Článek
Od uměleckých kořenů k prvním krokům na scéně
V Praze roku 1914 se narodila dívka, která měla umění v krvi. Její otec, Hanuš Lašek, byl nejen sólistou opery Národního divadla, ale i uznávaným profesorem zpěvu, ovládajícím šest jazyků. Matka, operní pěvkyně známá jako Vlastimila Václavková nebo Nina, předávala dceři lásku k hudbě od kolébky. Malá Jana, jak se původně jmenovala, snila o učitelské dráze, ale rodiče ji nasměrovali k umění. Vstoupila na pražskou konzervatoř, kde studovala dramatický obor, ale školu nedokončila. Místo toho se věnovala soukromým hodinám zpěvu u Kamila Ungrové.
Její osud se změnil v roce 1930, když ji objevili legendární Voskovec a Werich. Do Osvobozeného divadla přišli hledat talentovanou zpěvačku a našli ji v mladé Janě. Právě oni jí dali pseudonym Hana Vítová – podle vtipu inspirovaného jménem básníka Vítězslava Nezvala. Debutovala rolí Sirael ve hře Golem v roce 1931, kde okouzlila diváky svým melancholickým vzhledem: modré oči, úzké rty a tmavé vlasy v elegantním účesu. Následovaly role jako otrokyně Onomatopoe v Caesarovi nebo postavy v představeních Kat a blázen, Slaměný klobouk a Osel a stín.
Divadlo ji přitahovalo jako magnet. Po krátké přestávce v olomoucké zpěvohře se vrátila do Osvobozeného divadla na další dvě sezóny. Poté přešla k Vlastě Burianovi, kde hrála v letech 1935–1937, a později se objevila ve Švandově divadle, Novém divadle a Uranii. Její pěvecký talent se projevoval nejen na prknech, ale i v rozhlase a na gramofonových deskách. Hana nebyla jen herečkou – byla komplexní umělkyní, která tančila, zpívala a hrála s přirozenou grácií.
Průlom do filmového světa a éra slávy
Filmový debut přišel v roce 1932 s drobnou rolí komorné v komedii Děvčátko, neříkej ne!. Brzy následovala větší příležitost v Načeradec, král kibiců, kde hrála Edith Načeradcovou. Skutečný zlom přinesl film Peníze nebo život téhož roku, kde s Ljubou Hermanovou nazpívala evergreen Život je jen náhoda. Tato píseň se stala symbolem její kariéry a dodnes rezonuje v české kultuře.
Tricátá léta byla pro Hanu érou neustálého natáčení. Často hrála slzavé dcery nebo chudé dívky, které nakonec najdou štěstí – typické role pro tehdejší melodramata. Spolupracovala s režiséry jako Miroslav Cikán, Vladimír Slavínský či Leo Marten. Mezi hity patří Pozdní máj, Za řádovými dveřmi, Bláhové děvče, Matka Kráčmerka (1934), kde ztvárnila roli plnou emocí, nebo Hřích mládí a Koho jsem včera líbal. V Osmnáctileté, Sextánce a Jedné z milionu ukázala svůj komediální talent, zatímco v Poslíčku lásky a Jarčině profesorovi předvedla romantickou stránku.
Vrcholem se stal film Noční motýl z roku 1941, režírovaný Františkem Čápem. Jako Marta Dekasová, kabaretní zpěvačka zapletená do milostného trojúhelníku, podala strhující výkon. Film se promítal i v Německu a Francii, což jí přineslo mezinárodní uznání. Její zpěv byl v některých scénách dabován Mílou Spazierovou-Hezkou, ale Hana později nahrála písničky na desku s vlastním hlasem, který mnozí považují za lepší. Během války natočila dva německé filmy pod jménem Hana Witt – Der zweite Schuss (1943) a Freunde (1945) –, což jí po válce přineslo problémy, i když nebyla obviněna z kolaborace.
Po válce přišly filmy jako Znamení kotvy (1947), kde hrála Pavlu Markovou, a vrcholný Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949) s Oldřichem Novým, kde parodovala své dřívější role jako Elén Hadrbolcová. Tento snímek byl jejím posledním velkým úspěchem. Celkem natočila přes padesát filmů, ale v padesátých letech se objevila jen v pěti, naposledy jako referentka v Muži v povětří s Vlastou Burianem. Její noblesní typ se v nové socialistické éře nenosil – traktoristky nebo dojičky pro ni nebyly.
Manželství plná vášně a zklamání
Osobní život Hany Vítové byl stejně dramatický jako její filmy. První manželství uzavřela s operetním tenoristou Járou Pospíšilem. Bylo plné nadšení – společné ambice v Praze, ale trvalo jen patnáct měsíců. Rozvod přišel kvůli náročnému pracovnímu tempu obou. Pospíšil na to vzpomínal jako na těžké období, ale Hana ho později chválila jako výborného člověka a umělce.
Druhé manželství s JUDr. Bedřichem Rádlem, šéfredaktorem Kinorevue, vypadalo slibně. Pro ni se rozvedl s první ženou, která zůstala bydlet ve stejném domě. Z tohoto svazku se narodila dcera Bedřiška. Po válce však přišly krize – oba ztratili práci, což vedlo k hádkám. Rozvod v roce 1955 byl bolestný, ale kvůli bytové nouzi zůstali žít společně. Radl si přivedl novou partnerku Natašu Tanskou, a Hana byla nucena sdílet domácnost s exmanželem a jeho milenkou. Některé zdroje uvádějí, že pro všechny vařila, což zhoršovalo napětí, zejména pro dceru.
Srdcervoucí ztráty a temné stíny
Největší ránu přinesl rok 1959, kdy dcera Bedřiška spáchala sebevraždu. Byla to osmnáctiletá dívka, zamilovaná do ženatého herce – některé prameny zmiňují Jiřího Suchého. Po hádce se pokusila probodnout srdce jehlicí, pak vyskočila z okna. Nezahynula hned, ale v nemocnici zemřela v matčině náručí. Tato událost Hanu zlomila – uzavřela se do sebe, přestala komunikovat s okolím a opustila veřejný život.
Tragédie pokračovaly. V roce 1970 utrpěla těžkou autonehodu, při níž ochrnula na jednu nohu a utrpěla zranění tváře. Propadla alkoholu, což zhoršilo její osamělost. Po smrti nového partnera se plně oddala pití, což vedlo k dalším nehodám. Žila téměř opuštěná, věnovala se překladům knih z angličtiny, ruštiny a němčiny pod jménem Rádlová. V padesátých letech vedla pivovarský kabaret U svatého Tomáše a vystupovala na estrádách, ale po nehodě s tím skončila.
Poslední léta v tichu a odchod
V pozdních letech se Hana Vítová stáhla do ústraní. Žila v Praze, ale spíš čekala na smrt, jak sama říkala. Věnovala se překladům, vymýšlela křížovky a občas zpívala staré písničky. Zemřela 3. března 1987 na rakovinu plic ve věku 73 let. Byla nalezena na podlaze svého bytu přítelem – symbolický konec života plného slávy i bolesti.
Její příběh připomíná, jak křehká může být hvězda. Zůstala symbolem elegance českého filmu, ale i varováním před temnými stránkami slávy. Dnes ji připomínají filmy, které stále baví generace, a písničky, které znějí věčně.
Zdroje:
