Muž, který zachytil českou duši: Petr Kolečko a umění smíchu nad propastí

Byl jeden pondělní večer v roce 2019, kdy si k televizním obrazovkám sedlo skoro dva miliony Čechů. Ne kvůli přenosu fotbalového zápasu, ne kvůli zpravodajství o velké politické krizi. Sedli si kvůli osmidílnému seriálu o severoČeském průmyslovém městě, jehož obyvatelé si navzájem spílají, ale na konci si pomáhají. Jmenoval se MOST! a za jeho scénářem stál muž narozený v Broumově, vychovaný v Praze, který nikdy v Mostě nežil, ale přesto o tom městě věděl víc než kdokoliv, kdo tam strávil celý život.

Petr Kolečko - ten název si pamatuje málokdo, kdo sleduje českou televizní tvorbu. Přesto jsou za ním scénáře k titulům, které Češi citují v hospodách, sdílejí ve skupinách na sítích a připomínají si jako kolektivní zážitek. Je to paradox, který Kolečko sám popisuje s lehkou ironií: scenárista je v Česku bytostí neviditelnou, dokud nenapíše něco tak výjimečně dobrého, že ho diváci začnou hledat za zákulisím.

Technicky vzato je Kolečko Broumovan. Narodil se tam 28. března 1984 - jenže to bylo jen proto, že jeho děda pracoval jako lékař v tamní nemocnici. Z porodnice ho matka odvezla rovnou do Prahy a o severočeském pohraničí si odnesl jen rodný list. Duší jsem Pražák, říkával v rozhovorech bez omluv a bez nostalgie. Praha mu dala gymnázium Jaroslava Seiferta, pak DAMU - Divadelní fakultu Akademie múzických umění - a nakonec kariéru, která sahá od alternativních divadelních scén po hlavní vysílací čas nejsledovanějších televizí.

Na DAMU studoval scenáristiku a dramaturgii, což je kombinace, která v českém prostředí bývá zárukou dvou věcí: buď skončíte v šuplíku s nepřijatými divadelními hrami, nebo se naučíte psát tak, aby vás čtenář i divák vzal za ruku od první věty a nepustil. Kolečko se naučil to druhé - a udělal to způsobem, který v domácí dramatické tvorbě nebyl příliš obvyklý. Místo velkolepých vět o lidském údělu vsadil na autentický dialog. Na lidé, kteří mluví tak, jak mluví opravdoví lidé.

Ještě jako student upoutal pozornost hrou Britney Goes to Heaven, která měla premiéru v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, byla přeložena do angličtiny a polštiny a formou scénického čtení se dostala až do newyorského Immigrants Theatre. Byl rok 2007 a Kolečkovi bylo třiadvacet let. Česká dramatická scéna registrovala nový hlas - hlas, který nebyl ani akademický, ani bulvární, ale něco přesně uprostřed. Hlas, který uměl být drásavě konkrétní a přitom obecně lidský.

Bakalářská práce nesla název Soumrak bodů a pojednávala o poměrech v českém fotbale. Nastudoval ji Český rozhlas Vltava. Kolečko tehdy ještě netušil, jak silnou linkou ho fotbal provází životem - nejen jako téma prvních televizních hitů, ale i jako koníček a jako metafora pro způsob, jakým přemýšlí o psaní.

V roce 2008 nastoupil Kolečko jako umělecký šéf a dramaturg do pražského divadla A studio Rubín, kde působil po boku režisérů Daniela Špinara a Jana Friče. Tato malá alternativní scéna se stala jeho laboratoří. Mohl tam experimentovat, testovat, zkoušet, co funguje a co ne. Inscenace jako Kauza Salome nebo Kauza Médeia dostaly nominace na cenu Alfréda Radoka - výroční ocenění za umělecké počiny v divadle. Kolečkovo jméno začínalo cirkulovat v kruzích lidí, kteří českou kulturu sledují jinak než pouhými návštěvami kina.

Souběžně se rozjela i spolupráce s Kladnem. V tamním Městském divadle pracoval v letech 2010-2012 jako dramaturg a společně s Tomášem Svobodou napsal muzikál Pornohvězdy nebo hrdinský epos se zpěvy Jágr, Kladeňák - vzdání holdu místnímu hokejovému bohu. Jágrova rodina text ocenila. Kladeňáci dodnes vzpomínají.

Ale televize čekala. A televize se v Kolečkově životě stala skutečným bojištěm - místem, kde se píše rychle, kompromisuje se víc, než by kdokoli chtěl, a kde úspěch či neúspěch vidí v reálném čase miliony lidí najednou. Kolečko nastoupil do televizní branže v roce 2010 jako spoluscenárista seriálu Okresní přebor.

Okresní přebor byl na první pohled prostý příběh o vesnickém fotbalovém mužstvu. Na druhý pohled byl přesným rentgenem určitého druhu české mužské pospolitosti - té, která existuje ve třetí lize a v hospodě po zápase, kde se řeší vše od rodinných problémů po filozofii života. Seriál uspěl víc, než si producenti troufli doufat. Televize Nova ho vysílala, diváci ho milovali a Kolečko pochopil něco zásadního: autentický obraz české provinční skutečnosti, podaný s humorem a bez sentimentality, je zlatý důl.

Na Okresním přeboru se ukázala i chemie, která bude Kolečkovi provázet kariéru - jeho spolupráce s režisérem Janem Prušinovským. Oba studovali na DAMU, oba sdílejí instinkt pro dobré dialogy, ale přicházejí k nim z různých stran. Kolečko píše hlášky a svižné dialogy - je mistrem rozhovoru, kdy z každé věty čiší charakter postavy. Prušinovský přidává přesah, hloubku, vědomí toho, co je pod povrchem legrace. Dohromady tvoří dvojici, která v české audiovizuální kultuře nemá přímou obdobu.

Následovaly seriály Čtvrtá hvězda - příběh ze světa hotelového průmyslu -, pak menší projekty, pak internetové série Lajna a Vyšehrad, které sledovalo přes padesát tisíc diváků na YouTube i tehdy, kdy streaming v Česku ještě nebyl mainstreamem. Kolečko psal rychle, hodně a s proměnlivou kvalitou - sám to přiznává. Některé projekty mu nebyly blízké, jiné dělal z finančních důvodů. Svět scénáristy není romantický, pokud za vás nikdo jiný neplatí nájem.

Pak přišel rok 2019 a MOST!.

Bylo by jednodušší říct, že MOST! byl úspěšný seriál. Jenže MOST! nebyl jen úspěšný seriál. Byl to společenský fenomén, slovy samotného Kolečka - a on ty věci příliš nekomplikuje.

Osmidílná minisérie se odehrávala v Mostě, průmyslovém severočeském městě, které pro mnohé Čechy reprezentuje symboliku úpadku, nezaměstnanosti a mezietnického napětí. Prušinovský a Kolečko vzali tuto symboliku, obrátili ji naruby a ukázali ji jako lidský příběh - o soužití Čechů a Romů, o předsudcích a jejich překonávání, o solidaritě v místech, kde si ji málokdo čekal. Hlavní hrdina, dělník Standa, se ocitá v situaci, kdy musí spolupracovat s romskou rodinou, a ze začátku to nechce. Na konci by pro ně skočil do ohně.

Postavy seriálu Kolečko nestudoval z knih ani ze sociologických výzkumů. Opisoval je od hostů restaurace Severka, kam chodíval na pivo se svým tehdejším tchánem. Předobrazem postavy Franty - Roma hraje Zdeněk Godla - byl Kolečkův romský známý Václav, který po uvedení seriálu poskytl rozhovor místním novinám. Popsal vznik seriálu takto: „No, byl tady v Severce Kolečko, padly nějaký kořalky a pak byl seriál.“ Není to přehnané. Kolečko vždy říká, že nejlepší materiál je ten, který se nedá vymyslet.

MOST! sledovalo každý pondělní večer téměř dva miliony diváků. Celý seriál jen v České televizi. Na sociálních sítích se citovala hlášení postav, politici se k seriálu vyjadřovali, novináři psali komentáře. Stalo se z něj něco, čím televizní seriál standardně nebývá - téma veřejné debaty. Kolečko tvrdí, že mu to přišlo trochu nesmyslné: byl to seriál, ne politický manifest. Ale diváci viděli v příbězích z Mostu věci, které žili - a to je přesně ta síla, která z Kolečkova psaní dělá víc než jen zábavu.

V roce 2020 získal MOST! Českého lva v kategorii Nejlepší dramatický televizní seriál. Byl to druhý lev pro Kolečka - první dostal v roce 2016 za scénář k životopisnému snímku Masaryk o Janu Masarykovi.

Je tu jedna věc, která Kolečkovo dílo provází jako červená nit a která ho zároveň nejčastěji dostává do střetu s kritikou: nekorektní humor. Jeho seriály a filmy se nebojí přímočarých vtipů o etnicitě, pohlaví, postižení nebo třídní příslušnosti. Nejsou to vtipy pro vtipy - Kolečko trvá na tom, že účelem je vždy zrcadlo, ne urážka. Ale ne každý recenzent to vidí stejně.

Film Přes prsty z roku 2019, kde se Kolečko poprvé ujal i režie, dostal od části kritiky tvrdé hodnocení. Recenzenti mu vyčítali, že stvořil svět, kde šablonovité ženské postavy slouží k pobavení stárnoucího heterosexuálního muže. Kolečko tuto kritiku vzal na vědomí, nepopřel ji a šel dál. Tvrdí, že kritika nemusí mít vždy pravdu - ale ani nemá být odmítána jen proto, že je nepříjemná.

Film Zbožňovaný (2021), který sám napsal i režíroval, pracoval s podobnými motivy, jen s menším nadšením kritiků a větším s diváků. Kolečko si z toho vzal poučení - jako režisér je jiný než jako scenárista. Nejsilnější je jako text, nikoli jako obraz, napsali někteří kritici. A to je sdělení, které Kolečko přijal: nejnovější projekty opět svěřuje do rukou jiných režisérů.

Seriál Iveta z roku 2021 byl jiným druhem rizika. Inspirovaný životním příběhem jeho tehdejší partnerky - dnes manželky - Anety Vignerové, Miss České republiky z roku 2009, byl natočen pro slovenskou televizi JOJ a odehrával se v Trebišově. Kolečko tam nikdy nebyl. Ale s režisérem Janem Hřebejkem vytvořil sociální satiru, která na Slovensku způsobila podobný rozruch jako MOST! v Česku. V České republice ji vysílala ČT2 a příliš velký ohlas nezaznamenala - ale to Kolečka mrzí jinak než přijaté špatné recenze. Iveta je podle jeho vlastních slov jednou z věcí, na které je pyšný nejvíc.

Bylo by nečestné psát o Petru Kolečkovi a nezmínit se o věci, která ho na čas přepnula z kulturních stránek na bulvár. V roce 2022 přišly zprávy o jeho rozchodu s Vignerovou a románku s herečkou Denisou Nesvačilovou. Celý zákulisní příběh se odehrával na sociálních sítích, v bulvárních komentářích a v rozhovorech, které si zúčastnění navzájem dávali novinářům. Po několika týdnech se Kolečko k Vignerové vrátil. V roce 2023 se vzali.

Kolečko sám k tomuto období mluví s vědomím, že bylo zdrojem mediálního povyku, který ho nezajímá. Je to muž, který preferuje být citován za svou práci, nikoli za soukromý život. Jenže soukromý život v době sociálních sítí a instantní veřejnosti nemá hranice, které by chtěl. Je to daň za viditelnost - a Kolečko ji platí s nechutí, ale bez drama.

Se svou první manželkou Gabrielou má dvě děti. S Vignerovou má syna Jiřího. Je tedy trojnásobným rodičem a - soudě podle toho, co říká v rozhovorech - mužem, pro kterého rodina tvoří protiváhu práce.

Jednou z nejzajímavějších vlastností Kolečkovy tvorby je volba prostředí. Most, trebišovský venkov, záhořská chata, fotbalová louka v Houlicích, vězeňský blok - to nejsou prestižní kulisy. Jsou to místa, o nichž se v mainstreamové české kultuře příliš nepíše, protože nejsou dostatečně glamour. Přitom jsou v nich uloženy příběhy, které rezonují s drtivou většinou obyvatel země.

Kolečko říká, že ho okrajová místa přitahují proto, že jsou méně okoukané. Na pražské kavárně bylo napsáno tolik seriálů, že divák předem ví, co přijde. Na chatě v Záhoří ne. V Mostě ne. Tato nepředvídatelnost prostředí je pro scénáristu dar. Postavy v okrajových místech jsou méně filtrovány kulturou, více přímočaré v tom, co cítí a jak to říkají. A to je přesně materiál, ze kterého Kolečko staví.

Seriál Osada (2021), příběh různorodých chatařských rodin, byl inspirován německým seriálem o zahrádkářích na RTL - jenže Kolečko ho přepsal tak důkladně, že z německého originálu nezbylo téměř nic. Česká chata je specifická instituce: prostor svobody, který je zároveň prostorem konfliktů, sousedské rivality a podivné pospolitosti. Kolečko tuto specifičnost zachytil s chirurgickou přesností. Osada nedosáhla sledovanosti Mostu! - ale to nikdo nečekal. Sledovanost blízká dvěma milionům je fenomén, který se jednou za dvacet let nestane dvakrát.

V roce 2025 se Kolečko vrátil do spolupráce s Prušinovským na projektu, který diváci ještě neviděli. Seriál Oddíl B, natočený pro streamovací platformu Oneplay, se odehrává ve vězeňském prostředí. Jsou v něm Zdeněk Godla, Julius Oračko a celá parta z Mostu!, přičemž hlavní českou roli hraje Tadeáš Moravec. Kolečko ho popisuje jako seriál ještě ostřejší než MOST! - říká, že scény, které nakonec nevznikly, byly tak krajní, že je nešlo publikovat.

Je to typ prohlášení, které v jiném kontextu může znít jako marketingová nadsázka. U Kolečka ale diváci vědí, že to myslí vážně - a také že ostrost, o níž mluví, není ostrost lacinou šokovou terapií, ale ostrost pravdy. Vězeňský prostor v Česku je méně probádanou oblastí filmové a televizní tvorby, přestože - nebo právě proto - je tam soustředěno mnoho z toho, co česká společnost raději nevidí.

Souběžně přišel do kin na začátku roku 2026 film Dream Team, komedie o basketbalovém trenérovi, který vede zdravé hráče na paralympijské hry, protože jeho tým je jinak bez šancí. Scénář napsal Kolečko, režíroval Jonáš Karásek a v hlavní roli se vrátil Martin Hofmann - herec, jehož obličej se pro české diváky staly neodmyslitelně spjat s Kolečkovými texty. Recenzenti poznamenali, že film baví, ale trochu mu ubližuje přílišná délka. Kolečko vzal kritiku na vědomí.

Do budoucna plánuje spolu s Hřebejkem minisérii Ice Down - čtyřdílný příběh o vykonstruovaném soudním procesu s československými mistry světa v hokeji, kteří vyhráli na šampionátu ve Stockholmu v roce 1949. A pracuje na mezinárodním projektu - švédsko-francouzské spolupráci, kde je součástí multinárodního scénáristického týmu. Podrobnosti odmítá sdělit.

Existuje pokušení vidět v Kolečkově díle jen sumu hitů. Ale hitů je v české televizi málo, a ne všechny hity jsou souměřitelné. MOST! byl hit jiného druhu než Ordinace v růžové zahradě - hit, který zároveň vyvolával debatu, měnil pohled, kladl otázky. To je přesná definice toho, co dobrá dramatická tvorba může dělat a co málokdy dělá.

Kolečko by pravděpodobně odmítl toto hodnocení jako přehnaně vznešené. Je to pragmatický člověk, který ví, že scénáristé v Česku nevydělávají jako v Americe, a který se proto neobtěžuje hrát roli umělce-génia. Říká, že chce psát příběhy, které diváky baví. Přitom ale - a to je jeho paradox - píše příběhy, které diváky nutí přemýšlet, mluvit o nich, vracet se k nim.

Humor je u Kolečka prostředkem, nikoli cílem. Je to nástroj, který otvírá dveře tam, kde by vážný tón narážel na zavřené. Příběh o nesnášenlivosti podaný jako drama by část diváků odradil. Příběh o nesnášenlivosti podaný jako komedie, kde se divák smíchu nezbrání - a pak si uvědomí, čemu se smál - je mnohem mocnější zbraň.

To Kolečko ví. A ví to zřejmě od té doby, kdy jako student DAMU psal své první hry a zjistil, že diváci v malém alternativním divadle reagují jinak, než čekal. Smějí se tam, kde měl být pláč. Mlčí tam, kde čekal smích. Naučil se s tímto nepořádkem pracovat.

Na závěr zbývá otázka, která Kolečka provází od chvíle, kdy se z bezejmenného scenáristy stal jedním z mála, které české publikum zná jménem: co bude po Mostu!?

On sám říká, že fenomén tohoto druhu nelze zopakovat - nikoli proto, že by nedovedl napsat dobrý seriál, ale proto, že svět se změnil. V roce 2019 stále existovalo masové televizní sledování, kdy se dva miliony lidí sejdou u obrazovky ve stejný večer. Dnes je tvorba rozptýlena do streamů, odloženého sledování a platforem, kde každý sleduje jiný obsah v jiný čas. Seriál, který by všechny ty lidi sjednotil, by musel být mimořádný způsobem, který je téměř nedosažitelný.

Ale to neznamená, že by Kolečko přestal psát věci, které stojí za pozornost. Oddíl B, Dream Team, plánovaná Ice Down - to jsou projekty, které naznačují, že talent ani energie neubývají. Mění se kontext. Mění se platformy. Mění se způsob, jakým diváci konzumují příběhy.

Co se nemění, je Kolečkovo základní nastavení: hledat příběhy tam, kde je nikdo nečeká, psát postavy, které mluví pravdu i tehdy, když by bylo pohodlnější lhát, a věřit, že smích je jedna z nejserióznějších věcí, které lze na scéně udělat.

Restaurace Severka v Mostě je stále otevřena. Nevíme, jestli tam Kolečko jezdí. Ale víme, že by tam byl vítán - protože lidé z hospody ze Severy se poznali v seriálu, který napsal. A to je nejlepší recenze, jakou může scenárista dostat.

Zdroje: