Hlavní obsah
Názory a úvahy

Informační paradox příběhů

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Petřelec
29. 11. 2022 17:27

Svět je prý stvořený z příběhů spíše než z atomů. Je možné sdílet obsáhlý příběh jen pomocí několika slov?

Článek

Podle citátu připisovanému americké básnířce Muriel Rukeyser je prý „svět stvořený z příběhů a nikoli z atomů“.

Možná překvapivě se k tomuto názoru kloní i astrofyzik Brian Greene ve své poslední knížce „Until The End of Time“. Zatímco náš „objektivní“ vnější fyzikální svět je podle všeho opravdu tvořen věčným přeskupováním a téměř nekonečnými kombinacemi elementárních částic, které jsou jakousi hodně dynamickou stavebnicí na způsob Lega, tak přesto všechno dokonce i podle Greena jsou naopak naše vnitřní světy prý utkány z příběhů…

Greene také cituje jinou americkou spisovatelku Joyce Carol Oates, podle které je čtení příběhu „jediným prostředkem, kterým nedobrovolně, často bezmocně vklouzneme do kůže, do hlasu a do duše někoho jiného… Abychom tak vstoupili do vědomí, které je nám neznámé“.

Protože mým živobytím je obor informačního managementu, velmi často si kladu otázku, jaká je minimální informace potřebná ke splnění nějakého cíle. (Dost často je to z čistě prozaických potřeb ušetřit místo na diskových polích na serverech a neplatit zbytečně za ukládání a procesování takzvaně nadbytečných dat…).

V informatice je minimální informace definovaná poměrně jednoduše, tedy jako nejmenší počet bitů (rozhodování ano-ne, doleva-doprava, 0 nebo 1 apod.), kterou potřebujeme k nějakému účelu. Například pro úplnou specifikaci trojúhelníku potřebujeme znát délku jedné strany a dva přilehlé úhly, nebo délku všech třech stran nebo délku dvou stran a jejich společný úhel. Tyto vybrané tři údaje představují minimální informaci potřebnou k určení trojúhelníku. Každý trojúhelník ale již nese sám o sobě odvozenou informaci o všech třech svých stranách a všech třech úhlech (část této informace je tedy takzvaně “redundantní”).

Pokud tedy známe pouze délku jedné strany a jeden úhel, nemáme úplnou informaci a nevíme o jaký konkrétní trojúhelník se jedná, protože existuje nekonečně mnoho takových trojúhelníků s danou velikostí strany a stejným jedním úhlem. V takovém případě tedy máme méně než minimální informaci. Lidově řečeno, přes minimální informaci „nejede vlak“.

Termín informační paradox jsem si vypůjčil z fyziky, kde se používá pro situaci, kdy v (dodnes ještě stále jen hypotetických) tzv. černých dírách zdánlivě mizí veškerá informace o čemkoliv, co z našeho pohledu „spadne“ za jejich tzv. horizont události. Černé díry, které pohltí hmotu třeba milionů našich Sluncí se všemi informacemi o polohách a hybnostech všech svých částic (a pokud by do takové černé díry spadla naše Země, tak i včetně například informací na všech hard discích a ve všech knihách ve všech knihovnách), jsou ale z pohledu z vnějšku charakterizovány jen pouhými třemi hodnotami: celkovým objemem hmoty, momentem hybnosti a elektrickým nábojem (a plus samozřejmě relativní polohou v časoprostoru). Všechna informace ztracena, a jen tři číselné hodnoty zůstávají.

Moje starší dcera hltá příběhy psané v knížkách, ve filmech, seriálech, divadelních hrách a také sdílené na sociálních sítích ve složitých formách, kde se jednotlivé příběhy prolínají mezi světy počítačových her, komunitně sdílených a psaných příběhů, a které se odehrávají často ve virtuálních multiverzech. (Neděste se, ale je to tak. Možná se na podrobnosti zeptejte svých dětí). Občas má snahu mi některý takový příběh přiblížit, pokaždé bez šance, protože během chvíle jsem zahlcen údaji o postavách, jejich vzájemných vztazích, světech mezi kterými se přesouvají atd. Slovy informačního manažera: přenos dat obrovský, ale přenos informace konverguje k nule.

Nedávno mi vyprávěla o příběhu, který na sociálních sítích byl k dispozici ve třech krátkých asi 20-30 minutových videích (pro představu to byla dvě hraná videa a jedno animované), ke kterým vzniklo v komunitě několik dalších ale už mnohahodinových videí, která celý mnohovrstevnatý alegorický příběh vysvětlila. To znamená, že stručná informace ve třech krátkých videích byla ekvivalentní mnoha hodinám vysvětlování. Krátká videa představovala vyprávění příběhu, dlouhá videa byla složitá, náročná a „doslovná“. Úplná informace byla podle všeho až v těch mnoha hodinách výkladu, ale existovali posluchači/čtenářky/diváci či divačky (forma těch příběhů je opravdu multimediální a rod příjemce informace nepodstatný, abych zachoval respekt k rovnostářství, k němuž se hlásila shora citovaná básnířka), kterým stačilo správně navnímat tři krátké příběhy k přenosu celého komplexního sdělení.

Podle mne je tak vyprávění příběhů možná unikátním způsobem, jak překonat (zdola) hranici minimální informace. Mohu vyprávět krátký příběh, napsat třeba krátkou povídku (pokud bych to uměl) uloženou v textovém souboru o pár kilobytech a je možné, že se mi tak podaří rozehrát ve čtenářově či čtenářčině mysli stejné komplexní úvahy zahrnující společné archetypální zkušenosti a přenést na ně informaci o nemalé části svého vnitřního světa. Záhada, kouzlo, informační paradox nebo zákonitost našeho světa?

---

Poznámka: v obecnější rovině to samé, co píšu o příbězích bude platit i o dalších formách jako třeba o hudbě - vezměme si například, jaký je nesoulad mezi počtem bitů potřebným k notovému zápisu Beethovenovy deváté symfonie v poměru ke komplexnímu až neuchopitelnému zážitku, který posluchačům toto minimum informace při správném přehrání vyvolá…

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz