Článek
Jeho kariéra je jako swingová skladba: plná energie, překvapení a autentického kouzla. Tento umělec, narozený v umělecké rodině, přinesl do české kultury chuť starých dobrých časů, kde hudba tančila s divadlem.
Dětské sny v rytmu hudby
Představte si Prahu padesátých let, kde se v jednom bytě mísí tóny klavíru s dramatickými replikami. Právě zde, 10. října 1954, přišel na svět Ondřej Havelka. Jeho matka, herečka Libuše Havelková, známá z filmů a divadelních jevišť, a otec, skladatel Svatopluk Havelka, který tvořil symfonie i filmovou hudbu, vytvořili prostředí, kde umění nebylo koníčkem, ale způsobem života. Malý Ondřej vyrůstal obklopený knihami, notami a divadelními kulisami, což ho přirozeně táhlo k jevišti.
Už jako dítě projevoval talent k hudbě a tanci. Rodinné večery plné improvizací ho naučily, že umění není jen o technice, ale o emocích a příbězích. Později, v dospívání, objevil kouzlo jazzu – žánru, který v komunistickém Československu byl často na okraji, ale pro mladé rebely znamenal svobodu. Havelka vzpomíná, jak poslouchal staré gramofonové desky s americkými swingovými hity, což ho inspirovalo k prvním pokusům o zpěv a step. Tyto rané zážitky formovaly jeho styl: směs elegance, humoru a nostalgie po éře, kterou sám nezažil, ale dokázal ji oživit.
Cesta na akademii: Z herce k univerzálnímu talentu
Když přišel čas rozhodnutí, Ondřej Havelka se vydal na Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze. Absolvoval herectví v roce 1980 pod vedením zkušených pedagogů, kteří v něm viděli nejen herce, ale i potenciálního režiséra. Během studií se zapojil do studentských projektů, kde experimentoval s improvizačními scénami inspirovanými jazzem. Po absolvování se připojil k divadlu Ypsilon, kde strávil šest let a zdokonalil své herecké dovednosti.
Ale Havelka necítil, že herectví je konečná stanice. V roce 1988 dokončil postgraduální studium operní režie na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Toto období bylo klíčové – naučil se spojovat hudbu s dramaturgií, což se stalo základem jeho budoucí tvorby. Vzpomíná, jak během studií analyzoval opery jako „Prodaná nevěsta“ Bedřicha Smetany, což ho inspirovalo k vlastním interpretacím české klasiky s moderním twistem.
Swingová éra: Založení orchestru a první úspěchy
Sedmdesátá léta přinesla Havelkovi průlom v hudbě. V roce 1976 se stal frontmanem Original Prague Syncopated Orchestra, skupiny, která oživovala jazz a swing z dvacátých a třicátých let. S orchestrem, který měl dvanáct členů, koncertovali v klubech a na festivalech, přestože režim anglicky zpívaný repertoár omezoval na rádio a televizi. Havelka zde exceloval nejen jako zpěvák, ale i jako tanečník a stepař, což přidávalo vystoupením divadelní rozměr.
Po devatenácti letech, v roce 1995, založil vlastní kapelu – Ondřej Havelka a jeho Melody Makers. Tento orchestr s patnácti členy se zaměřuje na autentickou interpretaci swingu z raných třicátých až čtyřicátých let. Repertoár zahrnuje hity z hollywoodských muzikálů, big-bandové skladby a styly sweet and hot. Koncerty jsou jako časová kapsle: kostýmy, účesy a režie evokují dobu Freda Astaira. Mezi populární skladby patří „Mě to tady nebaví“, „Isn’t this a lovely day!“ nebo „Nebe na Zemi“. Kapela natočila šest alb s Original Prague Syncopated Orchestra a pokračuje v úspěšné kariéře, včetně mezinárodních turné.
V roce 1996 byl Havelka oceněn jako Jazzman roku Akademií Czech Grammy, což potvrdilo jeho status v české jazzové scéně. Jeho přínos spočívá v tom, že swing nepovažuje za muzejní exponát, ale za živou hudbu, která oslovuje současné publikum.
Herecké role: Od divadla k filmovému plátnu
Jako herec se Havelka prosadil v divadle i filmu. V divadle Ypsilon hrál v inscenacích jako „La Caffeteria“ (1988), kde spojil herectví s hudbou. Později se objevil ve filmech, například v „Kafka“ (1991) režiséra Stevena Soderbergha, kde ztvárnil přítele hlavní postavy. Jeho herecký styl je charismatický, často s prvky humoru a elegance, což ho činí ideálním pro role inspirované starými filmy.
Televizní a filmové role mu umožnily experimentovat. V osmdesátých letech získal čtyři hlavní role ve filmech a dvě v seriálech, což ho etablovalo jako všestranného umělce. Jeho přítomnost na plátně je vždy dynamická – jako by swingové rytmy pronikaly i do dialogů.
Režisérské mistrovství: Od dokumentů po opery
Od konce osmdesátých let se Havelka věnuje režii. Debutoval v televizi v roce 1990 dokumentem „Originální pražský synkopický orchestr“, který získal Stříbrnou růži na festivalu v Montreux v roce 1991. Tento úspěch ho motivoval k dalším projektům.
V roce 1995 natočil dokument „Mezzosoprano“ o zpěvačce Magdaleně Kožené, následovaný „Magdalena, menší film o velké zpěvačce“ (2008), který vyhrál cenu diváků na festivalu Zlatá Praha 2009. V roce 2012 přišel „Perla baroka“ o zámeckém divadle v Českém Krumlově, oceněný německými kritiky jako nejlepší DVD roku.
Jeho operní režie je inovativní. V roce 2004 debutoval v operní režii, později inscenoval „Prodanou nevěstu“ (2006) v Brně, „La Bohéme“ (2008) v Praze nebo „Falstaff“ (2023) v Národním divadle Brno. V roce 2011 natočil „Dove e amore e gelosia“ a v roce 2013 „Orfeus a Euridika“ v Českém Krumlově, kde spolupracoval s americkým kontratenoristou Bejunem Mehtou. Tyto filmy byly uvedeny na stanici 3sat a získaly mezinárodní ohlas.
První celovečerní film „Hastrman“ (2018) je temný příběh inspirovaný českou mytologií, kde Havelka působil i jako scenárista. Další projekt „Swing Times“ ukazuje jeho lásku k hudbě.
Rodinný život a soukromé radosti
Ondřej Havelka je otcem čtyř dětí: Huga Kovácse, Vojtěcha Havelky, Rozálie Havelkové a Terezie Kolínské. Rodina je pro něj zdrojem inspirace – často mluví o tom, jak děti sdílejí jeho vášeň pro umění. Žije v Praze, kde je čestným občanem městské části Praha 5. Jeho soukromí je diskrétní, ale v rozhovorech prozrazuje lásku k tanci a starým filmům.
Oslava sedmdesátky: Hlas českého jazzu žije dál
V roce 2024 oslavil Havelka sedmdesáté narozeniny, což bylo příležitostí k reflexi jeho přínosu. Od omezení v osmdesátých letech po současné koncerty s Melody Makers – jeho kariéra je symbolem vytrvalosti. Vzpomíná na dobu, kdy jazz byl undergroundem, a dnes ho přináší tisícům fanoušků. Jeho práce spojuje generace, ukazuje, že swing není minulostí, ale věčným rytmem.
Swing jako životní filozofie
Havelka vidí swing jako metaforu života: improvizace, energie a harmonie. Jeho projekty, jako „Pocta Georgi Gershwinovi“ (1998) nebo „Perly swingu II“ (2013), jsou toho důkazem. Věnuje se i hudebním klipům, kde jeden získal Czech Grammy jako Klip roku 1995. Jeho styl je unikátní – kombinuje autentickost s moderním přístupem.
Budoucnost plná melodií
I po sedmdesátce Havelka nehodlá zpomalit. Plánuje nové koncerty, možná i filmy. Jeho odkaz je v tom, že umění má bavit a inspirovat. V době rychlých trendů připomíná, že klasika má své místo.
Zdroje:
