Článek
Zrození pod stínem Škodovky
V Plzni, městě proslulém svým pivem a průmyslem, se 1. července 1899 narodil chlapec, který měl změnit tvář českého divadla a filmu. Jindřich Šolle, později známý jako Plachta, přišel na svět jako nejstarší ze tří dětí v rodině strojního zámečníka ve Škodových závodech. Otec, přísný muž zvyklý na tvrdou práci, viděl v synovi nástupce v továrně nebo v kanceláři – žádný sen o jevišti. Matka Magdalena, hospodyně, poskytovala domovu teplo, ale rodina se brzy ocitla v pohybu. V letech 1910 až 1911 se přestěhovali do Bachmutu na Ukrajině, kde otec pomáhal stavět lihovar. Malý Jindřich tam navštěvoval ruskou školu, což mu dalo první zkušenost s cizím světem, plným nových zvuků a příběhů.
Doma v Plzni se mladý Šolle ukázal jako neklidný duch. Škola ho nebavila, zejména matematika a účetnictví, které mu otec vnutil na obchodní akademii. „Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru, než u mne atom pochopení pro podvojné účetnictví,“ vzpomínal později s typickým humorem. Přesto maturitu zvládl, ale jeho srdce patřilo divadlu. Tajně se zapojil do ochotnického spolku Jaro a jako statista okusil prkna plzeňského divadla. Tyto první krůčky byly jako semínko, které v pražském prostředí rychle vyklíčilo.
Po válce, v roce 1918, se vrátil do Prahy a nastoupil jako úředník v bance. Ale noci patřily kabaretu. V Satyru v Nuslích debutoval jako paní Vůněslava Acetylénová – role, která mu vynesla první smích diváků. Pseudonym Plachta? To přišlo samo: jeho dlouhá pelerína vlála za hubenou postavou jako plachta na lodi. Tak se zrodil komik, který měl rozesmát celou zemi.
Kabaretní bouře a první jevištní triumfy
Praha dvacátých let byla rájem pro umělce – kavárny hučely jazzem, divadla lákala avantgardou. Plachta se vrhl do víru kabaretů. V Červené sedmě začal jako suflér, ale brzy se stal hvězdou jako bábu Acetylénka. Jeho improvizace a ironie přitahovaly davy. Pak přišla nabídka od Vlasty Buriana, krále českého humoru. Plachta hostoval v jeho divadle, kde si získal přízeň, ale vztahy se zkazily – Burianova žárlivost a Plachtova nezávislost vedly k rozchodu.
V roce 1925 se objevil v Národním divadle bez honoráře ve hře Blažena a Beneš aneb Mnoho povyku pro nic. To byl průlom: diváci viděli v tom hubeném muži talent, který překonal i trému. „Tréma je můj věčný společník,“ přiznával Plachta. V letech 1929–1930 a 1933–1937 působil v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha. Hrál v Osel a stín, Kat a blázen či revue Rub a líc. Jeho role hostinského Almary nebo ředitele Harta byly plné sarkasmu, který odrážel společenské absurdity éry.
Divadlo U Nováků, Tylovo divadlo, Nezávislé divadlo – Plachta prošel všemi. V okupaci se vyhnul nacistickým tlakům: raději šel na operaci než hrát pro Němce. Po válce založil Divadlo pod Plachtou, které objíždělo venkov. Odehráli 70 představení, ale jeho zdraví selhalo. V roce 1948 konečně přijal angažmá v Národním divadle, kde exceloval v rolích jako Směšný starý pán nebo Tartuffe. Od 1950 působil v Ústředním divadle československé armády, dnes Vinohradském.
Jeho divadelní přínos? Byl mostem mezi kabaretem a vážným divadlem. Mísil lidový humor s intelektuálním ostřím, což ovlivnilo generace herců. Voskovec s Werichem ho nazývali „naším třetím bratrem“ – dokázal, že komedie může být i kritikou společnosti.
Filmový boom: Od Kocourkova po poválečné drámy
Film přišel do Plachtova života v polovině dvacátých let, ale skutečný průlom nastal v roce 1931 s komedií Muži v offsidu. Hrál tam fotbalového fanouška, jehož grimasy a dialogy se staly legendárními. Pak následovaly desítky rolí – více než sto filmů do roku 1951. Byl všestranný: komik, ale i dramatik.
V U nás v Kocourkově (1934) jako ředitel školy parodoval maloměšťáctví. V Anton Špelec, ostrostřelec (1932) byl nešikovným střelcem, který rozesmál celou republiku. S Vlastou Burianem v Lelíček ve službách Sherlocka Holmese (1932) vytvořili duo, které dodnes baví. Okupace přinesla temnější role: v Noční můra (1940) nebo Dravci (1941) ukázal hloubku.
Po válce se vrátil k humoru v Pan Novák (1949) nebo Karhanova parta (1950), kde jako horník odrážel svou skutečnou brigádu v dolech. Byl přesvědčeným komunistou – dobrovolně pracoval v Ostravě, což mu podlomilo zdraví. Jeho poslední film, Radostné dny (1951), vyšel posmrtně.
Plachtovy filmové role ovlivnily českou kinematografii: jeho přirozenost a timing udávaly tón. ČSFD ho řadí mezi největší legendy, s filmy jako Uličnice (1936) nebo Barbora Hlavsová (1943), kde hrál s Adinou Mandlovou.
Osobní život: Láska, nemoci a politická naivita
Plachtův soukromý život byl stejně bouřlivý jako kariéra. Ženatý s herečkou Marií Švihovou, měli syna Jindřicha mladšího, který se stal hercem. Rodina žila v Praze, ale Plachta trpěl chronickými nemocemi – od dětských kurdějí po cukrovku. „Stonal od malička,“ psali současníci. Tyto potíže ho donutily k operacím během války, což mu pomohlo vyhnout se kolaboraci.
Politicky byl naivním idealistou. Přesvědčený komunista, věřil v rovnost – brigádničil v dolech, což ho vyčerpalo. Až těsně před smrtí pochyboval. Zemřel 6. listopadu 1951 na srdeční selhání, jen 52letý. Pohřeb na Olšanech byl masový – lidé oplakávali ztrátu komika, který jim pomáhal přežít těžké časy.
Byl i spisovatelem: knihy jako Pučálkovic Amina (1941) nebo Pohádky pro děti ukazují jeho laskavost. Ilustrovala je Zdenka Zmatlíková.
Dědictví: Smích, který přetrval generace
Plachtův vliv na českou kulturu je nezměrný. Inspiroval herce jako Jiřího Hrzána nebo Josefa Kemra. Jeho filmy se dodnes vysílají, citáty jako „To neznáte Hadimršku“ zůstávají v lidové paměti. V éře digitálních médií se objevují na YouTube, kde mladí diváci objevují jeho humor.
Výročí jeho narození v roce 2024 přinesla vzpomínky na X (dříve Twitteru), kde fanoušci sdílejí klipy a anekdoty. Dokument Tajemství Jindřicha Plachty (2024) odhaluje jeho složitost – hrdina, který odmítl nacisty, ale podlehl komunismu.
Plachta byl víc než herec: symbol resilience. V době, kdy svět hořel, nabízel smích jako lék. Jeho příběh nám připomíná, že umění přežije režimy.
Zdroje:
