Článek
Teherán v lednu 1978. Mladí studenti madras se hrnou do ulic, jejich hlasy se nesou nad davem jako modlitba, která se mění v křik. Na stránkách novin Eṭṭelāʿāt se objevila urážka jejich duchovního vůdce Rúholláha Chomejního. To, co mělo být jen dalším šáhovým pokusem o umlčení opozice, se stalo jiskrou. Tisíce nezaměstnaných mladíků z venkova, kteří přišli do měst hledat lepší život, se přidávají. Revoluce začíná.
Šáh Mohammad Rezá Pahlaví vládl zemi už přes tři desetiletí jako moderní monarcha. Jeho Bílá revoluce měla proměnit Írán v prosperující, sekulární stát. Pozemková reforma, práva žen, industrializace – všechno to znělo jako sen. Ale pro mnohé se změnilo v noční můru. Rolníci dostali půdu, která nestačila k obživě, a utíkali do měst. Tam našli jen inflaci, korupci a pocit, že jejich tradiční svět mizí pod náporem západních zvyků.
Šáhova tajná policie SAVAK se stala symbolem strachu. Tisíce politických vězňů v žalářích, mučení, sledování. Lidé šeptali o tom, jak šáh slavil 2500 let monarchie v grandiózním stylu, zatímco obyčejní Íránci bojovali o chléb. Ekonomický boom z ropy přinesl bohatství jen úzké elitě. Zbytek země cítil, že monarchie slouží spíš Američanům a Britům než vlastnímu lidu.
Kořeny nespokojenosti sahají hlouběji. Už v padesátých letech svrhla CIA s britskou pomocí premiéra Mosaddegha, který chtěl znárodnit ropu. Íránci si pamatovali, jak cizí mocnosti rozhodují o jejich osudu. Chomejní, tehdy ještě málo známý ájatolláh z Qomu, se postavil proti šáhovým reformám už v šedesátých letech. Jeho exil v Iráku a později v Paříži se stal legendou. Z Francie posílal kazety s proslovy, které se šířily po mešitách jako podzemní řeka.
V roce 1977 se první studentské demonstrace rozšířily jako požár. Opozice byla různorodá – levičáci, nacionalisté, liberálové i náboženští fundamentalisté. Všichni měli jedno společné: šáh musí pryč. Chomejní se stal sjednocujícím symbolem. Jeho myšlenka velájat-e fakíh – vláda právníka teologa – slibovala spravedlnost bez západního vměšování.
Cyklus násilí se roztočil. Každá smrt demonstranta vyvolala čtyřicetidenní smutek podle šíitské tradice. Na těchto shromážděních padaly další oběti. Vláda reagovala střídavě ústupky a represemi. Šáh, oslabený rakovinou, nevěděl, jak zastavit vlnu. V září 1978 přišel Černý pátek. Na náměstí Džaleh v Teheránu vojáci stříleli do davu. Desítky, možná stovky mrtvých. Krev na ulicích spojila sekulární levici s náboženskými vůdci. Z mešit a střech se ozývalo „Alláhu akbar“.
Ropný průmysl se zastavil. Dělníci stávkovali. Ekonomika se hroutila. Šáh jmenoval novou vládu, sliboval svobody, ale bylo pozdě. V lednu 1979 odletěl do Spojených států. Oficiálně na „dovolenou“. Íránci to chápali jako útěk. Ulice zaplnily miliony lidí. „Šáh pryč!“ znělo všude.
Návrat Imáma. Prvního února 1979 přistál v Teheránu Boeing s ájatolláhem Chomejním. Osmdesátiletý muž s vousy a lišáckým úsměvem sestoupil po schůdcích. Davy jásaly. Miliony lidí na ulicích. BBC persky vysílala každý jeho pohyb. Premiér Bachtiár, kterého šáh jmenoval, už neměl sílu. Armáda vyhlásila neutralitu. Jedenáctého února padla poslední bašta monarchie.
Revoluce zvítězila. Ale co dál? Chomejní jmenoval prozatímní vládu. Referendum v dubnu 1979 schválilo islámskou republiku drtivou většinou. Nová ústava dala nejvyšší moc rahbarovi – vůdci. Chomejní se stal de facto neomezeným vládcem.
Zpočátku se zdálo, že všichni vyhráli. Levičáci, intelektuálové, obchodníci z bazaru – všichni se podíleli na pádu šáha. Ale brzy se ukázalo, že duchovní mají jiný plán. Revoluční výbory – komiteh – začaly zatýkat. Tisíce poprav v prvních letech. Více než za celou šáhovu éru. Bývalí ministři, demokraté, Kurdové, komunisté – nikdo nebyl v bezpečí.
Jedna íránská pamětnice později řekla: „Na několik let jsme ztratili rozum.“ Ulice plné kouře z hořících pneumatik, střelba, zbraně v rukou civilistů. Nadšení se změnilo v strach. Ženy musely nosit hidžáb. Západní hudba zmizela z rádií. Cenzura ovládla tisk.
Krize s rukojmími v listopadu 1979 posílila radikály. Studenti obsadili americkou ambasádu. Padesát dva Američanů drželi čtyři sta čtyřicet čtyři dní. Chomejní to podpořil. Západ viděl v Íránu nového nepřítele. Šáh dostal v Americe azyl kvůli léčbě, což Íránce rozzuřilo.
Dopady na celý region přišly rychle. Sunnitské státy se obávaly exportu revoluce. Saddám Husajn v Iráku zaútočil v roce 1980. Osmiletá válka stála miliony životů a oslabila obě země. Írán se stal vzorem pro šíitská hnutí v Libanonu, v Iráku, v Jemenu. Hizballáh, revoluční gardy – všechno to pramení z roku 1979.
Ale i uvnitř Íránu se objevily rozpory. Prezident Baní Sadr, umírněný intelektuál, byl brzy sesazen. Moc se soustředila v rukou duchovních. Ekonomika se zhroutila pod sankcemi. Lidé, kteří snili o spravedlnosti, dostali teokracii. Mnoho vzdělaných Íránců emigrovalo.
Přesto revoluce přinesla i něco, co šáh nikdy nedokázal. Pocit národní hrdosti. Írán už nebyl loutkou velmocí. Stal se hráčem, který diktuje podmínky. Jaderný program, podpora palestinské věci, odpor vůči Izraeli – to všechno má kořeny v roce 1979.
Dnes, když se díváme zpět, vidíme složitý obraz. Revoluce slíbila svobodu od korupce a cizího vlivu. Přinesla novou formu kontroly. Šíitský islám se stal státní ideologií. Mešity rozhodují o zákonech. Ale i v této teokracii žijí miliony lidí, kteří si pamatují, jak to všechno začalo na ulicích Teheránu.
Proměna společnosti šla do hloubky. Ženy ztratily některá práva, ale zároveň se vzdělávaly v novém systému. Venkov získal hlas přes mešity. Města se změnila v bašty revolučních gard. Kultura se očistila od západních vlivů – nebo se alespoň snažila. Filmy, knihy, hudba musely projít náboženskou cenzurou.
Zahraniční politika se otočila o sto osmdesát stupňů. Z blízkého spojence Ameriky se stal její největší nepřítel v regionu. Izrael, který měl s Íránem dobré vztahy, se stal symbolem nepřítele. Blízký východ se rozdělil na šíitský a sunnitský tábor. Konflikty v Sýrii, v Iráku, v Jemenu nesou otisk roku 1979.
Ekonomické důsledky byly bolestivé. Ropa zůstala, ale sankce ji omezily. Inflace, nezaměstnanost, černý trh. Lidé, kteří v roce 1978 stávkovali proti šáhovi, teď stávkovali proti novému režimu. Ale revoluční gardy držely moc pevně.
Přesto se Írán nevyhnul vnitřním krizím. Smrt Chomejního v roce 1989 přinesla nového vůdce – Chameneího. Reformátoři jako Chatámí se snažili otevřít zemi, ale vždy narazili na limity. Zelené hnutí v roce 2009 ukázalo, že touha po změně nezmizela.
Revoluce změnila i globální vnímání islámu. Najednou se mluvilo o politickém islámu jako o síle, která může svrhnout diktátory. Arabské jaro v roce 2011 částečně čerpalo inspiraci z Teheránu 1979. Ale výsledky byly jiné.
Co zůstalo z původního snu? Mnoho Íránců dnes říká, že chtěli jen spravedlnost a nezávislost. Dostali teokracii a izolaci. Ale také hrdost na to, že jejich země stojí proti velmocem. To je paradox, který definuje moderní Írán.
Příběh islámské revoluce není jen o pádu šáha nebo návratu Chomejního. Je o milionech obyčejných lidí, kteří vyšli do ulic s nadějí. O krvi, která tekla na náměstích. O moci, která se přesunula z paláce do mešity. A o tom, jak jedna chvíle v roce 1979 stále formuje svět kolem nás.
Ulice Teheránu dnes vypadají jinak. Ale ozvěna těch starých pokřiků „Alláhu akbar“ stále zní v srdcích mnoha. Revoluce neskončila v roce 1979. Pokračuje v každém Íránci, který se ptá, kam až ta změna dospěla.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Íránská_islámská_revoluce
https://www.britannica.com/event/Iranian-Revolution
https://www.reflex.cz/clanek/causy/73646/islamska-revoluce.html
https://www.dejepis.com/ucebnice/islamska-revoluce-v-iranu/
https://en.wikipedia.org/wiki/Iranian_Revolution
