Jiří Sovák: Komik, který rozesmál národ

Představte si Prahu dvacátých let minulého století, kde se v uličkách ozývá rachot tramvají a vůně čerstvě načepovaného piva. Právě sem, do rodiny hospodského, se 27. prosince 1920 narodil chlapec, kterému osud předurčil stát se jedním z největších komiků české historie. Jiří Schmitzer, jak znělo jeho rodné jméno, vyrůstal v prostředí, kde se setkávali lidé ze všech vrstev společnosti. Jeho otec, majitel hostince, mu otevřel dveře do světa plného příběhů, anekdot a lidského tepla. Malý Jiří nasával atmosféru hospodských večerů, kde se smích stával měnou a vtipy zbraní proti všednosti.

Toto prostředí formovalo jeho smysl pro humor od útlého věku. Jako dítě se rád schovával pod stoly a poslouchal historky hostů, což mu později poskytlo nekonečnou inspiraci pro jeho role. Rodina Schmitzerových nebyla bohatá, ale bohatství spočívalo v lidech okolo. Jiřího matka, pevná opora domácnosti, mu vštěpovala hodnoty pracovitosti a skromnosti. V těchto letech se začal projevovat jeho talent – improvizované scénky pro sourozence a sousedy, které rozesmávaly celou ulici. Ale život nebyl jen o smíchu; přišla hospodářská krize a rodina musela bojovat o přežití, což Jiřího naučilo oceňovat každý úspěch.

Když přišla druhá světová válka, mladý Jiří čelil tvrdé realitě okupace. Právě tehdy, v roce 1941, absolvoval dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře, kde se učil pod vedením zkušených mistrů. Ale válka změnila všechno. Na protest proti německé okupaci si změnil příjmení na Sovák – akt odvahy, který symbolizoval jeho odpor k nacismu a lásku k české identitě. Tato změna nebyla jen formální; stala se součástí jeho osobního příběhu, který později ovlivnil jeho hereckou kariéru.

Po válce se Jiří Sovák vrhl do světa divadla s energií, která ho nesla celý život. Začínal jako kočovný herec, putující po venkově s malými soubory, kde se učil řemeslu na vlastní kůži. Tyto rané roky byly plné improvizace a tvrdé práce – hraní v chladných sálech, spánek v provizorních ubytovnách a neustálé hledání nových rolí. Ale právě zde se zdokonalil v komediálním umu, který ho později proslavil.

Jeho průlom přišel, když se připojil k pražskému divadlu, kde začal hrát v klasických i moderních kusech. Sovák exceloval v rolích, které vyžadovaly nejen humor, ale i hloubku. Například v divadelních představeních jako „Revizor“ nebo „Tartuffe“ ukázal, že komedie může být i kritickou sondou do společnosti. Diváci ho milovali pro jeho přirozenost – nebyl to herec, který přehrává, ale muž, který žije svou roli. Jeho kolegové vzpomínali na jeho improvizace, které často zachraňovaly představení před nudou.

V padesátých letech se Sovák etabloval v Národním divadle, kde se stal součástí legendárního souboru. Zde spolupracoval s velikány jako Jan Werich nebo Miroslav Horníček, kteří ovlivnili jeho styl. Werichova filozofie humoru – smích jako lék na bolesti světa – se stala Sovákovým krédem. Tyto roky byly pro něj vrcholem divadelní kariéry; hrál v desítkách představení, která plnila sály. Ale divadlo pro něj nebylo jen prací, bylo to poslání. V rozhovorech často říkal, že označení „komediant“ považuje za největší vyznamenání.

Přestože divadlo zůstalo jeho srdcovkou, Sovák brzy objevil kouzlo filmu. Jeho první filmové role v padesátých letech byly malé, ale výrazné – často hrál postavy, které přinášely úlevu v dramatických příbězích. Tyto zkušenosti ho připravily na velké úspěchy, které přišly později.

Padesátá a šedesátá léta byla pro československý film obdobím hledání nových tváří a žánrů. Po období poválečného patosu začala kina znovu plnit komedie, které měly lidem připomenout radost ze života. Jiří Sovák v té době přecházel z divadelních prken na filmové plátno a už od prvních menších rolí bylo jasné, že má dar, který se v herectví nedá naučit – okamžitě zaujmout diváka. Ať hrál pošťáka, úředníka nebo veselého souseda, stačilo pár vteřin a diváci si jeho postavu zapamatovali. Jeho přirozený projev, pohotové grimasy a nenucený humor působily jako záblesk skutečného života uprostřed často pečlivě naaranžovaných scén.

Zlom přišel v roce 1959 s filmem „Dařbuján a Pandrhola“, kde ztvárnil havíře Kubu. Postava dobrosrdečného, chytrolínského a životem ostříleného chlapa se stala dokonalým průnikem Sovákova talentu a české lidové tradice. Byl to hrdina, který se dokázal smát i v těžkých časech, a jeho lidskost byla tak přesvědčivá, že si jej diváci zamilovali napříč generacemi. Režisér Martin Frič tehdy údajně říkal, že Sovák „má v očích jiskru, kterou kamera zbožňuje“ – a měl pravdu.

Sedmdesátá léta už Sováka přenesla mezi hereckou elitu. Byl obsazován do filmů, které se staly nesmrtelnou součástí české kinematografie. „Marečku, podejte mi pero!“ (1976) a „Jáchyme, hoď ho do stroje!“ (1974) patří k těm, které znají i lidé, kteří jinak české filmy nevyhledávají. V „Marečku“ ztvárnil svérázného učitele, který svým ironickým nadhledem glosuje absurditu dospělých lidí v lavicích večerní školy. V „Jáchymovi“ pak exceloval v roli hospodského, jehož hlášky a výrazové prostředky se staly legendárními.

Na place často improvizoval – režiséři mu to nejen dovolovali, ale často přímo očekávali. Když měl po boku Miloše Kopeckého nebo Vladimíra Menšíka, šlo o souboj hereckých osobností, kde se navzájem vyhecovali k ještě lepším výkonům. Jejich dialogy z těchto filmů se citují dodnes, protože fungují nejen jako humor, ale i jako svědectví doby, která sama o sobě byla plná absurdních situací.

Sovákova filmová éra sedmdesátých let není jen soupisem titulů, ale ukázkou toho, jak herec může dát komedii tvář – českou, lidskou, a přitom nadčasovou.

Ukázka z Silevstra 1978 „Imitace ptáků“:

Za zářivou kariérou se skrýval osobní život plný kontrastů. Sovák byl otcem herce Jiřího Schmitzera, který zdědil otcův talent, ale jejich vztah byl komplikovaný. V posledních letech života Sovák vydědil syna, což vedlo k rodinným sporům, které rezonují dodnes. Tento akt byl pro mnohé překvapením, ale odrážel temnější stránky jeho osobnosti – muže, který byl na jevišti veselý, ale v soukromí introspektivní.

Sovák měl složité vztahy s ženami; jeho manželství byla plná vášní i krizí. Přesto zůstával oddaný své práci, která mu poskytovala únik. V devadesátých letech, po pádu komunismu, se věnoval memoárům, kde sdílel příběhy ze svého života. Kniha „Jiří Sovák osobně“ je plná anekdot a reflexí, které ukazují jeho filozofii života.

Jeho smrt 6. září 2000 v Praze uzavřela éru, ale jeho dědictví žije dál. Filmy se reprízují, divadla ho vzpomínají a nové generace objevují jeho humor. Sovák naučil Čechy smát se sami sobě, což je největší dar.

Dnes, když sledujeme současnou českou kinematografii a televizní tvorbu, je možné najít jemné, ale zřetelné stopy Sovákova vlivu. Mladí herci – ať už jde o jeho vlastního syna Jiřího Schmitzera, který se prosadil i mimo stín otcova jména, nebo o komiky a charakterní herce z mladší generace – často nevědomky napodobují principy, které Sovák považoval za základ herectví: absolutní přirozenost, přesný časování vtipu (timing) a schopnost zasadit humor do širšího kontextu společenského komentáře.

Sovák nebyl jen „ten, co rozesmává“ – jeho role měly vrstvy. Pod smíchem často číhalo lehké bodnutí do byrokracie, lidské malosti nebo absurdit doby. V tom spočívá jeho trvalá inspirace: že i v komedii lze vést dialog s publikem o vážných věcech, aniž by se humor vytratil. V sedmdesátých letech, kdy politické klima nebylo nakloněno otevřené kritice, dokázal Sovák spolu s kolegy vložit do nevinných replik jemné narážky, které diváci chápali – a režim často ne.

Kdyby žil v éře sociálních sítí, s největší pravděpodobností by dokázal tento formát okamžitě ovládnout. Jeho schopnost vystihnout pointu během pár vteřin by byla ideální pro krátká videa na platformách typu Instagram nebo TikTok. Zároveň by si ale zachoval to, co bylo jeho silnou stránkou vždy: humor, který není založen na prvoplánové vulgaritě nebo šoku, ale na inteligentní práci s jazykem, situací a mimikou.

Příběhy z natáčení potvrzují, že Sovák byl neúnavný profesionál. Improvizace v legendárním filmu „Marečku, podejte mi pero!“, kdy dokázal během zkoušky přidat repliku, která nakonec zůstala ve finálním střihu, se staly součástí hereckého folklóru. Nebyl to však jen okamžitý nápad – za každou jeho zdánlivě spontánní hláškou byly roky pozorování lidí, naslouchání jejich mluvě a pochopení jejich motivací.

Více než 80 let na scéně, od kočovných divadel přes Národní divadlo až po film a televizi, ukazuje Sovákovu neuvěřitelnou pracovitost. A to je možná největší lekce pro dnešní herce: že talent bez píle je jen polovina úspěchu. Sovák nikdy nespoléhal jen na to, že „už ho lidi znají“ – do každé role šel s energií, jako by šlo o jeho první a zároveň poslední.

V době, kdy velká část současné komedie spoléhá na rychlý efekt a snadnou pointu, působí Sovákův odkaz jako připomínka, že skutečný humor má kořeny v lidskosti, inteligenci a odvaze říkat pravdu – byť třeba mezi řádky.

Jiří Sovák nebyl „jen“ herec – byl kronikářem české povahy, zapisujícím své postřehy nikoli perem, ale gestem, intonací a úsměvem. Jeho smích měl zvláštní schopnost – nevyvolával jen okamžitou radost, ale zároveň v sobě nesl útěchu, která dokázala zacelit drobné rány každodenního života. Pro lidi, kteří ho sledovali, nebyl jen interpretem scénáře – byl jakýmsi blízkým známým, který si k nim na chvíli přisedl a odlehčil jim tíhu dne.

Jeho role byly zrcadlem doby, ale také jakýmsi terapeutickým prostorem. Dokázal hrát učitele, havíře, hospodského nebo úředníka tak, že v nich divák poznal svého souseda, strýce nebo sebe sama. V každé postavě, ať byla sebevíc komická, nechával kousek pravdy o lidech a době, v níž žil. Není náhodou, že filmy jako „Marečku, podejte mi pero!“, „Jáchyme, hoď ho do stroje!“ nebo „Což takhle dát si špenát“ se neustále vracejí na obrazovky – a pokaždé si najdou nové publikum.

Cesta od hlučných pražských hospod jeho dětství až po největší filmová plátna byla plná zvratů. Prošel kočovným divadlem, přísnou disciplínou Národního divadla, dobou přísné cenzury i divokými devadesátkami. Přesto, nebo možná právě proto, v jeho herectví vždy zůstala jistá svoboda. Smál se tehdy, kdy bylo potřeba smát se navzdory okolnostem – a to je možná důvod, proč jeho humor nezestárl.

Dnes, více než dvacet pět let po jeho smrti, jeho filmy stále baví nové generace. Děti, které vyrůstají na rychlých internetových klipech, si u jeho komedií možná poprvé vyzkouší jiný druh smíchu – ten, který se nevyčerpá po dvou vteřinách, ale zůstává v paměti ještě dlouho poté. A právě to je důkaz, že dobrý humor je věčný. Ne proto, že by se neměnila doba, ale proto, že lidská potřeba smát se sobě samým je univerzální.

Jiří Sovák dokázal svým uměním splnit jednu z nejtěžších uměleckých disciplín: spojit zábavu s pravdou. A dokud se na obrazovkách budou objevovat jeho postavy s tou nenapodobitelnou jiskrou v očích, zůstane tu s námi – jako připomínka, že smích je často tím nejvážnějším, co můžeme světu nabídnout.

Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Sovák
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/jiri-sovak-18960
 https://zivotopis.osobnosti.cz/jiri-sovak.php
https://plus7dni.pluska.sk/pribehy/herec-jiri-sovak-pred-smrtou-vydedil-syna-vnuci-slavneho-deda-za-to-dodnes-nenavidia-pomsta
https://www.albatrosmedia.sk/tituly/22841886/jiri-sovak-osobne/