Článek
Dva kumpáni se dopustí nečeho nekalého a soudce každému z nich jednotlivě a odděleně dá nabídku: pokud se přiznáš a tvůj parťák také, odsoudím vás oba, ale protože přiznání je polehčující okolnost, tak oba dostanete přeci jen o dost kratší trest, než byste si zasloužili. Pokud ale bude jeden z vás zapírat a hodí vinu na druhého, který se naopak přizná, tak ten, kdo se přiznal, půjde do vězení na dlouhé roky a ten, kdo zapíral bude osvobozen jako nevinný. Není to moc fér, ale tak jsou nastavená pravidla, dodá soudce. Jen pokud budete svorně zapírat oba, skončíte pouze s velmi mírným trestem.
Kdyby se oba dva výtečníci mohli spolu domluvit, určitě by si odpřísáhli, že se nepřiznají a zakrátko by byli oba z vězení doma. Tím, že se domluvit nemohou a přesto jejich osud záleží na jednání toho druhého, dostává hra zajímavý náboj. Lze snadno ukázat, že ohodnocením jednotlivých variant (já se přiznám a on také, já se přiznám a on mě potopí, oba se přiznáme nebo naopak nikdo se nepřiznáme), vyjde s ohledem na rozdílné výše trestů v jednotlivých variantách, racionální řešení pro každého v podstatě vsadit na jistotu a přiznat se. Riziko, kdy se „pro dobrou nás obou“ budu snažit přechytračit soud.
Výsledek, kdy se oba raději přiznají, protože se nemohou spolehnout na kooperativní přístup toho druhého, se obecně nazývá Nashova rovnováha. Dochází k ní tehdy, když všechny subjekty (třeba firmy v tržní ekonomice nebo lidé ve společnosti) raději volí sobečtější rozhodnutí, které jim přinese přinejmenším snesitelný výsledek a hlavně „zastropuje“ vlastní ztrátu. Součet těchto individuálních výsledků je vždy nižší, než ideální dosažitelný výsledek pro všechny za celou ekonomiku nebo společnost.
V přírodě je příkladem vězňova dilematu třeba výška stromů v lese: každý smrk se snaží vyrůst o něco výše než ostatní a získat výhodu v podobě většího nebo alespoň nějakého podílu na slunečním světle. Pokud neporoste, přerostou jej ostatní stromy a on skončí v úplné tmě. Nakonec se evolucí (evoluce v přírodě je v podstatě analogie tržního principu v ekonomii) výška lesa ustálí na nějaké úrovni, která odpovídá maximu toho, kam jednotlivé stromy (nebo alespoň ti nejzdatnější z nich) dokáží vyrůst. Nad tuto úroveň (Nashovu rovnováhu) už to nejde, nemají dost živin a sil, začínají se lámat apod. Kdyby se stromy mohly a chtěly domluvit, vsadím se, že bychom měli smrkové lesy určitě o dost nižší.
Nashova rovnováha stojí podle mne také za nenaplněním někdejšího předpokladu, že technologický pokrok lidem přinese méně práce a více volného času. Realita je spíše opačná, stále vyšší a vyšší technické vymoženosti roztáčejí kola našeho světa a dávají nám větší a větší možnosti. A my lidé, místo abychom využívali výdobytků techniky, naopak každý z nás zvyšujeme svoje vlastní obrátky, abychom nevypadli z kola ven. Nashova rovnováha se tak ustálila na úrovni, kdy většina z nás pracuje už téměř jako stroj mnoho hodin denně a přitom by mnohem většího společného maximálního užitku bylo možné dosáhnout s minimem úsilí a více volného času.
Pojďme zkusit zapřemýšlet, zda nelze nějak změnit pravidla hry i ve vězňově dilematu. Představme si třeba, že oba hráči jsou jednovaječná dvojčata. O těch se říká, že jsou na sebe nějak zvláštně napojeni. Nebo ještě lépe, co kdyby druhý vězeň byla dokonalá kopie mne jakožto prvního vězně? Co kdyby moje rozhodnutí (byť učiněné mojí zcela svobodnou vůlí) nějakým záhadným mechanismem určovalo, jak se v té identické situaci svobodně rozhodne můj klon? Byla by to taková variace na kvantové provázání dvou částic, známé z fyziky - jen s tím rozdílem, že kvantové častice se chovají vždy protichůdně, zatímco zájmem našich vězňů je, chovat se identicky. Trikem kvantového provázání1) je, že provázáné částice spolu také nemohou komunikovat, jeden elektron nemůže svému provázanému dvojčeti říci: „brácho, zvol si spin2) doleva, protože já chci mít spin doprava“. Pokud by ale elektron měl svobodnou vůli a mohl se v nějakém okamžiku své existence rozhodnout o směru svého spinu, třeba směrem vlevo, v ten okamžik by jednou pro vždy rozhodl o tom, že jeho provázané dvojče má už napořád spin vpravo. Pokud by vězňové byli spolu dokonale provázáni, mohlo by rozhodnutí prvního být ve smyslu: budu zapírat a protože vím, že v druhé cele sedí mé dokonalé dvojče a ono se v identické situaci rozhoduje identicky, takže bude také zapírat, pak odcházíme oba s mírním trestem, který je v součtu nejnižším možným trestem pro nás oba.
Důležitou změnou pravidel také je motivace, zda maximalizovat jen svůj individuální užitek nebo zda je pro nás nějakým způsobem důležitý výsledek celku. Nemyslím to teď rozhodně v žádném kolektivistickém duchu. I když budu naprostý sobec, který myslí jen na své vlastní štěstí, mohu mít zájem na společném výsledku. V našem světě totiž platí pravidlo, že štěstí nastává jen tehdy, pokud je můžeme s někým sdílet. Pokud tedy druhým vězněm je mé jednovaječné dvojče nebo třeba celoživotní partner, bez jehož svobody nemá moje svoboda valný smysl, celá hra se zcela mění. Pokud to, že sám odejdu od soudu bez trestu, ale partner dostane doživotí, je pro mne samotného ztráta srovnatelná s opačnou variantou (já doživotí, můj partner či partnerka svobodná), nezbývá než vsadit všechno na jedinou kartu - naslepo kooperovat s druhým hráčem a věřit, že on či ona je do určité míry mojí kopií sledující stejný nesobecký cíl.
Dovolil bych si vedle ekonomického termínu užitku (zisk nebo ztráta), který může být měřen na individuální nebo společné úrovni, zmínit ještě termín štěstí (pozor, ani ekonomové se mu nijak nevyhýbají: viz například pokusy měřit celkové národní štěstí podobně jako se měří hrubý domácí produkt3)) a připomenout jeho specifickou vlastnost: štěstí, jakkoliv spojeno s užitkem na straně jednotlivce, je korelováno se štěstím ostatních subjektů.
Z tohoto plyne možná snílkovský konec mého povídání, ale podle mne jediný možný imperativ pro řešení vězňova dilematu: že pouze ochota rozhodnout se ve prospěch maximálního užitku celku a přijmout riziko vysoké individuální ztráty vede ke dlouhodobému společnému štěstí. Podobně jako můžeme na stejné šachovnici hrát buď běžnou nebo „žravou“ dámu, hru vězňovo dilema můžeme hrát ve stejné verzi se stejnými pravidly, ale buď jako protihráči nebo jako spoluhráči.
Chápat ostatní lidi na Zemi jako spoluhráče a vidět je jako co nejpodobnější kopie sebe samého vede k nezbytnému závěru: věřím, že ostatní lidé, jakkoliv vedeni svou svobodnou vůlí, jsou do velké míry mojí kopií, pokud se tedy já rozhodnu nesobecky, nějakým záhadným transmisním mechanismem (opět termín z ekonomie) se ostatní budou pravděpodobně rozhodovat také spíše (tj. s větší pravděpodobností danou mírou naší podobnosti, provázanosti, naklonovanosti) nesobecky. Naopak, pokud se v rámci své svobodné vůle, budu rozhodovat sobecky, hrát „při zdi“ a „sám na sebe“, mohu očekávat, že moje klony se v rámci jejich svobodné vůle zachovají spíše podobně. Tvrdím, že vězňovo dilema hrané se strategií win-win mění hráče z vězňů na svobodné lidi. Chci věřit, že každé dílčí svobodné individuální rozhodnutí ovlivňuje v obrovském rozsahu charakter celku.
1) viz např. https://cs.wikipedia.org/wiki/Kvantov%C3%A9_prov%C3%A1z%C3%A1n%C3%AD
2) viz např.: https://cs.wikipedia.org/wiki/Spin
3) viz např. https://ophi.org.uk/policy/bhutan-gnh-index/
