Muž, který navrtával moře: Josef Ressel a jeho šroub, jenž změnil svět

Terstský přístav zaplňují zvědavci. Přišli se podívat na podívanou, která - to nikdo z přihlížejících netuší - změní dějiny světové dopravy. U mola stojí dvacet jedna metrů dlouhá loď se zvláštním názvem Civetta - Sova. Pod hladinou, tam, kde jiné lodě mají klouzavý kýl a nic víc, se skrývá nezvyklý kovový útvar. Cosi jako spirála, cosi jako nekonečný šroub. Tvůrce tohoto kovového útvaru, muž ve středních letech s tváří spíše lesníka než inženýra, čeká stranou. Jmenuje se Josef Ressel a tento den je vyvrcholením dvaceti let práce.

Parní stroj ožívá. Loď se pohne. Přihlížející na molu nevěří vlastním očím - plavidlo se pohybuje překvapivě plynule, bez onoho klopotného pohupování, jež je u parníků oné doby obvyklé. Šest uzlů. Na tehdejší dobu výsledek hodný obdivu.

A pak - rána. Měděné trubky cínem letovaného parního stroje nevydrží tlak. Pára se valí komínem. Na molu se začínají ozývat zmatené výkřiky. Terstská policie nečeká ani hodinu. Vydává rozhodnutí, jež s velkorysostí byrokratů všech věků zničí celý experiment: žádné další pokusy. Loď je zastavena. Patent bude zanedlouho zrušen. Vynález, který právě fungoval, bude nakrátko pohřben.

Josef Ressel tento den prohrál bitvu, ale - jak dějiny ukázaly - vyhrál válku. Bohužel ne pro sebe. Pro ostatní.

Příběh Josefa Ressela začíná daleko od moře. Narodil se 29. června 1793 v Chrudimi, ve středočeském městě obklopeném poli a řekou Chrudimkou, kde o lodích a moři věděli jen z doslechu. Otec Anton Hermann byl Němec a živil se výběrem mýta a daní, matka Marie Anna Konvičková byla Češka. Ressel byl tedy od narození člověkem dvou světů, dvou jazyků, dvou identit - a tato schopnost pohybovat se mezi různými kulturami ho provázela celý život.

Talentovaný chlapec odchází v roce 1806 na gymnázium do Lince. Po maturitě se nechá zapsat na dělostřeleckou školu v Českých Budějovicích - jenže tělesná konstituce mu velitelský osud nepřeje. Odmítnou ho jako příliš slabého. Nezkrotný Josef to bere jako příležitost: zamíří na medicínu do Vídně. Jenže rodiče mu brzy přestanou posílat peníze. Situace je zdánlivě bezvýchodná.

Záchrana přichází v podobě, jež by asi žádného vědeckého životopisce nenapadla: miniatury zobrazující bitvu u Lipska. Ressel byl nadaný kreslíř a na radu komorníka namaloval scénu z napoleonských válek, v níž nechyběl ani sám císař František I. Miniatura se dostala k císaři, císaři se líbila a výsledkem bylo stipendium na lesnickou akademii v Mariabrunnu u Vídně. Budoucí vynálezce lodního šroubu nastoupil na lesní školu díky tomu, že uměl malovat bitevní scény.

Tato zdánlivě náhodná zákruta osudu měla obrovský důsledek. Lesnická akademie Resslovi otevřela dveře do světa techniky - naučil se geometrii, hydrauliku, mechaniku. A co je důležitější: dostala ho do míst, kde se zrodil jeho největší vynález.

Po absolvování akademie nastoupí Ressel do habsburských služeb. Jako lesník v korutanských a slovinských hvozdech měří cesty, vysoušuje bažiny, mapuje lesy. Je oblíbený, přičinlivý a - jak dokládá historka o lupičích, kteří mu vrátili ukradené věci poté, co se dozvěděli, koho okradli - ve svém okolí respektovaný.

V roce 1821 přijde přesun, jenž změní vše: Ressel dostane místo lesmistra v Terstu. Přímořské město, největší přístav habsburské monarchie, centrum obchodu a námořnictví. Muž z vnitrozemí najednou vidí každý den lodě - plachetnice, první parníky s obrovskými koly po stranách, rybářské čluny. A začne přemýšlet.

Přemýšlení tohoto druhu není náhlé osvícení, nýbrž pomalé, soustavné hloubání. Ressel se pohybem lodí fascinoval de facto od studentských let - první náčrt toho, co mělo být předchůdcem lodního šroubu, zakreslil na papír již 1. května 1812, ve svých devatenácti letech. Tehdy ho napadlo použít větrný šroub pro pohon vzducholodí a balonů. Myšlenka šroubovitého pohybu mu ale nedala klid.

V Terstu dostane jeho úvahy konkrétní podobu. Vidí parní kolesové lodě - plavidla s obrovskými lopatkojoucími koly po stranách. Jsou pomalá, nestabilní za špatného počasí a technicky nedokonalá. Ressel ví o Archimédově šroubu - starém principu, jímž Řekové čerpali vodu. Proč by se stejný princip nedal obrátit? Proč by šroub ponořený do vody nemohl loď pohánět vpřed místo toho, aby čerpal vodu vzhůru?

Resslovy počáteční pokusy budí v terstských přístavních kruzích výsměch. Místní námořníci a lodní odborníci se mu posmívají s poukazem na to, že chce moře navrtávat šroubem. Věcná námitka ovšem zní jinak: takový pohon přece nemůže fungovat. Kola fungují, šroub fungovat nemůže.

Ressel jim v roce 1826 odpovídá činem. Na šestitunové bárce instaluje šroub o průměru 475 milimetrů a pohání ho silou dvou mužů. Člunek se plynule rozjede a bez námahy předjede ostatní lodě v přístavu. Výsledek je přesvědčivý - ale investory nenajde. Nikdo z terstských obchodníků nechce riskovat peníze na takový experiment.

Ressel v listopadu 1826 podává žádost o patent. Získá ho 11. února 1827 - s platností na pouhé dva roky, které se mu ale nakonec podaří prodloužit na třináct. V patentové přihlášce pečlivě popsuje klíčový objev: správný tvar šroubu a jeho ideální umístění na zádi lodi, mezi vazem a kormidlem, vodorovně s osou trupu. To je Resslův skutečný příspěvek - ne samotný princip šroubu, jenž byl znám od Archimédových časů a jejž ve svých skicách naznačoval i Leonardo da Vinci, ale konkrétní technické řešení použitelné v praxi.

Resslova cesta k osudové zkoušce v roce 1829 vede paradoxně přes Paříž. Aby získal prostředky na stavbu větší lodi, odjede na jednání s francouzskými obchodníky. Je upřímný, otevřený, nadšený - a v obchodních záležitostech naprosto neschopný. Celou podstatu svého vynálezu prozradí potenciálním partnerům dříve, než s nimi cokoliv podepíše.

Výsledek je předvídatelný pro každého, kdo zná pravidla obchodního světa: ve Francii i Anglii se záhy vynořuje celá řada vynálezců, kteří si Resslův nápad přisvojují jako svůj. Sporům o prvotnost bude zabráno celá desetiletí.

Po pařížském zklamání se Ressel vrátí domů a dá se do spolupráce s bohatým terstským obchodníkem Ottaviem Fontanou. Ten přislíbí financovat stavbu pokusnéhí plavidla. Smlouva se upíše, loď se objedná. Jenomže Fontana obchodní závazky bere volněji než Ressel - a skutečný partner se z něj stane spíše komplikací než pomocí. Mezitím prozradí obsah vynálezu dalším lidem, kteří ho opět zneužijí.

Loď se nakonec postaví. Je to dvoustěžňový parník jménem Civetta, 21 metrů dlouhý, nosnost 33 tun, poháněný dvouválcovým vahadlovým parním strojem dovezeným ze Štýrska. Srpen 1829. Terstský přístav. A pak ona rána prasklých trubek.

Poctivý historik techniky musí v tuto chvíli sáhnout po nuancích, jež jsou v lidové verzi příběhu ztraceny. Parní stroj selhal - nikoliv Resslův lodní šroub. Měděné trubky letované cínem nebyly součástí vynálezu, jejž Ressel patentoval. Byly vadou materiálu jiného výrobce. Šroub samotný fungoval - loď dosáhla rychlosti šesti uzlů, plavba byla plynulá a přihlížející odborníci to potvrzovali.

Terstská policie přesto zakázala pokračování experimentů. Motiv byl byrokratický: incident byl veřejný, lidé se vyděsili, úřady musely jednat. Nezkoumaly, co přesně selhalo. Zakázaly vše. Fontana pak nezaplatil příslušné správní poplatky za prodloužení patentu a v roce 1831 byl patent zrušen. Ressel přišel o vynález administrativně - ne proto, že by byl špatný, ale proto, že systém patentové ochrany byl tehdy brutálně primitivní a obchodní partner byl nespolehlivý.

Zbývá mu jediná možnost: odejít. Pracovat jako lesník, vynalézat v soukromí, sledovat z povzdálí, jak jeho myšlenka postupně a bez jeho jména dobývá svět.

To, co následovalo po roce 1831, je jednou z nejsmutnějších kapitol v dějinách techniky. Resslův vynález nezmizel - naopak. Prostě se přepsal na jiná jména.

V roce 1836 testoval v Anglii šroubový pohon Francis Pettit Smith, v témže roce švédský vynálezce John Ericsson. Oba se odvolávali na vlastní vynálezy, oba ignorovali Resslovy předchozí pokusy. Britská admiralita rychle pochopila strategický potenciál nového pohonu: šroubem poháněná loď je méně zranitelná než loděkolová, protože šroub je ukrytý pod hladinou a nelze ho snadno zasáhnout dělostřeleckou palbou. V roce 1840 se v terstském přístavu objevuje britský parník Archimedes - poháněný lodním šroubem zkonstruovaným Smithem. Ressel sleduje loď a ví, co vidí.

V roce 1845 přeplula Atlantik loď SS Great Britain - první transatlantická plavba plavidla s šroubovým pohonem. Dějiny jsou psány anglicky, a tak historii šroubového pohonu znají Britové jako historii svou.

Resslovo jméno přitom v příbězích chybí. V roce 1846 se Ressel dozví, že za vynálezce lodního šroubu byl oficielně prohlášen francouzský inženýr Piere L. Montgéry - člověk, s jehož krajany jednal Ressel v Paříži dvě desetiletí předtím a jimž tehdy vynález ochotně vysvětlil.

V září 1852 se Ressela dotkne zpráva, jež mu možná probudí naději. Britská admiralita - pragmaticky a bez sentimentu - vypsala odměnu 20 000 liber pro toho, kdo prokáže, že je skutečným prvním vynálezcem šroubového pohonu. Ressel neváhá. Shromáždí všechny nákresy, patentní dokumenty, svědecké výpovědi, úřední listiny a pošle je do Londýna.

Rozhodnutí admirality se nikdy nedočká. Smrt ho předejde.

Teprve v roce 1866 - devět let po jeho smrti - přizná Americká akademie věd ve Washingtonu Resslovi autorství lodního šroubu jako prvnímu evropskému vynálezci. Je to hořká satisfakce, o níž dotyčný neví.

Lodní šroub zastínil vše ostatní, co Ressel vynalezl. A bylo toho překvapivě mnoho. Svoji vynalézavost neuplatňoval jen na moři - jeho mysl se pohybovala po celém spektru technických problémů své doby.

Kuličkové ložisko bez mazání - vynález, jenž byl předchůdcem součástky, bez níž dnes nefunguje žádný moderní motor. Šroubový lis na víno a olej, jímž se zabýval spolu se synem po krachu terstského projektu. Pneumatická potrubní pošta, jíž věnoval rozsáhlé technické úvahy a plány spojení Terstu s Vídní. Přenosný optický polní telegraf pro habsburskou armádu, jenž předjímal signální systémy pozdější doby. Nová konstrukce pluhu s redukovaným třením. Chemický prostředek pro konzervování lodního dřeva.

Celkem přihlásil Ressel desítky vynálezů - patentovaných i nepatentovaných. Historici techniky pozdějších generací narazili na zvláštní opakující se vzorec: mnohé Resslovy nepatentované nápady byly později nezávisle znovu vynalezeny jinými lidmi a vydávány za průlomové novinky. Ressel předbíhal dobu pravidelně - a svět ho pravidelně doháněl bez toho, aniž by mu vzdával hold.

Byl dvakrát ženatý: poprvé s Chorvatkou, s níž měl tři děti, po její smrti se oženil se Slovinkou. Celkem byl otcem deseti dětí. Žil v různých koutech habsburské monarchie - ve Slovinsku, Chorvatsku, Terstu, Benátkách, Lublani. Byl mužem na hranici národností, jazyků a kultur, a žádná z těchto kultur si ho za svého zcela neklade. Češi, Rakušané i Slovinci se hlásí k jeho odkazu - každý trochu.

Zatímco technické dějiny Ressela vnímají téměř výhradně jako vynálezce lodního šroubu, jeho skutečným celoživotním řemeslem bylo lesnictví. A v tom byl mimořádně dobrý.

Krasová plošina u Terstu - dnes turisticky atraktivní krajina Slovinska - byla v Resslově době vydrancovanou pustinou. Staletí bezohledného kácení pro stavbu lodí pro benátské a habsburské námořnictvo proměnila původně zalesněnou náhorní plošinu v holou, větrem ošlehanou kamenitou step. Eraze půdy, sucho, záplavy v údolích. Ressel se pustil do rozsáhlého zalesňování Krasu, jednoho z nejambicióznějších ekologických projektů habsburské monarchie.

Jeho lesnická metoda byla propracovaná: nezalesňoval nahodile, ale metodicky, s ohledem na charakter půdy, srážky, vítr. Dokumentoval výsledky, navrhoval systémová opatření. Výsledky jeho práce jsou viditelné dodnes - slovinský Kras je dnes opět ze značné části zalesněnou krajinou, a to i díky Resslově práci z první poloviny 19. století.

Za tuto práci se mu dostalo ve svém životě více uznání než za lodní šroub. Naučná stezka v okolí Terstu nese jeho jméno, ulice v Terstu také. Ale v pomníkářské logice dějin techniky tato práce zmizela ve stínu šroubu.

Osud Resslovy posmrtné slávy je přinejmenším paradoxní. Muž narozený v Chrudimi je uctíván především jinde.

Ve Vídni stojí před budovou Technické univerzity jeho bronzový pomník od roku 1863 - šest let po jeho smrti. Resslův park ve Vídni nese jeho jméno. Na habsburské bankovce pět set šilinků ze šedesátých let 20. století jsou vyobrazeny jeho portrét a loď Civetta. V Terstu byla v březnu 2022 odhalena nová bronzová socha v životní velikosti přímo u přístavu.

V Chrudimi se pomník dočkal až v roce 1924 - šedesát sedm let po Resslově smrti. Stojí na náměstí, jež dnes nese jeho jméno, před budovou okresního muzea. Rodný dům v Široké ulici je chráněnou kulturní památkou, opatřenou pamětní deskou.

Resslova busta se nachází v Pantheonu Národního muzea v Praze, zasloužená spolu s jinými velkými Čechy. Ulice nesoucí jeho jméno existují v Praze, Lublani i Vídni. Mezinárodní vědecká komise, která se jeho případem zabývala v roce 1934, sice nedokázala přiznat mu absolutní světové prvenství - v Americe prováděl pokusy se šroubovým pohonem John Stevens již roku 1804, tedy čtvrt století před Resslem - ale potvrdila, že v rámci Evropy má Ressel prokazatelnou prioritu praktického použití šroubového pohonu před všemi ostatními.

Dějiny techniky jsou plné příběhů o vynálezcích, jimž sláva utekla pod rukama. Nikolas Tesla, jehož střídavý proud pohání svět, zatímco Edison sklízel vavříny. Ignaz Semmelweis, jenž přišel na příčinu šestinedelek, ale zemřel v psychiatrické léčebně. Alfred Russel Wallace, jenž nezávisle na Darwinovi odvodil teorii přírodního výběru, ale zůstal ve stínu slavnějšího jména.

Josef Ressel do této galerie patří. Je v ní ovšem trochu jinak než ostatní - ne proto, že by mu někdo vynález zákeřně ukradl, ale proto, že kombinace vlastní naivity, tvrdé byrokracie a nemilosrdného obchodního světa 19. století ho připravila o plody jeho práce. Šroub fungoval. To bylo prokázáno. Ale patent prošel rukama nespolehlivého partnera, zkoušku zhatil vadný kotel jiného výrobce a policie reagovala s precizností byrokratického aparátu, jenž neumí rozlišovat příčinu a důsledek.

Na palubách dnešních kontejnerových lodí, jež přepravují devadesát procent světového obchodu, pracují obří šroubové vrtule. Na ponorkách, jež se pohybují pod hladinou tiše jako stíny. Na výletních parních lodích na řece Vltavě v Praze. V každém nákladním přístavu na světě.

Žádný z těchto šroubů nenese Resslovo jméno. Ale všechny fungují na principu, jehož správné technické řešení popsal 11. února 1827 chrudimský lesník a vynálezce Josef Ressel - a ověřil ho v terstském přístavu za letního rána 4. srpna 1829, než prasklé trubky ukradly chvilku jeho triumfu.

Zdroje: