Článek
Když v prosinci 2018 odešla Jana Štěpánková, bylo jí čtyřiaosmdesát. Zemřela po těžkém zápalu plic a následné embolii, tiše, jak žila. Rodina rozloučení dlouho tajila, jako by chtěla ochránit její soukromí i po smrti. A přitom právě to soukromí, ta nenápadná noblesa, byla vždy její nejsilnější zbraní. Nechlubila se. Nechlub se – to byl rodinný imperativ, který si odnesla z dětství a který ji provázel celým životem.
Narodila se šestého září tisíc devět set třicet čtyři v Žilině. Místo, kde se tehdy ještě mluvilo česky i slovensky, kde se život odvíjel pomaleji než v Praze. Otec Zdeněk Štěpánek už byl hvězdou, matka Elena Hálková herečkou s kořeny sahajícími až k básníkovi Vítězslavu Hálkovi. Jana vyrostla v rodině, kde divadlo nebylo koníčkem, ale vzduchem, kterým se dýchalo. Už jako čtrnáctiletá stála po boku otce na ochotnických prknech v Železné Rudě. Nebyl to velký debut, spíš první ochutnávka. Později říkala, že všechny zásadní věci se jí staly v patnácti. Tehdy pocítila, že ač z herecké rodiny, o herectví vlastně nic neví. A právě v tom okamžiku se rozhodla, že se to naučí po svém.
Zrozena pro jeviště
Po gymnáziu přestoupila na konzervatoř a odtud na DAMU. Absolvovala v roce 1953. Místo na umístěnku do Mladé Boleslavi si vybrala Pardubice. Východočeské divadlo se stalo její hereckou kolébkou na šest dlouhých let. Sama později říkala, že tam herecky vyrostla. Režiséři jako Karel Novák nebo Karel Jernek jí dali prostor. Nejvíce zazářila jako Jana z Arku v Anouilhově Skřivánkovi. Role, která vyžadovala sílu, víru a zároveň křehkost. Diváci v Pardubicích ji milovali. Byla to doba, kdy se učila nejen texty, ale i to, co znamená být součástí souboru. Žít s divadlem od rána do noci.
V roce 1959 přišla do Prahy. Divadlo S. K. Neumanna v Libni se stalo jejím domovem na dalších třináct let. Tady se seznámila s mužem, který jí změnil život – režisérem Jaroslavem Dudkem. Jejich láska byla absolutní. Později v jednom z posledních rozhovorů přiznala, že si nedokáže představit, co by mohlo být větší. „Jestli bych dneska chtěla ještě potkat lásku? Ta moje byla tak absolutní, že si neumím představit, co by to mohlo být.“ S Dudkem spolupracovala na mnoha inscenacích. On režíroval, ona hrála. Bylo to partnerství, které přesahovalo jeviště.
Vinohradské roky plné slávy
Rok 1972 přinesl další velký krok. Přešla do Divadla na Vinohradech, kde zůstala až do roku 2000. Tady vytvořila své největší divadelní role. Marie Stuartovna, Věc Makropulos, Bosé nohy v parku, Ať žije královna, Komik, Hamlet, Richard III., Kočičí hra, Jak je snadné vládnout, Král Colas. Její projev byl vždy kultivovaný, hlas vytříbený, jako by byl stvořený pro velká dramata i jemné komedie. Diváci oceňovali její noblesu. Nikdy nepřehrávala, nikdy se nesnažila být středem pozornosti za každou cenu. Byla prostě přesvědčivá.
Na Vinohradech prožila i své nejkrásnější herecké období. Cítila zodpovědnost vůči rodičům, kteří tam kdysi hráli. Jako by uzavírala kruh. Ale pak přišel rok 2000. Jaroslav Dudek zemřel třicátého prvního srpna. A s ním jako by odešla i část jejího divadelního života. Smlouvu jí neprodloužili. Najednou byla bez domovské scény. Mnoho herců by to zlomilo. Jana Štěpánková se obrátila k televizi a filmu. A ukázala, že herectví má mnoho podob.
Televizní ikona, kterou milovaly generace
Televize jí dala popularitu, o jaké se mnoha divadelním herečkám mohlo jen zdát. První velký úspěch přišel už v sedmdesátých letech s Takovou normální rodinkou. Hrála emancipovanou maminku Pavlu dvou malých raubířů. Diváci ji milovali pro její přirozenost, humor a mateřskou energii. O čtyřicet let později se vrátila ve Rodince – a bylo to, jako by se čas zastavil. Stejná Pavla, stejný šarm.
Ještě větší legendou se stala lékařka Dana Králová v Nemocnici na kraji města. Seriál, který sledovala celá země. Dana byla silná, moudrá, lidská. Štěpánková jí vtiskla svůj hlas, svůj pohled. Pokračování v letech 2003 a 2008 jen potvrdila, že role jí sedí jako ulitá. A pak přišel Ranč U Zelené sedmy. Vitální, prostořeká babička, která kradla scény. Tady se ukázala její komediální stránka v plné síle.
Film jí nabízel méně prostoru, ale i tam zanechala stopu. Od raných rolí vesnických dívek v Psohlavcích nebo Ještě svatba nebyla přes nesympatické mladé ženy v Tarzanově smrti či Domu ztracených duší až po svérázné dámy v Účastnících zájezdu, Všechno nejlepší nebo poslední roli tety v Doktoru Martinovi: Záhadě v Beskydech. Poslední film natočila krátce před smrtí. Jako by věděla, že už je čas loučit se.
Hlas, který překonal plátno
Kromě jeviště a obrazovky ji milovali v rozhlase a dabingu. Její hlas byl jedinečný – hluboký, kultivovaný, plný emocí. Za dabing dostala dvě Ceny Františka Filipovského, v roce 2000 za herecký výkon a v roce 2011 za celoživotní mistrovství. Dabovala desítky postav, ale vždy s tou samou přesností, kterou měla na jevišti. Rozhlasové role jí umožňovaly hrát i bez publika. Jen hlas a příběh.
A pak ta nečekaná odbočka – kuchařka. V roce 1994 vydala Tak tady jsou ty slíbené recepty na cukety, paní Ehmová. Kniha plná receptů na cukety, které milovala. Bylo v ní její osobní kouzlo, humor a praktický přístup k životu. Herečka, která vaří, to nebyl marketingový tah. Byla to součást jejího světa, kde divadlo a každodennost šly ruku v ruce.
Manželství, syn a těžké časy
Osobní život Jany Štěpánkové byl stejně noblesní jako její role. S Jaroslavem Dudkem prožila velkou lásku. Měli syna Jana, který se stal lékařem. Po manželově smrti přišly těžké chvíle. Divadlo ji propustilo, jako by s ním odešla i její jistota. Ale syn Jan ji podržel. Byl tím, kdo jí pomohl najít nový smysl. Později říkala, že kdyby měla žít znovu, nic by neměnila. „Byl to krásný život.“
V posledních letech hostovala v Divadle Na Jezerce po boku Jiřiny Bohdalové v Paní plukovníkové. V roce 2018 ještě hrála v Ungeltu v Na útěku a Pardálovi. Jako by chtěla odejít s grácií na jevišti.
Ocenění, která přišla později
Za svůj přínos dostala Zlatou plaketu prezidenta republiky v roce 2009. O pět let později vstoupila do Dvorany slávy ankety TýTý. Byla Šarmantní osobností roku 2010. Ale největší ocenění jí dali diváci. Ti, kteří si ji pamatují jako Danu Královou, Pavlu nebo tu babičku z ranče. Lidé, kteří v ní viděli nejen herečku, ale i člověka s odstupem, který si udržovala. „Udržuji si odstup a někdo by si mohl myslet, že jsem nafrněná, ale to opravdu nejsem. Jen se nerada takzvaně přátelím,“ přiznala v jednom z posledních rozhovorů.
Její život ukazuje souvislosti i rozpory hereckého světa. Rodinné dědictví jí dalo start, ale musela se prosazovat sama. Velká láska jí přinesla štěstí, ale i bolest. Divadlo ji formovalo, televize ji proslavila. A přesto zůstala věrná sobě – skromná, noblesní, lidská.
Závěrečný odkaz
Jana Štěpánková nepatřila k těm, kdo křičí. Její herectví bylo tiché, ale hluboké. Zanechala po sobě nejen role, ale i příběh ženy, která dokázala spojit tradici s moderností, vášeň s pokorou. V době, kdy se herectví často mění v show, připomínala, že pravá síla je v přirozenosti. A že i po odchodu z jeviště zůstává hlas, který zní dál.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jana_%C5%A0t%C4%9Bp%C3%A1nkov%C3%A1
https://www.csfd.cz/tvurce/1333-jana-stepankova/prehled/
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/14419/jana-stepankova
https://dvojka.rozhlas.cz/vsecky-moje-zasadni-veci-se-odehraly-v-15-letech-vzpominka-na-janu-stepankovou-7667907
https://denikn.cz/43937/nechlub-se-byl-nas-rodinny-imperativ-tezko-jsem-se-prosazovala-dosud-nezverejnene-povidani-s-hereckou-janou-stepankovou/
