Chtěla být šaškem. Nina Divíšková, žena, která přežila normalizaci i Alzheimera

Tatínek z ní chtěl mít magistru. Ale Nina chtěla být šaškem.

Tato věta, kterou Nina Divíšková pronesla v jednom ze svých pozdějších rozhovorů, není vtipem ani skromností na odiv. Je přesným popisem toho, jak celý život přistupovala k herectví - jako k čemusi zásadně neváženému, co přitom vyžaduje veškerou vážnost světa. Šaškování jako forma pravdy. Smích jako nástroj poznání. Komično jako obrana před nesnesitelností existence.

Když 21. června 2021 ve věku 84 let zemřela Nina Divíšková, česká divadelní a filmová herečka, odešla žena, jejíž kariéra je svým způsobem zrcadlem české kultury druhé poloviny dvacátého století. Prodělala ostravskou školu tvrdé divadelní dřiny, zažila zlatou éru Činoherního klubu i normalizační šedivost, přestála manželovo vyhnanství i vlastní uměleckou odmlku. A teprve v osmém desetiletí svého života se - paradoxně - stala tváří, kterou znala celá republika. Babička Běta ze seriálu Vyprávěj a afektovaná matka z Příběhů obyčejného šílenství. Dvě postavy, které ji přivedly k milionům diváků v době, kdy většina hereckých kariér dávno pohasla.

Ale to byl vždy Ninin způsob. Přicházet v pravý čas. A vždycky trochu nečekaně.

Zrozena 12. července 1936 v Brně do rodiny, která by i bez divadla stála za samostatný příběh. Otec Karel Divíšek byl vášnivý dobrodružný duch - speleolog, průkopník jeskynního potápění, muž, který sestoupil do propasti Macocha a do Punkevních jeskyní v dobách, kdy takový výkon byl skutečnou výpravou do neznáma. Matka Elmarita Divíšková byla taneční pedagožka s vlastní rytmickou školou. Sestra Tamara, o dva roky starší, se stala výtvarnicí a keramičkou.

Do takové rodiny se prostě přichází na svět s jistým zápalem pro věc, ať věc znamená cokoli. Nina ho zdědila po obou rodičích - po otcově dobrodružnosti i matčině pohybové eleganci. V dětství tancovala, recitovala básničky a hrávala s ochotníky. Nikoho příliš nepřekvapilo, když se po maturitě přihlásila na pražskou Divadelní akademii múzických umění.

Studovala na DAMU v letech 1954 až 1959. Tehdy ještě nemohla tušit, že tato instituce jí dá víc než herecké vzdělání - dá jí celoživotního partnera. Jan Kačer byl spolužák, pozdější manžel, otec jejích tří dcer, režisér a herec, jehož kariéru sledovala ze vzdálenosti i ze zákulisí jeviště. Přišla na DAMU jako vysoká, štíhlá dívka s hlubokým altem a rovným antickým profilem. Jan Kačer na ni vzpomínal slovy: na první pohled vypadala, že je předurčena pro role tragických milovnic, které rozdírají mužná srdce.

Skutečnost se ukázala být přesně opačná.

Po absolutoriu v roce 1959 se Divíšková vydala s takřka celým ročníkem do Ostravy, do Divadla Petra Bezruče. Tam strávila šest let. Ostravský pobyt byl svého druhu tvrdou školou - divadlo pro dělníky, repertoár, který musel fungovat před publikem, jež nepřichází pro umělecký zážitek, ale pro zábavu a rozptýlení po šichtě. Pro herecký rozvoj však šlo o neocenitelnou zkušenost.

A právě v Ostravě začalo být jasné, co Nina Divíšková skutečně je. Přestala hrát tragické milovnice a začala hrát holky s proříznutou hubou. Ukázalo se, že má ohromný smysl pro legraci, jak vzpomínal Jan Kačer. Komično nebylo pro Ninu únikem od herectví, ale jeho jádrem. Postavy, které ji bavily nejvíc, byly ty na hraně - ženy, které jsou zdánlivě k smíchu, ale uvnitř nosí hluboká, bolestivá tajemství. Tato schopnost zůstala jejím poznávacím znamením po celý život.

V Ostravě se také zapsala rolí Káči v Drdových Hrátkách s čertem - postavou, která jí přilnula. Byl to úspěch, který naznačil, jakým směrem se její kariéra vydá.

V roce 1962 se Nina s Janem vzali. Teprve pár, rodina, každodennost se všemi jejími radostmi i komplikacemi.

V roce 1965 přešla Divíšková s Kačerem a řadou dalších herců do Prahy, kde krátce předtím vznikl Činoherní klub. Toto divadlo - nevelké, komorní, ale intelektuálně nesmiřitelné - se stalo jedním z nejvýznamnějších fenoménů české kultury šedesátých let. V době, kdy se společnost otevírala, hledala a odvažovala klást otázky, nabízel Činoherní klub prostor, kde se takové otázky daly klást hlasitě a před živými diváky.

Nina Divíšková se do souboru vmísila přirozeně a zůstala v něm 35 let. Celých pětatřicet let. To je délka kariéry, která by sama o sobě stačila na solidní divadelní životopis.

Hrála celkem v jednačtyřiceti inscenacích. S Ladislavem Smočkem stvořila vůbec první Svatavu v jeho Podivném odpoledni doktora Zvonka Burkeho - inscenaci, která se stala ikonickou nejen pro Činoherní klub, ale pro celé české divadlo. Hrála Kateřinu v dramatizaci Dostojevského Zločinu a trestu v režii Evalda Schorma. To byl výkon, který ji proslavil jako herečku tragického rozsahu - zpíjející se, klesající žena, jejíž pád je přesto vznešený. Ztvárnila Charlottu v Čechovově Višňovém sadu, Vasilisu v Gorkého Na dně, Arkadinovou v Rackovi.

V původních hrách Aleny Vostré Na koho to slovo padne a Na ostří nože hrála postavy, které Vostrá psala takřka přímo pro ni. Milada a Slečna Nekvindová - ženy moderní, ironické, s proříznutou hubou, ale s pevným morálním jádrem.

Byl v tom celý Ninin herecký svět: postavy zdánlivě komické, zdánlivě lehké, které ale pod povrchem nesou tíhu. Ženy, které se smějí proto, že kdyby se nesmály, musely by plakat. A někdy plakají i přes smích.

Normalizace přišla po roce 1968 jako ledová voda. Pro Činoherní klub, který byl svou podstatou svobodomyslným prostorem, přišly těžké časy. Jan Kačer, muž pevných zásad a neústupného charakteru, nevycházel s novým politickým vedením. Byl vyhozen. Opět povolán do Ostravy, tentokrát jako forma trestu.

A Nina zůstala v Praze sama.

Vychovat tři dcery - Simonu, Kláru a Adélu - bez každodenní přítomnosti manžela, který se vracel domů jen na víkendy. Postavit dům. Udržet kariéru. Udržet domácnost. Udržet rodinu pohromadě. Jan Kačer o tom mluvil s obdivem a pokorou: dokázala zázrak, který bych na jejím místě nedokázal nikdy. Uživit ty děti. Nikdy jsme neměli hlad, vždy bylo čisto, vypráno. Nikdy mu nic nevyčetla.

Ale Nina nebyla ženou, která mlčí. Jen si vybírala, kde a jak promluvit.

Svého času poskytla v Londýně novinám rozhovor, v němž prohlásila, že nenávidí socialismus. Gustávu Husákovi zase poslala telegram, v němž vyjádřila nesouhlas s jeho zvolením prezidentem. Mohlo by se zdát, že taková odvaha je snadná. Ve skutečnosti pro herce v tehdejším Československu znamenala každá taková gesta existenciální riziko. Nina to věděla. Šla do toho přesto.

Sama jednou prohlásila, že věrnost, čestnost a pravdomluvnost jsou vlastnosti, kterých si v životě váží nejvíce. Žila to beze zbytku - v divadle i v životě.

Kuriózním paradoxem normalizace bylo, že Divíšková - na rozdíl od svého manžela - v Činoherním klubu zůstat mohla. Byl to výsledek jejího třídního původu, který byl za minulého režimu občas zdrojem komplikací: aristokratická noblesa a neochota se přizpůsobit ji ironicky chránily. Jak sama říkala, stranou pozornosti být to nejlepší, co ji mohlo potkat.

Po pětatřiceti letech věrnosti jedné scéně přišlo rozhodnutí odejít. Bylo dobrovolné, ale bolestivé. Stálo mě to dost krve, přiznala Nina. Ale herečka, která ví, kdy je čas jít, je herečka, která rozumí víc než herectví.

A pak se něco neočekávaného přihodilo.

Po odchodu z Činoherního klubu, v době, kdy by jiní herecké sny pomalu skládali k ledu, začala Divíšková dostávat ty nejzajímavější nabídky svého života. Roli za rolí. Scéna za scénou. Jako by česká divadelní dramaturgie čekala, až bude volná.

Hrála despotickou matku Mag v irském dramatu Kráska z Leenane v Divadle v Řeznické - silný, temný kus, kde mateřská láska a mateřská krutost splývají do jednoho děsivého amalgámu. Hrála v Divadle v Celetné, v Dejvickém divadle, hostovala v Divadle Na Smíchově. Každá z těchto angažmá přinášela nové výzvy a nové postavy.

Přitom platilo divadelní paradox, který Nina Divíšková ztělesňuje možná lépe než kdokoli jiný: nejvýraznější příležitosti před kamerou i na jevišti dostávají herci a herečky, kteří jsou dostatečně staří na to, aby nesli vážnost charakterních postav, ale dostatečně živí na to, aby je hráli bez akademické strnulosti.

Pokud je jeden výkon, který shrne celý umělecký svět Niny Divíškové, je to matka z Příběhů obyčejného šílenství Petra Zelenky.

Zelenka, tehdy jeden z nejzajímavějších hlasů české dramatické tvorby, napsal hru a posléze i film o lidech, kteří svou vnitřní osamělost maskují groteskními způsoby chování. Matka hlavního hrdiny je posedlá dobročinností - odesílá balíky s obnošeným šatstvem obětem válek a katastrof po celém světě, bloumá ve spoďárech Václavským náměstím, hystericky se zabývá záchranou světa zatímco její vlastní rodina se rozpadá.

Nina Divíšková tuto postavu hrála v Dejvickém divadle devět let. Devět let, přičemž každé představení přinášelo novou nuanci, nový detail, novou vrstvu absurdity, která se v příštím okamžiku proměňovala ve vrstvu bolesti. Za tuto roli získala nominaci na Cenu Thálie. Petr Zelenka ji pak obsadil i do filmové verze z roku 2005, ve které po boku Ivana Trojana, Miroslava Krobota, Jiřího Bartošky a dalších předvedla výkon, jenž jí vynesl nominaci na Českého lva.

Film byl promítán na Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě a získal dva České lvy. Divíšková patřila k jeho klíčovým interpretům.

Co na té roli fungovalo tak silně? Zelenka napsal postavu na hraně karikatury - žena, která je objektivně k smíchu, jejíž jednání je absurdní a v mnoha ohledech sebedestruktivní. Ale Divíšková ji hrálo s naprostou vnitřní vážností. Matka nevěděla, že je k smíchu. Matka pevně věřila, že zachraňuje svět. A právě tato propast - mezi tím, jak postava vidí sebe, a tím, jak ji vidíme my - vytvářela komický efekt, který byl zároveň lidsky bolestivý.

Šašek, který chce být magistrou. Nebo magistra, která skončila jako šašek? Hranice se rozplývala.

Seriál Vyprávěj České televize byl po léta jedním z nejsledovanějších tuzemských projektů. Nostalgická sága o normalizační rodině, v níž po boku Radoslava Brzobohatého hrála Divíšková babičku Bětu - postavu moudrosti, humoru a tiché síly.

Teprve tady, v televizním projektu, který oslovil masové publikum, se stala Divíšková tváří, kterou znali i ti, kdo nikdy nevkročili do Činoherního klubu nebo Dejvického divadla. Babička Běta není virtuózní herecký výkon ve smyslu technické náročnosti. Je to něco jiného: herečka, která prošla vším, co prošla, a přitom si uchovala schopnost hrát jednoduše, lidsky, bez manýr.

To je privilegium věku a zkušenosti. Herecký výkon beze švu. Přítomnost na obrazovce, která nepotřebuje nic vysvětlovat ani dokazovat.

V letech 2009 až 2013 hrála babičku Bětu pravidelně. Vedle toho se stihla objevit v seriálu Ulice, v řadě dalších televizních projektů a pokračovala v divadelní práci. Ke konci kariéry si zahrála také v komediích Tomáše Svobody Hodinový manžel a Manžel na hodinu nebo v Hřebejkově Nestydovi.

Nina Divíšková nebyla herečkou, která by svůj umělecký svět uzavírala před světem politickým a společenským. Naopak.

V době, kdy bylo pohodlnější mlčet, posílala telegramy prezidentům. Dávala rozhovory zahraničním novinám o své nenávisti k socialismu. Svůj postoj nevnucovala ostatním, ale sama se nikdy nezpronevěřila tomu, co považovala za pravdu.

Tato vlastnost - morální páteř bez moralizování - je možná tím nejvzácnějším na jejím odkazu. Umělci, kteří jsou statečnými občany, aniž by z toho dělali výzvu nebo kapitál. Kteří prostě žijí tak, jak mluví.

Věrnost, čestnost a pravdomluvnost - to byl Ninin životní program. Ne heslo na zedi, ale program uplatňovaný v praxi, den po dni, v divadle i mimo něj.

Sama pocházela z rodiny, kde odvaha byla přirozenou součástí existence. Otec sestupoval do propastí. Matka učila tanec. Sestra tvořila. Nina hrála. Každý ze svého úhlu - ale ve stejném duchu.

Závěr jejího života byl bolestivý způsobem, který je pro člověka tak živého a myšlenkově přesného zvláštní krutostí.

Alzheierova choroba si přišla pro Ninu Divíškovou postupně. Herečka, jejíž paměť pro roli, pro text, pro nuanci výrazu byla součástí jejího řemesla, začala zapomínat. Nejprve věci, pak tváře, pak souvislosti, pak sebe sama.

Jan Kačer u ní stál. Vzpomínal, jak křičela, že chce pivo. Jak nepoznávala. Jak odcházela do světa, do nějž on neměl přístup. Popisoval to slovy bezmoci člověka, který miluje a nemůže pomoci. Ale byl přítomen. Až do konce.

Nina Divíšková zemřela doma, obklopena blízkými, tak jak si přála. Odešla klidná. Jan Kačer to popsal stručně a přesně.

Sám ji přežil o necelé tři roky. Zemřel 24. května 2024 ve věku 87 let.

Jejich příběh - herecký i lidský - je jedním z těch vzácných, které si pamatujeme celé, nikoli jako sbírku výkonů a ocenění, ale jako příběh dvou lidí, kteří se potkali na umělecké škole a zůstali spolu přes všechny překážky, které jim minulost i osud přichystaly.

Divíšková nepatřila k herečkám, které se dožadují pozornosti. Nepěstovala si auru divi. Nekolekcionovala slávu. Hrála, učila, vychovávala, stavěla dům, posílala telegramy, vedla dramatický kroužek pro děti v Butovicích, přednášela na Vyšší odborné škole herecké.

Žila, jinými slovy.

To je možná to nejdůležitější, co o ní lze říci. Herectví bylo pro ni způsobem bytí ve světě, nikoli způsobem úniku z něj. Každá postava, kterou hrála - ať již Kateřina z Dostojevského, Arkadinová z Čechova, Mag z Krásky z Leenane, matka z Příběhů obyčejného šílenství nebo babička Běta z Vyprávěj - nesla stopy tohoto postoje. Ženy se životem za sebou. Ženy, které prošly, přestály, pochopily.

Herectví, které vychází ze zkušenosti, nikoli z techniky. To je ten nejtěžší druh.

Málokterý herec nebo herečka vydrží tolik dekád na profesní špičce. Málokdo si uchová schopnost překvapovat. Málokdo začíná hrát nejlepší role v sedmdesáti letech.

Šašek, který chtěl být šaškem, se nakonec ukázal být mistrem. A mistr si nikdy neplete cenu slávy s cenou práce.

Tatínek chtěl magistru. Ale Nina chtěla být šaškem.

Oba měli nakonec pravdu.

Zdroje: