Článek
Dětství v horách, kde se rodí sny
V malém slovenském městečku Horná Štubňa, uprostřed války v roce 1942, přišla na svět dívka, která měla změnit tvář slovenského umění. Emília Vášáryová vyrůstala v Banské Štiavnici v rodině učitelů, kde vzdělání a kultura byly na prvním místě. Její otec Jozef Vášáry, pocházející z uherské šlechtické rodiny, vyučoval slovenštinu a gramatiku na gymnáziu. Matka Hermína předávala znalosti němčiny. S mladší sestrou Magdalénou, která se později stala herečkou a diplomatkou, sdílely dětství plné amatérského divadla a gymnastiky. Emília se jako dítě objevila v malé roli v maďarsko-slovenském filmu „Dáždnik svätého Petra“ z roku 1958 – jen jedna věta: „Už idem, už idem!“ – ale to stačilo, aby se zrodila jiskra.
Původně chtěla studovat jazyky nebo dějiny umění, ale kvůli absenci „dôverných kádrových materiálů“ komunistického režimu se obrátila k herectví. Přijali ji na Vysokou školu múzických umení v Bratislavě, kde studovala divadlo. Tady se naučila nejen technice, ale i hloubce rolí, které ji čekaly. Její rané role v divadle byly malé, ale plné energie – debutovala na Nové scéně v Bratislavě, než se v roce 1963 připojila k souboru Slovenského národného divadla. První velká výzva přišla s Ofélií v Hamletovi, kde přes námitky kvůli svému mládí dokázala, že talent překoná všechny překážky.
Průlom s kocourem, který změnil všechno
Šedesátá léta byla pro Emílii érou objevů. Její filmový debut přišel v roce 1960 s „Na pochode sa vždy nespieva“, ale skutečný průlom nastal o tři roky později. Vojtěch Jasný ji obsadil do hlavní role Diany ve filmu „Až přijde kocour“ – surrealistické pohádce, která vyhrála ceny na festivalu v Cannes, včetně Speciální ceny poroty. Film putoval světem, sbíral ocenění ve Španělsku, Řecku, Kolumbii i Itálii, a Emília se najednou stala mezinárodní hvězdou. Tato role, kde hraje učitelku v malém městečku ovlivněném kouzelným kocourem, ukázala její schopnost kombinovat nevinnost s hloubkou.
Následovaly další filmy: „Bláznova kronika“ Karla Zemana z roku 1964, oceněná na festivalech v San Franciscu a Addis Abebě, nebo „Námestie svätej Alžbety“ z roku 1965. V „Majster kat“ (1966) a „Lidé z maringotek“ (1966) prokázala všestrannost, stejně jako v „Drak sa vracia“ (1967) a „Niet inej cesty“ (1968). Divadelně zářila jako Helena v „Sen noci svatojánské“ nebo Florelle v „Tanečním mistrovi“. V roce 1967 získala cenu Janka Borodáča a stala se nejoblíbenější herečkou v Brně. O rok později vyhrála první národní televizní soutěž Zlatý krokodíl. Tato dekáda ji etablovala jako talent, který nezná hranice.
Sedmdesátá léta: Červené víno a advokátka, která zvítězila
V sedmdesátých letech se Emília zaměřila na složité charaktery. V divadle hrála v „Herodes a Herodias“ Pavla Országha Hviezdoslava, „Vassa Zheleznova“ Maxima Gorkého, „Poslední“ Maxima Gorkého, „Děkování Palárikovo“ nebo „Antigoně“ Sofokla. Na plátně zářila v „Medená veža“ (1970), která získala speciální cenu na Filmovém festivalu pracujících, nebo v „Deň, ktorý neumrie“ (1974). Nezapomenutelná byla Zuza v „Kto odchádza v daždi“ (1974), za kterou získala cenu ZČDU za nejlepší herečku.
Televizní série „Červené víno“ (1976) ji udělala populární mezi diváky, ale vrcholem byl film „Advokátka“ (1977), kde hrála ambiciózní právničku. Tento snímek vyhrál na festivalu v Karlových Varech, Emília obdržela druhou cenu ZČDU, Zlatou plaketu ÚV SZŽ a titul Zasloužilá umělkyně v roce 1978. Tato role ukázala její schopnost ztvárnit silné ženy v mužském světě, což rezonovalo s dobou normalizace.
Osmdesátá léta: Méně filmů, více divadla a učení
Osmdesátá léta přinesla méně filmových příležitostí kvůli věku, ale Emília zůstala aktivní. V „Plavčík a Vratko“ (1981) a „O sláve a tráve“ (1984) ukázala svou pohádkovou stránku. V divadle excelovala v „Ifigenii na Tauridě“ Goethově, za což získala cenu Andreje Bagara v roce 1983. Začala vyučovat na VŠMU v Bratislavě, kde ovlivnila studenty jako Barbora Bobuľová. Natáčela přes 30 televizních filmů, což ji udrželo v kontaktu s diváky.
Devadesátá léta: Návrat do světla reflektorů
Devadesátá léta znamenala renesanci. V roce 1991 obdržela cenu ministerstva kultury za celoživotní dílo. V televizi vyhrála Telemúzu za „La Musica“ (1992). Filmy jako „Červený cigán“ (1992), „Hazard“ (1995) nebo „Vyššia moc“ (1996) ji vrátily na plátno. V divadle zářila v „Ritter, Dene, Voss“ Thomase Bernharda, což bylo zvoleno nejlepší hrou roku 1996 a přineslo Alfréda Radoka.
Spolupráce s Janem Hřebejkem začala „Orbis Pictus“ (1997), oceněným na festivalu v Mannheimu-Heidelbergu, následovaly „Modré z neba“ (1997), „Návrat ztraceného ráje“ (1999) a „Pelíšky“ (1999). Stala se jeho múzou, což ji přivedlo k nové generaci diváků.
Nové tisíciletí: Mistryně zralých rolí
V nultých letech se Emília zaměřila na komplexní postavy. V divadle hrála Stařenu v „Stoličky“ Eugèna Ionesca (Dosky a Jozef Kroner 2000), Marii Callas v „Master Class“ (Dosky 2002), Stevie v „Koza, nebo Kdo je Sylvia?“ (Dosky 2004), Matku Kuráž (2009) nebo Violet Weston v „August: Osage County“ (2011). Hrála i v Praze, v Studio DVA.
Filmy: „Andělská tvář“ (2001), „Waterloo po česku“ (2002), „Pokrvné vzťahy“ (2003). Vrcholem byl „Horem pádem“ (2004), za který získala Českého lva, cenu Cinema, SFZ, ÚSTT a LitFond. Následovaly „Kráska v nesnázích“ (2006), „Obsluhoval jsem anglického krále“ (2006), „Václav“ (2007) s Zlatým pohárem za nejlepší herečku, „Nestyda“ (2008) s nominací na Českého lva.
Desátá léta: Eva Nová a pokračující legacy
V desátých letech natočila „Slepé lásky“ (2008), „Slovensko 2.0“ (2014), „Eva Nová“ (2015) – za tuto roli získala Slunce v síti. Dále „Masaryk“ (2016), „Čiara“ (2017) a „Tátova volha“ (2018). V divadle hrála v „Odvrátená strana mesiaca“ (2015). Televize: „Ordinácia v ružovej záhrade“ (2007), „Kriminálka Staré Mesto“ (2010), „Piknik“ (2014).
Ocenění: Herečka století (2001), Řád Ľudovíta Štúra I. třídy (2002), Karel Čapek (2003), Medaile za zásluhy od Václava Havla (2003), Pavol Strauss (2005), LitFond (2007), Síň slávy OTO (2008), Artis Bohemiae Amicis (2009), Doktor honoris causa JAMU (2010), Bratislavská brusnica (2012), Filmová Walk of Fame (2016).
Osobní život: Láska, rodina a skromnost
Emília byla dvakrát vdaná – nejprve za Ivana Horského (1968–1976), pak za kostyméra Milana Čorbu (1977–2013). Má dvě děti. Nesleduje své filmy, sláva pro ni nikdy nebyla cílem. Je profesorkou a žije skromně.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Em%C3%ADlia_V%C3%A1%C5%A1%C3%A1ryov%C3%A1
https://www.imdb.com/name/nm0904700/
https://www.jamu.cz/tvurci-cinnosti/cestne-doktoraty/emilia-vasaryova/
https://www.thebusinesssoiree.com/article/emilia-vasaryova-i-wouldn-t-take-back-a-single-day-of-my-life






