Magda Vášáryová: Život jako velkolepý scénář

V malebném městečku Banská Štiavnica, kde se historie prolíná s hornickou tradicí, se 26. srpna 1948 narodila Magdaléna Vášáryová, později známá jako Magda. Rodina učitele Jozefa Vášáryho a jeho manželky Hermíny Schmiedové, s německými kořeny, poskytla děvčatům – Magdě a její starší sestře Emílii – prostředí plné kultury a jazyků. Matka mluvila s dětmi německy, což položilo základy pro Magdinu budoucí polyglotní zručnost. Dětství v tomto středověkém klenotu Slovenska, obklopené zelenými vrchy, formovalo její cit pro krásu a historii, kterou později zachytila v knize „Krátke listy jednému mestu“.

Školní léta strávila na matematicko-fyzikálním gymnáziu v Bratislavě, kde se ukázalo, že její talent není jen v číslech, ale i v sociálních vědách. V letech 1966 až 1971 studovala sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, což jí dalo analytický pohled na společnost, který se později projevil v politice. Už tehdy se projevoval její intelektuální hlad – nebyla to jen krásná dívka, ale myslitelka, která se nebála ptát se na podstatu věcí.

Její herecká kariéra začala náhodou, když v patnácti letech debutovala v dětské roli ve filmu „Senzi mama“ z roku 1963. Tento skromný vstup do světa filmu otevřel dveře k větším výzvám. Skutečný průlom přišel o čtyři roky později, v roce 1967, kdy si ji vybral režisér František Vláčil pro titulní roli v „Marketa Lazarová“. Tento epický film, inspirovaný románem Vladislava Vančury, ji katapultoval mezi hvězdy československé kinematografie. Její ztvárnění nevinné dívky v krutém středověkém světě bylo tak přesvědčivé, že se stala symbolem krásy a křehkosti.

Následovaly role, které ukazovaly její všestrannost. V roce 1968 hrála v „Zbehovia a pútnici“ jako Dominika, v roce 1970 v „Radúz a Mahulena“ a o rok později v „Princ Bajaja“ jako princezna Slavěna. Tyto pohádkové a historické postavy ji etablovaly jako herečku, která dokáže vtělit jak romantiku, tak drama. V sedmdesátých letech se objevila v „Rusalka“ (1977), filmové adaptaci Dvořákovy opery, kde její hlas a výraz přinesly nový rozměr klasickému dílu.

Osmdesátá léta přinesla vrchol její filmové kariéry. V „Postřižinách“ (1980) Jiřího Menzla ztvárnila Marju, manželku pivovarského správce, v rolích plných humoru a lidskosti. Tento film, natočený podle Bohumila Hrabala, se stal kultovním dílem české nové vlny. Následovaly „Temné slunce“ (1980) jako Kris, „Noc smaragdového měsíce“ (1984) jako Slávka, „Tichá radosť“ (1985) jako Soňa a „Lev s bílou hřívou“ (1986) jako Calma Veselá.

Její spolupráce s významnými režiséry pokračovala v „Zkrocení zlého muže“ (1986) jako Tereza Buriánová, „Južná pošta“ (1987) jako Mária Jurkovičová, „Svět nic neví“ (1987) jako Jiřina Steinová, „Evžen Oněgin“ (1988) jako Taťána a „Súkromné životy“ (1990) jako Elena. Tyto role nebyly jen hereckými výkony, ale i reflexí společenských změn v totalitním režimu. V roce 1988 získala titul zasloužilá umělkyně, což podtrhlo její přínos kultuře.

Kromě filmu působila v divadlech – Divadlo Na korze, Nová scéna v Bratislavě a Slovenské národní divadlo (1983–1990). Její jevištní přítomnost byla stejně magnetická jako na plátně, kde kombinovala dramatický talent s intelektem.

Sametová revoluce v roce 1989 změnila nejen Československo, ale i Magdinu dráhu. Z herečky se stala diplomatka. V letech 1990–1993 sloužila jako velvyslankyně ČSFR v Rakousku, kde se musela vyrovnat s výzvami rozdělení federace. Během této mise žila ve Vídni s dcerami, zatímco manžel zůstal v Bratislavě. Bojovala za finanční podporu pro diplomatky, kterou jí pomohli prosadit Václav Havel a Jiří Dienstbier.

Po návratu založila Slovenskou společnost pro zahraniční politiku (SFPA), kde byla ředitelkou v letech 1993–2000 a od 2020 je čestnou předsedkyní. V roce 1998 založila Občianske oko, organizaci monitorující volby. V letech 2000–2005 byla velvyslankyní Slovenska v Polsku, kde posilovala vztahy mezi zeměmi. Její znalost sedmi jazyků – češtiny, němčiny, angličtiny, ruštiny, polštiny, srbochorvatštiny a francouzštiny – byla klíčem k úspěchu.

V říjnu 2024 obdržela čestný doktorát na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity za přínos k mezinárodním vztahům a diplomacii. Tato pocta podtrhuje, jak její práce přesáhla hranice umění.

Politická kariéra začala v roce 1999, kdy jako nezávislá kandidátka usilovala o prezidentský úřad na Slovensku. Získala 6,6 % hlasů, což ji učinilo první ženou v této roli. Ačkoli neuspěla, otevřela dveře pro ženy v politice.

V roce 2005 se stala státní tajemnici ministerstva zahraničních věcí ve vládě Mikuláše Dzurindu. Vstoupila do SDKÚ-DS a v letech 2006–2016 byla poslankyní Národní rady SR. Mandát obhájila v roce 2010. V tom samém roce kandidovala na primátorku Bratislavy, kde skončila druhá.

V roce 2013 vystoupila z SDKÚ-DS spolu s Luciou Žitňanskou a Miroslavem Beblavým a pokračovala jako nezařazená poslankyně. Od roku 2013 vede spolok Živena, kde modernizuje komunikaci a získává granty. Vyučuje na CEVRO Institutu v Praze, kde sdílí zkušenosti z diplomacie a politiky.

Její názory jsou často kontroverzní. Kritizovala vládu Roberta Fica, jeho voliče označila za „spodinu“ a „fašisty“. V roce 2022 odsoudila cestu premiérů do Kyjeva během ruské invaze jako „prapodivnou“. V prezidentských volbách 2024 podpořila Ivana Korčoka a před českými volbami 2025 Petra Fialu a koalici SPOLU.

Osobní život Magdy je stejně bohatý jako profesionální. Narodila se v rodině s německými kořeny, sestrou je herečka Emília Vášáryová, švagrem herec Milan Čorba. První manželství s hercem Dušanem Jamrichem skončilo v roce 1977. Od roku 1980 do 2021 byla vdaná za herce Milana Lasicu, s nímž měla dcery Hanu a Žofii Lasicové.

Tato rodinná stabilita jí pomáhala vyrovnat se s nároky kariéry. V rozhovorech mluví o dilematu žen mezi rodinou a prací, zdůrazňujíc, že svět by měl nabízet více možností.

Její přínos nebyl přehlížen. V roce 1988 získala titul zasloužilá umělkyně, v 2017 Výroční cenu AČFK, v 2018 Zlatý střevíček na Zlín Film Festivalu za přínos kinematografii pro děti. V 2019 Řád Ľudovíta Štúra 1. třídy, v 2024 Děkovnou medaili a čestný doktorát Masarykovy univerzity. V 2016 Cenu Hanno R. Ellenbogen za boj proti korupci.

Dnes Magda Vášáryová pokračuje v veřejném životě. Vyučuje, píše a komentuje aktuální dění. V rozhovorech pro iROZHLAS.cz vyjádřila lítost nad českým sebevědomím, zdůrazňujíc důležitost kultury. Podporuje progresivní politiky a bojuje za ženská práva.

V debatách o nenávistných komentářích radí, jak si udržet hodnotu. Její hlas zůstává slyšitelný, jako v podcastu TOPAZ, kde mluví o zpětné vazbě.

Její literární dílo, jako „Diskrétní průvodce: …co možná nevíte o společenském chování“ (2000), nabízí pohled na etiketu.

Magda Vášáryová zůstává inspirací – ženou, která překonala hranice umění, diplomacie a politiky, vždy s elegancí a odhodláním.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Magda_V%C3%A1%C5%A1%C3%A1ryov%C3%A1

https://www.imdb.com/name/nm0890330/

https://www.novinky.cz/tag/magda-vasaryova-17536

https://www.irozhlas.cz/kultura/vasaryova-je-mi-lito-ze-cesi-nemaji-sebevedomi-nejdulezitejsi-je-pro-vas-pivecko_2510170010_elev