Článek
S radostí jsem si přečetl rozhovor s hercem a ředitelem Dejvického divadla Martinem Myšičkou, který je zároveň vystudovaným fyzikem v oboru subatomárních částic. Moji pozornost zaujala věta „A fyzika mě navedla k tomu, že materialismus nestačí“. Inspirovalo mne to k následujícímu zamyšlení.
Narozen v generaci Husákových dětí jsem svět začal poznávat jako dobře vychovaný materialista, zpracovaný zejména tehdejším normalizačním školstvím. Doktrína zněla jasně: svět je jen hmota a energie bez duše, to dokazuje věda se svými empirickými důkazy a cokoliv jiného je překonané tmářství.
Nebyl jsem nikdy pozorný žák ani student a rozhodl jsem se doplnit si přehled o současné vědě alespoň z naučné literatury. Před asi deseti lety byla populární kniha bývalého soudce ústavního soudu Miroslava Veverky Evoluce svým vlastním tvůrcem1), který mimo svůj obor sepsal úctyhodný opus, ve kterém shrnul dosavadní poznatky vědy. Prokousal jsem se tehdy mnoha sty stránek knihy, oslněn šíří autorova rozhledu a zejména uceleným pohledem na svět, jak jej popisuje věda svojí poctivou induktivní metodou. Ale na konci knihy mi kupodivu něco chybělo. Tohle že je celý svět? Jak mám uvěřit počáteční singularitě? Kde se bere dokonalá nahodilost kvantových jevů? Kdo jsem já?
Racionálně jsem dospěl k závěru, že věda, byť jakkoliv pravdivá a podložená důkazy, není a zřejmě ani nemůže být úplná v popisu světa. Dlouho jsem se zdráhal dát nějaké jméno tomu, co mi od vědy chybí. Nabídku náboženství jsem určitě zavrhl. Můj pohled ale změnila až kniha uznávaného světového biologa Stuarta A. Kaufmana Reinventing the Sacred. New view of Science, Reason and Religion2). Slovo posvátné (sacred), mi začalo znít trochu smířlivěji. A ještě více, když jsem později objevil pojem „sacred geometry“. Nepřesně přeloženo „posvátná“ geometrie, která si všímá až nadpozemské krásy některých matematických (geometrických) struktur jako jsou třeba fraktály.
Myšička místo toho používá slova „přirozená spiritualita světa“. Spiritualita ale přináší s konečnou platností do úvah materialisty tajemství duše. Proto jsem se jí vždycky trochu obával. Připadala nějak podezřele oblečená do batikové sukně různých ezoteriánských divoženek a spojená s podivíny, co chodí i v zimě naboso nebo nanejvýš v provázkových kristuskách.
Abych nezůstal v zajetí předsudků, pokusil jsem se pro sebe tyto pojmy (náboženství, věda, spiritualita) vymezit.
Věda předkládá modely těch podob světa, které lze „objektivně“ (tedy za stejných podmínek opakovaně) předvést většímu počtu posluchačů a nezávisí tedy na individuální prožitku. Věda postupuje jen po bezpečných dlaždicích chodníku společně sdělitelného poznání. Pokud ze spár mezi dlaždicemi vykukuje něco navíc, věda to překračuje, byť se vším respektem k nepoznanému a možná nepoznatelnému. Věda si také nechce moc přiznat, že ve značné míře závisí na určitých vstupních předpokladech (například na existenci dokonalé náhody, porušujíc tak vlastní zákon kauzality).
Náboženství (a veškeré kulty) operují v dnes již velmi zúženém prostoru, který není popsán a „odsvěcen“ vědou. Náboženství v mých očích nenabízí prvotně poznání, ale vyrovnání se se světem, a to prostřednictvím uctívání. Dost často uctívání něčeho vnějšího v očekávání podpory přicházející z míst mimo tento svět.
Věda stejně jako náboženství mohou být, a často jsou, zneužívány jako mocenský nástroj. U náboženství o tom není pochyb, ale platí to i pro vědu (vzpomeňme například marxismus). Ale odpusťme vědě i náboženství tyto temné stránky, které byly zřejmě historicky nevyhnutelné a posuňme se v úvaze dál.
Slavný neurovědec V. S. Ramachandran ve své knížce Mozek a jeho tajemství 3) na mnoha stránkách popisuje spoustu zajímavých věcí o mozku, spousty zvláštností a kuriozit jako jsou mechanicky rozdělené hemisféry, schopnost některých lidí „čichat“ čísla nebo počítat barvy a mnoho dalších. Pak jen tak někde na straně tuším 284 v malém odstavci vpravo dole zničehožnic napíše, že došel k tomu, že my lidé jsme andělé ve zvířecích tělech toužící po transcendenci. Tečka. Pak zase knížka pokračuje ztrátami paměti a epileptickými záchvaty.
Spiritualitu vidím jako snahu o poznání světa a vyrovnání se s ním pomocí něčeho, co se označuje tím podivně znějícím slovem transcendence. Hledání přesahu. Rozumím tomu tak, že naše individuální bytosti jsou se svým vědomím nějak dočasně uvězněny uvnitř vlastních lokálních bublin (kromě smyslového vnímání často hodně vymezených výchovou a kulturou, které jsou mj. často ovlivněné právě vědou nebo náboženstvím). Z těchto bublin se snaží najít cestu dál, rozšiřovat své hranice. Představuji si, že každý z nás žije na úzkém ochozu svého vědomí (poznání, vzpomínek, emocí a pocitů) a pokouší se ponořit buď do své nedozírné hloubky nebo zároveň nahlédnout na svůj vnitřní svět jakoby zvenku. Při hledání přesahu rozvolňujeme své hranice, rozšiřujeme se, pouštíme vnější svět do sebe, proměňujeme se, prohlubujeme se, obohacujeme se.
Spiritualita je proto vždy individuální, není objektivní, není přenositelná. Přesto si myslím, že její formu můžeme najít i ve vzájemných vztazích mezi jejími individuálními nositeli. Transcendece ve vztahu k druhému člověku (například životnímu partnerovi) probíhá částečným vzájemným otevřením a překročením hranic, odevzdáním kusu své duše k prozkoumávání a opatrování druhému a zároveň přijetí části druhé bytosti do péče svého světa.
1) Miroslava Veverka, Evoluce svým vlastním tvůrcem: Od velkého třesku ke globální civilizaci, 2013, Prostor
2) Stuart A. Kauffman, Reinventing the Sacred: A New View of Science, Reason, and Religion, 2008 by Basic Books, ISBN 9780465003006
3) V. S. Ramachandran, Mozek a jeho tajemství aneb Pátrání neurologů po tom, co nás činí lidmi, 2013, Dybbuk
