Článek
Pokud jste někdy zažili setkání společenství vlastníků jednotek (SVJ), které spravuje obytný dům, víte, že to není nic jednoduchého. Každý má své zájmy, jiné názory a představy o tom, jak by měl dům fungovat. Některým záleží na vzhledu a údržbě, jiní chtějí hlavně nízké náklady. Někteří touží po výtahu, zatímco další jakoukoli změnu odmítají. Předseda SVJ má pak nelehký úkol – udržet tento nesourodý kolektiv v chodu a zajistit, aby dům fungoval. A právě tohle je skvělá metafora pro to, jak funguje moje osobnost.
V mém těle bydlí má duše. Zjistil jsem ale, že moje duše, nebo chcete-li „osobnost“, není jednotná. Moje tělo je jako obytný dům a moje osobnost se skládá z různých obyvatel. Každá z těchto „partají“ má své zájmy, sny a představy o životě, a pokud vůbec existuje nějaké mé „já“, je to ono dlouholeté a ošlehané „já“ – předseda tohoto SVJ, který se snaží udržet všechny partaje pohromadě.
Jedna partaj se stará o dům s přehnanou důsledností a někdy bývá otravná. Jiná partaj chce pořád jen cestovat a starosti o dům ji nezajímají. Pak je tu ta, která se věnuje duchovnu a neustále hledá smysl života, ale naštěstí si občas skočí na pivo se sousedy. Jiní mají děti nebo pečují o rodiče a stav domu je nechává chladnými. Taky jsou tady pejskaři. Podezírám, že někdo sleduje porno a jiný vyhledává náhodné známosti. Další vedou hluboký partnerský vztah – někteří jim závidí, jiní jim to přejí a někteří zase varují, že svoboda je důležitější. A pak jsou tu ti, co se snaží žít zdravě, ale stresují se tím. Oproti nim jsou sousedé, co si život užívají, i když zrovna nesledují jídelníček Margaret Slimákové.
Jako předseda tohoto SVJ musím hledat smír mezi všemi těmito partajemi. Mojí povinností je zajistit, aby dům, tedy tělo, fungovalo co nejlépe a příliš nestrádalo. Předseda taky dobře ví, že dům má svou historii. Už tu stojí desítky let a zažil dobré i špatné časy. Nájemníci se mění: z introvertů se stali extroverti, z pesimistů optimisté, z naivků skeptici, z dříčů lenoši a dokonce i bývalí ustrašenci udělali nějaké pokroky.
Zajímavé je, že předseda, který vždycky býval racionální, začíná teď cítit, že všechno, co se v domě děje, nějak souvisí s minulostí nebo s místem, kde dům stojí. Možná je v základech něco zapomenutého, možná tu dříve stály jiné domy, osudy jejichž obyvatel stále ovlivňují současnost. Jako by světla i stíny minulosti zůstávaly s námi. Předseda by možná rád dům prodal a odstěhoval se někam na jih k moři, ale má tušení, že stíny by šly s ním. Zajímalo by ho, zda jsou všechny domy takové, nebo jestli existují domy s výhledem na klidnou hladinu jezera, kde žije jedna ucelená, spořádaná duše. Pokud ano je to skutečně cíl, nebo jen další kapitola příběhu?
