Článek
Všichni pamětníci, řekněme, od čtyřicítky si velmi dobře pamatují na časy, kdy každý víkend vyrážela mládež za hudbou na rockové zábavy mezi kámoše a kámošky ve svých riflových uniformách.
Nebyli k přehlédnutí, v sepraných kalhotách barvy letního nebe, v bílých kotníčkových keckách a s dlouhými vlasy na ramena.
Rifle jedině za tuzexové bony.
Rifle se prodávaly pouze v Tuzexu a za poukázky (známé jako bony) v hodnotě 3 až 5 Kčs.
Pamatuji si, že třeba Super rifle (špičková značka téměř nezničitelných riflí), kterým se říkalo lidově „superky“, se daly pořídit kompletně za 200 bonů (kalhoty byly za 90 a bunda za 110).
A „každej správnej rocker“ musel mít rifle z Tuzexu, nejlépe pěkně oprané.
Fenomén české rockové zábavy
Fenomén české rockové zábavy neměl v Evropě obdoby. Hudebníci z lidu zakládající hudební skupiny a hrající téměř nedostižnou hudbu západních ikon, ke kterým jsme všichni s úctou vzhlíželi, ale nemohli si koupit desky s jejich produkcí.
Některé skupiny se sice snažily o interpretaci v anglickém jazyce, ale častější byly předělávky v českém jazyce, které měly tendenci velmi rychle zlidovět. Písně byly většinou o holkách, lásce šťastné i nešťastné a nabízely mládeži častokrát, jako jediné (s výjimkou Dopisů pro Saly, což byla pravidelná rubrika pro mládež v týdeníku Svět mladých), řešení jejich problémů. V žádné jiné zemi v Evropě se nic podobného nekonalo.
Hudební skupiny se rodily jako „houby po dešti“.
Nebylo žádného města, městečka či vesnice, kde by se nenašla parta nadšenců, co ve sklepě nebo v garáži bušila do kytar a bubnů a snila o kariéře svých idolů. Kapel bylo nepřeberně a jak to bývá, některé byly horší jiné lepší.
Na to vše dohlížela kulturní komise, která udělovala svá umělecká hodnocení na „přehrávkách souborů lidových hudebníků“ od jedničky po trojku. Trojka byla nejvyšší a skupiny (které musely mít nějakého toho socialistického zřizovatele) si mohly účtovat za produkci více korun československých.
Patří česká rocková zábava na seznam kulturního dědictví naší země?
Jednoznačně ANO. Její kulturní odkaz byl pro celou generaci „dětí socialismu“ nenahraditelný.
Zábavy sloužily pravidelně jako místa setkávání mládeže, stavěly do popředí význam kamarádství, rodily se na nich lásky (někdy krátké jindy na celý život), ale především dávaly mládeži pocit, že někam patří (byť na okraj společnosti).
Je s podivem že se na tyto časy tak rychle zapomnělo.
Kapely už dnes nevznikají (alespoň ty venkovské) a lidí chodí na rockové zábavy žalostně málo (výjimkou jsou ještě festivaly pro pamětníky oněch krásných časů). Generace hardrockových ikon opouští pódia a někteří již rozdávají radost v rockovém nebi.
Na poezii oněch časů, vonící dýmem z cigaret, se nezaslouženě a rychle zapomnělo. Nenatočil se o nich žádný film (hraný ani dokument) a i literatura je na tom obdobně.
Světlou výjimkou je trilogie Generace decibelů, popisující věrně tyhle roky.
Je sice malou, ale alespoň nějakou nadějí, že ony časy neskončí v propadlišti dějin.
Byla by to škoda, neboť jsou svědectvím o mládí milionů dnešních babiček a dědečků, kteří měli to nezměrné štěstí, že mohli být u toho, když se narodila rocková hudba.
