Článek
Spisovatel Milan Kundera se v těchto dnech dožívá věku 94 let. Ze všech jeho knih jsem pochopil, řečeno s jistým klasikem, jen věty nerozvité. Spíš si z nich, řečeno s dalším klasikem, vybavuji jenom obrazy. Konkrétně mám před očima sinusouidy, které v jeho asi nejslavnějším románu oscilují mezi lehkostí a těžkostí.
Vzhledem k tomu, že vše plyne, nezůstáváme v našich životech nikdy dlouho ve stavu nadpozemské lekhosti a naopak ani ta největší těžkost netrvá věčně. Lekhost a těžkost jsou tak krásné protipóly, že by mohly s klidem konkurovat i takovým soupeřům v pomyslné soutěži protikladů, jako jsou Jin s Jangem.
Kde se bere v našich životech těžkost? Mám podezření, že ta by mohla souviset s přemírou informací. A to nejen v přeneseném smyslu, ale také doslova fyzikálně. Pusťme se teď po cestě stopě jisté myšlenkové spekulace.
Tíha je spojená s hmotou, hmotností. Podle známého vzorce E = mc2 je hmota převoditelná na energii a opačně. Existují docela uvěřitelné hypotézy, že podobně je hmotě s energií ekvivalentní také informace, viz např. [1] a [2]. A nemělo by to být pro nás zas až tak překvapivé, protože druhý termodynamický zákon a s ním související termín entropie [3] fungují jak na poli čistě fyzikálním, tak informačním (viz Shannonova teorie informace [4]).
Informace se skládá z bitů, tedy izolovaných, nespojitých jedniček a nul. Už od dob řeckých atomistů tušíme, že hmota není do nekonečna dělitelná a dnešní současný většinový vědecký názor je, že hmota se skládá se z elementárních částic. A také energie má svá nejmenší kvanta, jejichž velikost odvozujeme od Planckovy konstanty. Bity představují „kvanta“ informace. Takže, pokud obrázky na monitorech našich počítačů jsou tvořené sice velkým, ale konečným počtem drobných jednotlivých bodů (pixelů), tak energii nebo hmotu nemůžeme ani v duchu znázornit souvislými nepřerušovanými tahy, ale činíme tak spíše pomocí pomyslných kostiček na čtverečkovaném papíru nebo v jiných fyzikálních modelech pomocí spojnic mezi konkrétními uzly síťového grafu[5].
Hypotetická ekvivalence informace a hmoty/energie by do důsledku znamenala, že hard disk plný uložených dat je o něco hmotnější (těžší) než, když z něj všechna data vymažeme. Zní to bláznivě, ale existuje dokonce popis takového experimentu, který sice na dnešní technické úrovni nemůžeme realizovat, ale který by tuhle zvláštní myšlenku mohl potvrdit[6].
Váhu, tíži, těžkost pociťujeme v souvislosti s gravitací. Ta je podle mnohých nejzáhadnější vesmírnou silou a jevem, který ovlivňuje všechno kolem nás. Působí tajemně na dálku, sice hodně slabě, ale prakticky až do nekonečna. Existuje také teorie [7], která spojuje gravitaci s entropií a holografickým principem [8]. Entropie je někdy chápána jako informace, kterou neznáme. Holografický princip říká, že veškerá informace o všem, co je nebo se děje uvnitř trojrozměrného objektu (například černé díry) může být zobrazena na dvojrozměrné kulové ploše kolem jejího horizontu. Vše se točí, kolem informace a jejího poznání.
Co když gravitace sama o sobě neexistuje? Co když je gravitace jen důsledkem nebo projevem zpomalení a zkrácení perspektivy nějakého „vesmírného počítače“ vlivem výpočtové náročnosti reality kolem hmotných objektů? Čím více „blízkých“ objektů, tím více výpočtů, které by musel hypotetický superprogram provést, aby nasimuloval vzájemné interakce a vztahy. Čím více výpočtů, tím více potřebného strojového času. A vzdálenější objekty jsou vzájemně méně ovlivněné, protože řízeně řídne počet vypočtených interakcí. Říká se, že gravitace zakřivuje, zahušťuje časoprostor. Zároveň se dnes ve fyzice hodně mluví o tom, že časoprostor spíš vzniká kolem hmotných objektů, než že by existoval sám o sobě. Co když je to tak, že zpomalení časoprostoru je zdánlivé, protože, pokud je v okolí hodně hmotných objektů, je potřeba více zrnek času (Planckových taktů vesmírného superpočítače) na spočtení všech interakcí objektu s okolím?
Subjektivně a v přeneseném i skutečném smyslu pociťuji těžkost kdykoliv, kdy zpracovávám hodně informací. Když řeším hodně vztahů, interakcí, souvislostí. Pokud se mi občas podaří hlavu vyčistit, cítím opravdu povznášející lehkost. Informace mají v sobě schopnost formovat, tvarovat, měnit (in-form = dávat věcem formu). Lehkost, absence zpracovávání informací, je pak rajským stavem neměnnosti. (Víte, že fotonu, částici s nulovou klidovou hmotností, která se pohybuje rychlostí světla, vůbec neběží čas?)
Lehkost ale bývá dlouhodobě neúnosná, jak nám říká právě slavný spispovatel. Z ráje neměnnosti a klidu utíkáme pravidelně k těžkosti, abychom se proměnili, zdokonalili a za nějaký čas si pak opět mohli užít prchavou chvíli božské lehkosti. Mezi oběma krajními stavy, Parmenidovými protipóly lehkosti a těžkosti, se tedy pohybujeme po nekonečné sinusoidě a možná, že se přitom (in-)formujeme a stáváme se - snad - lepšími.
[1] Fundamental Principle of Information-to-Energy Conversion: https://aip.scitation.org/doi/10.1063/10.0009785
[2] The mass-energy-information equivalence principle: https://aip.scitation.org/doi/10.1063/1.5123794
[4] Shannonovo chápání informace: https://wikisofia.cz/wiki/Shannonovo_ch%C3%A1p%C3%A1n%C3%AD_informace
