rozrůstaly nebývalou měrou ( v rámci pětiletého plánu se vysadilo i několik tisíc hektarů). A je škoda že tohle úsilí bylo motivováno touhou osamostatnit se od dovozu a vlastní výrobu plně pokrýt spotřebu.
Naštěstí se však o regionální pestrost, sice v malé míře, starali nadšenci, kteří měli k vinohradu a výrobě vína vztah získaný prací na rodinném vinohradu a provozovali malý sklípek či vinárničku. Opomenout nelze ani malovinaře, kteří našli azyl pod křídly“ Socialistického zahrádkářského svazu“ a sem tam uspořádali nějakou tu výstavu spojenou s koštem.
Proč nedanit tichá vína?
Především, pracnost výroby piva a vína nelze srovnat ( aniž bych se chtěl dotknout fortelu sládků) Pití vína je společenskou událostí a naše země, která se pyšní tradicí v ošetřování vinohradů a výrobou vín více jak tisíc let, si zaslouží mimořádnou úctu stejně jako současní vinohradníci. Zdanění nepřinese vlastně nic moc do státní kasy, ale odradí mnohé od lopoty na vinohradech. Už dnes je volných několik tisíc hektarů o které nemá, pro pracnost a vysokou odbornost při práci na vinohradu, nikdo zájem.
A přiznejme si, že výroba vína je v zemědělství nejpracnější způsob obživy.
Kolik let práce si vyžaduje vinohrad, než se stane plodným, kolik nemocí ohrožuje keře vinné révy, kolik ptačích a hmyzích škůdců má zájem o sladké hrozny a to se ještě raději ani nezmiňuji o klimatických podmínkách. A přesto vinař, každý den ohýbá svůj hřbet tak, jako to činil jeho děd.
Odměna vinaře je sotva 50 Kč na hodinu.
A jaká je jejich odměna? Pokud se ponoříme do reality studené ekonomiky, tak většina z nich pracuje za nějakých 50 Kč na hodinu ( práce na vinohradu vyžaduje plné denní nasazení po celý rok).
A prodat dnes víno není tak snadné jak by se mohlo zdát, a prodat víno za cenu odpovídající vynaloženému úsilí, je takřka nemožné.
Tak proč to vinaři vlastně dělají?
Práce na vinohradu, a samotná výroba vína je směsicí tradice, úcty, odkazu předků, hrdosti a celoživotní lásky k této práci. A proto je namístě chránit tento historický klenot, obdivuhodný odkaz předaný nám generací vinařů.
Jistě, vše se dá přivést či nakoupit v jiné zemi, ale pokud se budeme dál řídit touto filozofií, zanedlouho už nám nezůstane žádný důkaz národního charakteru.
