Článek
Kdo se v dnešní době nevyjádří k nebývalému pokroku umělé inteligence, jako by nebyl. Dovolím si tedy také svůj skromný příspěvek.
Dlouhodobě masírován všelijakými zaručenými návody osobního rozvoje snažím se v exponenciálním růstu schopností strojové inteligence v tuto chvíli reprezentované zejména Chatbotem GPT vidět spíše příležitosti nežli hrozby. A tak, ačkoliv mě možná brzy umělá inteligence připraví o práci, doufám, že bych mohl na oplátku díky ní alespoň konečně získat některou z odpovědí na otázky vesmíru, života a vůbec. Ne, že bych se ptal chatbota přímo (vlastně jsem to zkusil a výsledek nepřinesl nic nového), ale spíš tak, že na vlastní oči uvidím, jak funguje něco, co se složitostí a výkonem blíží nebo překračuje člověka.
Často dnes skloňujeme Turingův test, která má sloužit k rozpoznání, zda na druhé „straně“ naší konverzace sedí člověk nebo počítač. Navržený test je geniálně jednoduchý, ale má svoje slabé stránky. Předně je subjektivní, záleží na inteligenci a možná také zkušenosti testujícího. Zkušený tazatel, analogicky jako v oblasti zločinu třeba letitý kriminalista, bude mít vyvinutý smysl na odhalování i sebelépe maskované umělé inteligence ve strojích a aplikacích předstírajících živé bytosti.
U mě zatím Chatbot GPT Turingovým testem neprošel. Nachytal jsem jej na faktografických nesrovnalostech, humoru horším, než kterému by se smály děti v druhé třídě a nakonec i na jeho přiznání, že je pouhým počítačovým modelem. V mém soukromém testu se také chatbot vykrucoval z nesprávných odpovědí, vršil další varianty, které byly v rozporu s předchozími a působil asi jako politik usvědčený z nekalosti snažící se za každou cenu přijít s nějakým konečně hodnověrným vysvětlením svého skandálu.
Úplně stejně snadno odhalila kdysi češtinářka Kunstová spolužáka Hněvkovského hned po několika úvodních minutách jeho referátu, že Čechovovy Tři sestry ani Višňový sad opravdu nikdy nečetl. A to přesto, že můj soused v lavici gymnázia při přezkoušení působil naprosto sebevědomě a s výrazem hráče pokeru ve tváři skládal do docela uvěřitelných slovních spojení fakta narychlo zapamatovaná z útržků textů ve vypůjčeném čtenářském deníku od spolužačky z první lavice. Něco jako živý chatbot. Pomyslným Turingovým testem tehdy u češtinářky neprošel, ale mnoho dalších z nás, kteří jsme k povinné četbě přistupovali podobně liknavě, by býval klidně oklamal. Tolik k subjektivitě testu.
Musím samozřejmě přiznat, že jako asi všichni ostatní, včetně skutečných odborníků na umělou inteligenci, jsem naprosto fascinován nečekaně působivým výkonem současné umělé inteligence, ať už v případě chatbotů nebo třeba aplikací na generování obrázků podle slovního zadání. Kdysi jsem byl také ohromen třeba fraktální geometrií, která v mnohém dokonale napodobuje přírodu (nebo odhaluje její triky při vytváření reality) a stejně tak dodnes žasnu nad jevem emergence, díky kterému vrstvením jednoduchých stavebních bloků a principů vznikají i ty nejkomplexnější systémy jako třeba živočišné buňky nebo třeba lidský mozek. Poznal jsem logiku takzvaných celulárních automatů, jako třeba Conwayova Hra života, které, ačkoliv založené na zcela primitivních a deterministických pravidlech, mohou i s vyloučením jakékoliv náhody a neurčitosti vést k nečekaně komplexním strukturám. A co teprve, pokud se do hry vloží náhoda! Ano, umělá inteligence je také vystavěna na jednoduchých základech a opakujících se pravidlech, zpracování zkušeností ze zpětnovazebních smyček a drobné hře s pravděpodobností.
Pozorování výkonu umělé inteligence mě vede zpět k otázce, nakolik se my, lidé, vnímající bytosti, odlišujeme od algoritmických strojů. Jsme jen biomechanické počítače na bázi uhlíku, které nyní na vlastní oči vidí, jak mohou být napodobeni a překonáni počítači na bázi křemíku, které jsou výkonnější, bezchybnější a třeba také bezcitnější? Díváme se tedy nyní tváří tvář umělé inteligenci na mnohem lepší klony sebe sama nebo je mezi námi ještě nějaký principiální rozdíl?
Vzhledem k tomu, že nevíme, co je vědomí a pravděpodobně to ani „zevnitř“ nemůžeme nikdy poznat, neměli bychom zřejmě ani šanci zjistit, pokud by umělá inteligence vědomí sama sebe nabyla. Můžeme se jí pak dokola ptát, ale to budeme pořád v zajetí Turingova testu. Čím dál lepší umělá inteligence bude schopna nás přesvědčit o nabytí vlastního vědomí a my nepoznáme, zda si nevymýšlí. Podobně jako nikdy nemáme jistotu, že nežijeme v simulovaném světě nebo v solipsismu, kdy existujeme jen a jen naše vědomí a nic jiného. Na kritérium vlastního vědomí tedy nemůžeme spoléhat - to je záhada mnohem větší.
Zkusme ale posunout Turingův test na „vyšší level“ a obraťme předmět testování sami k sobě. Jak víme, že nejsme jen roboti? (Někdy si tak v práci připadám). Můžeme vůbec poznat, že také nejsme jen stroje? Zní to divně, ale Turingův experiment je založen na poměrně sebevědomém (možná až arogantním) předpokladu člověka, že my lidé jsme něco více, že jsme přinejmenším etalonem, vzorem, k němuž testovaný subjekt (počítač) poměřujeme.
Umělá inteligence vyniká nejvíce asi v jedné dovednosti a tou je vytváření čím dál dokonalejší iluze. Iluze o „skutečnosti“ generovaných obrázků nebo textu. Co když mi sami si vytváříme jen samé iluze a následně jim podléháme? Jedna z největších iluzí může být iluze svobodné vůle. My všichni jsme nějak automaticky naučeni předpokládat, že máme svobodnou vůli. Že si můžeme dělat, co chceme. Že v konečném důsledku vždy záleží na našem vnitřním rozhodnutí. Jak ale ukazuje Sam Harris ve své knize Free will, nemusí to být tak docela pravda. Možná to nemusí být pravda vůbec. Existují neurovědecké pokusy, které naznačují, že naše vědomé rozhodnutí následuje až (mili)sekundy po tom, co již naše tělo jedná. Celý systém trestního práva je založený na odpovědnosti za skutky učiněné ze svobodné vůle (proto také stav nepříčetnosti může vézt ke zbavení viny v právním slova smyslu). Představa, že nejednáme ze svobodné vůle je pro mnoho z nás děsivá a těžko uvěřitelná. Zkusme ale odečítat - mnoho našich rozhodnutí je automatických (většina úkonů při řízení auta nebo bicyklu), mnoho rozhodnutí je hluboce předurčená výchovou a kulturou, mnoho rozhodnutí je čistě udáno na úrovni komplexního podvědomí včetně vrozených instinktů a převzatých vzorců chování. Zbývá potom prostor pro skutečně svobodné a ničím zvenčí neovlivněné rozhodování? Říká se, že jako svobodní lidé sice můžeme dělat, co chceme, ale nemůžeme ovlivnit, co ve skutečnosti budeme chtít. Je klidně možné, že naše životy jsou dokonalou iluzí, při které sice jako sebevědomí řidiči otáčíme pomyslným volantem života, ale jsme ve skutečnosti jen na sedadle spolujezdce, volant ani pedály auto ve skutečnosti neřídí a my speciálními brýlemi a dalšími perceptory sledujeme virtuální realitu v předem naprogramovaném příběhu.
Obecně věříme, že algoritmus počítače složeného z „neživých“ fyzikálních součástek nemůže nabýt svobodné vůle. Je předprogramovaný a naučený. Může nanejvýš jednat na základě náhody, může házet pomyslnou kostkou a podle výsledku vybrat jednu nebo druhou variantu, třeba další slovo v konverzaci nebo barvu generovaného obrázku - všude tam, kde zadání vytváří dostatek stupňů volnosti pro nějakou volbu. Také věříme, že třeba elementární částice, která se podle kvantové mechaniky v jednotlivých případech chová nahodile, nejedná podle vlastní svobodné vůle, ale je svázána buď zákony příčiny a následku nebo pravděpodobnostní funkcí.
Aristotelovský Bůh je označován jako „prvotní příčina“, tedy někdo nebo něco, co stojí na počátku vesmíru nebo jaksi nad přírodou a nad jejím zákonem kauzality. Kauzální princip příčiny a následku je zákon nadřazený všem přírodním zákonům. Platí v klasické fyzice a v podstatě vylučuje svobodnou vůli. Podle uznávané teorie kvantové mechaniky každé konkrétní pozorování reality na mikroúrovni sice přísně deterministickou kauzalitu porušuje, ale vrací se k ní statisticky díky pravděpodobnostní funkci po větším počtu opakovaných pozorování. Výsledek v kvantové mechanice je tedy alespoň v jednotlivém izolovaném pozorování akauzální. Jedno konkrétní měření v kvantové mechanice tak může být do jisté míry chápáno jako projev svobodné vůle nějakého prvku fyzikálního systému. (To jsem si dokonce ověřil i v diskuzi s Chatbotem GPT, který „sám“ připustil, že chování elektronu bychom mohli v určitém smyslu považovat za projev jeho „svobodné vůle“). Určitý teoretický prostor pro existenci svobodné vůle tedy existuje i v rámci racionálního, vědeckého přístupu.
Možná brzy uvidíme nabytí zdánlivé nebo skutečně svobodné vůle stroji, systémy podobnými nám samým a v lecčems nás o mnoho převyšující. Domnívám se, že vývoj umělé inteligence nás může přivést blízko odpovědi na skutečně elementární otázku života a tou je, jestli my sami máme skutečně svobodnou vůli.
Přes tu veškerou možnou výpomoc ze strany algoritmů ale nakonec spíše věřím, že finálnímu zodpovězení takové otázky lze nakonec dojít jedině introspekcí. Tedy ultimátním řešením Turingova testu obrácenému k sobě samému a odpovědí na otázku, zda sami dokážeme učinit alespoň jedno jediné skutečně svobodné rozhodnutí, nezávislé na našem předprogramování kulturou, indoktrinací, automatizovanými návyky, předsudcích, instinktech, stereotypech, náladě a převzatých vzorcích.
Pokud alespoň jedno takové svobodné „akauzální“ rozhodnutí v životě učiníme, povzneseme se s jistotou z úrovně pouhých biologických strojů a dotkneme se alespoň v tom jediném okamžiku přinejmenším Aristotelovského Boha.
