Článek
Z Plzně na pražské scény: Počátky talentu, který se nedal zastavit
V srdci průmyslové Plzně, v ulici Karlově čp. 36, se 10. listopadu 1918 narodil chlapec, který měl změnit tvář českého divadla a humoru. Miroslav Horníček vyrůstal v rodině úředníka Bedřicha Horníčka a Marie Lindauerové, kteří se vzali jen rok před jeho narozením. Jeho strýc, herec Emil Bolek, byl prvním mostem k umění – rodinné geny se nezapřou. Malý Miroslav navštěvoval reálku na Mikulášském náměstí, kde se poprvé setkal s divadlem. Založil Studentský avantgardní kolektiv, kde hrál ochotnicky a objevoval kouzlo slov a gest. Po maturitě v roce 1937 krátce pracoval ve Škodovce jako technická síla, pak jako úředník v městské nemocnici. Ale divadlo ho volalo neodolatelně. V roce 1941 přijal angažmá v Městském divadle v Plzni, kde debutoval rolí Jana Skalníka ve Šrámkově Létě nebo sluhu Trania v Shakespearově Zkrocení zlé ženy. Byla to doba války, ale Horníček se nenechal zlomit – jeho talent kvetl i v temnotě.
Po válce se přestěhoval do Prahy, kde začal v Divadle Větrník. Brzy se připojil k bratrům Oldřichu a Lubomíru Lipským v Divadle satiry. Tam se formoval jeho unikátní styl: inteligentní humor, který nebyl jen pro smích, ale i pro zamyšlení. V roce 1951 nastoupil do Národního divadla, kde strávil šest let. Zde hrál v klasických kusech, ale skutečný zlom přišel v roce 1955, kdy se stal partnerem Jana Wericha v Divadle ABC po emigraci Jiřího Voskovce. Společně hráli v Těžké Barboře nebo Husařích – duo Werich a Horníček bylo jako ohnivá jiskra, která rozsvítila scény. Werichova moudrost a Horníčkův šarm vytvořily nezapomenutelnou chemii. Po Werichově odchodu v roce 1961 se spojil s Milošem Kopeckým, ale brzy přešel do Hudebního divadla v Karlíně a poté do Divadla Semafor, kde zářil ve hře Člověk z půdy. Jeho Hovory přes rampu v Městských divadlech pražských se staly legendou – neformální besedy s diváky, kde se smích mísil s hlubokými myšlenkami. V roce 1966 byl dokonce zvolen králem Pražského a Plzeňského Majálesu, což ukazuje, jak si ho lidé zamilovali.
Filmové dobrodružství: Od Fausta po písaře, vždy s úsměvem na rtech
Horníčkův vstup do filmu byl jako jeho život – plný překvapení a vtipu. Debutoval v roce 1946 ve snímku Muži bez křídel, ale skutečné hlavní role přišly později. V roce 1959 ztvárnil MUDr. RNDr. Františka „Fausta“ v komedii Kam čert nemůže, kde jeho postava bojuje s ďábelskými pokušeními v moderním světě. Film byl hitem, a Horníček v něm ukázal svůj dar pro laskavý humor. O pět let později přišla rodinná komedie Táto, sežeň štěně!, kde hrál redaktora Hlavsu, tatínka, který se snaží splnit přání své dcery. Scény s výtahem „pater noster“ se staly kultovními. V roce 1965 si zahrál v východoněmeckém filmu Bez pasu v cizích postelích a moderoval zpravodajství z Karlovarského filmového festivalu.
Ale pravý vrchol přišel v roce 1967 na EXPO 67 v Montrealu s projektem Kinoautomat. Horníček byl průvodcem interaktivního filmu, kde diváci rozhodovali o ději. Neuměl anglicky, takže text říkal foneticky dle magnetofonu. Byl to první interaktivní film na světě, a představení byla vyprodaná. Z tohoto dobrodružství vzešla kniha Javorové listy, plná fejetonů z Literárních novin. Po návratu spolupracoval s Vladimírem Svitáčkem na televizním pořadu Hovory H (1969–1971, 28 dílů, z toho 25 odvysílaných). Byly to rozhovory s hosty, kde Horníček zářil improvizací a vtipem. V reedici v roce 1990 pod názvem Hovory H ještě po dvaceti letech se ukázalo, jak nadčasové byly.
V roce 1972 přišel seriál Byli jednou dva písaři, desetidílná adaptace Flaubertova románu. Horníček hrál Pécucheta po boku Jiřího Sováka jako Bouvarda. Seriál režíroval Ján Roháč, scénář napsal Jaroslav Dietl. Byl plný jemného humoru, ale pro Horníčka měl tragický stín – během natáčení zemřel jeho syn Jan, student FAMU, přímo na place. Přesto byl seriál dokončen a stal se klasikou. Horníček se objevil i ve filmech jako Byl jednou jeden král (1954), kde hrál Krásného prince, nebo Věra – nevěra (1972), kde napsal scénář spolu s Jiřím Sovákem.
Televizní kouzla: Hovory, které spojovaly lidi přes obrazovku
Horníček nebyl jen hercem, ale i televizní hvězdou. Jeho Hovory přes rampu začaly v Brně v roce 1968, pak přešly do Prahy. Byly to první talkshow u nás – Horníček besedoval s diváky, odpovídal na otázky, improvizoval. Úspěch byl takový, že v Brně varovali: pokud selže, zaplatí 140 tisíc Kčs. Neselhal, naopak, stal se fenoménem. Hovory H s Vladimírem Svitáčkem přinesly hosty jako Jana Wericha nebo Ilju Hurníka. V době normalizace vytvořil s Vladimírem Preclíkem a Iljou Hurníkem pořad Trojhlas (1984–1985), který vedl k knize stejného jména.
Spisovatel s perem jako mečem: Knihy plné moudrosti a vtipu
Horníček nebyl jen na scéně, ale i na papíře. Jeho knihy jako Hovory H, Javorové listy nebo Dobře utajené housle jsou plné fejetonů, glos a vzpomínek. Psal o životě s humorem: „Dny bolesti se podobají lávkám. Nechceš-li, aby chvilková závrať ohrozila tvůj život, dívej se vždycky o několik kroků vpřed.“ Nebo: „Domov není prostor, ale proces.“ Byl glosátorem v novinách, dramatikem – napsal hry jako Těžká Barbora s Werichem.
Jeho výtvarný talent se projevoval v kresbách a fotografiích. Byl to renesanční člověk: herec, režisér, výtvarník. Vydal LP Obraťte! Na druhé straně jsem já s Kopeckým.
Osobní život: Radosti a stíny za oponou
Horníček žil na Vinohradech v Hradešínské ulici, pohřben je v Kytlicích. Jeho syn Jan zemřel tragicky v 22 letech, což ho hluboce zasáhlo. Přátelství s Werichem, Sovákem nebo Kopeckým bylo jeho oporou. Sovák o něm řekl: „Horníček je fantastický koncert pro mozek.“ Sám Horníček říkal: „Milovat, věřit, sloužit, protože služba roste z víry a víra z lásky.“
Anekdoty, které rozesmávají dodnes: Z natáčení a zákulisí
- Na filmovém Festivalu v Karlových Varech v roce 1968 měl domluvený rozhovor s tehdejší velkou filmovou hvězdou Tonym Curtisem, a protože Horníček anglicky nemluvil, bylo domluveno přes překladatele, že řekne větu: „Jak se Vám líbí Karlovy Vary?“ česky a herec na ni odpoví anglicky. Jenže ten podvakrát na českou narážkou vždy jen odpověděl: „Proč nemluví anglicky?“, a tak Horníček rezignoval a k rozhovoru nedošlo.
- V roce 1958 vymyslel pro Werichovo Divadlo estrády a satiry nový název – Divadlo ABC.
- Za studií v Plzni si dovolil na bále vyzvat o pět roků starší Věru Ferbasovou k tanci, ale ta ho odbyla s tím, že s dítětem netančí. Horníček se nedal a hbitě odvětil: „Ach, promiňte, já jsem si nevšiml, že jste v jiném stavu.“
Dědictví, které žije dál: Ocenění a vzpomínky
Horníček zemřel 15. února 2003 v Liberci ve věku 84 let. Byl Zasloužilým umělcem, dostal mnoho ocenění. V roce 2018 vyšel dokument Miroslav Horníček: Humor není žádná sranda. Český rozhlas nahrával jeho tvorbu, knihy se dodnes čtou. Jeho humor byl myšlením – rychlým, oslnivým.
V Plzni na něj vzpomínají jako na úžasného člověka. Jeho život byl jako jeho role: plný laskavosti, vtipu a hloubky. Dnes, v době rychlých sociálních sítí, nám chybí takový mistr slova.
Zdroje:
