Článek
Petr Kostka: Ikona českého jeviště s hlasem, který rezonuje generacemi
Perex: Petr Kostka, narozený v roce 1938, zůstává i v 87 letech živoucí legendou českého divadla a filmu. Z divadelního rodu s kořeny v 19. století prožil kariéru plnou ikonických rolí – od dramatických postav v Národním divadle přes kultovní sci-fi filmy až po televizní seriály, které oslovily miliony. Jeho příběh je tkaný talentem, rodinnými vazbami a nezlomnou energií, která ho drží na scéně i dnes. Přestože se blíží k devadesátce, jeho hlas v dabingu Poirota či role v nedávných seriálech jako Zlatá labuť dokazují, že umění nemá věkový limit.
Divadelní kořeny, které sahají hluboko do historie
Představte si dům, kde se večery mění v improvizovaná představení a kde se příběhy předků mísí s vůní kostýmů. Takový byl svět malého Petra Kostky, narozeného 11. června 1938 v Říčanech u Prahy. Jeho rodina nebyla obyčejná – kořeny divadelního rodu sahají až do první poloviny 19. století. Otec Jiří Kostka byl uznávaným hercem, matka Františka Skálová-Wintrová herečkou, která odešla v roce 1973. Měl bratra Vojtěcha a sestru Zoru, a dokonce vzdálené příbuzenské vazby na slavný rod Hrušínských prostřednictvím předka Hynka Muška. Tento dědictví formovalo jeho dětství, i když mladý Petr zpočátku inklinoval spíš k exaktním vědám než k jevišti.
V Říčanech se život točil kolem divadla. Rodina žila v atmosféře plné vášnivých diskusí o rolích, kde se děti stávaly svědky, jak slova ožívají v emocích. Petr často vzpomíná, jak ho otec brával na zkoušky, kde sledoval transformaci textu v živý příběh. Ale tento svět měl i své stíny – neustálé stěhování kvůli angažmá rodičů, tlak na pokračování tradice. Přesto to v něm probudilo zvědavost, která ho nakonec dovedla k rozhodnutí věnovat se herectví. Jeho prababička Augusta Wintrová I. a babička Augusta Wintrová II. byly součástí této linie, což dodává jeho kariéře hloubku historického kontextu.
Cesta k jevišti plná překvapení a prvních úspěchů
Po maturitě na Vyšší hospodářské škole v Plzni v roce 1957 se Kostka rozhodl pro studium herectví na DAMU. Byl to nečekaný krok, protože původně ho lákaly přesné vědy. Studium trvalo od 1957 do 1960, ale nedokončil ho – místo toho se vrhl přímo do praxe. V roce 1960 získal angažmá v Městských divadlech pražských, kde zůstal až do roku 1974. Zde se projevila jeho všestrannost: hrál temperamentní mladíky v současném i klasickém repertoáru. Jednou z prvních významných rolí byl Řek Zorba v hře „Zorba Řek“, kde ukázal charismatický talent pro dramatické postavy s vnitřní hloubkou. Další úspěchem byla role v „Rozhodně správná koupel“, kde jeho energie přitahovala diváky.
Toto období bylo pro něj školou života. Naučil se vyrovnávat s kritikou, improvizovat na jevišti a budovat vztahy s kolegy. Vzpomíná na dlouhé noci zkoušek, kde se smích mísil s napětím. Jeho výkony přitahovaly pozornost, a brzy se stal jedním z nejoblíbenějších herců své generace. Ale divadlo nebylo jen o úspěchu – byly tu i selhání, jako když role nedařila podle představ režiséra. Tyto zkušenosti ho posílily a připravily na větší výzvy. V Městských divadlech pražských se setkal s režiséry, kteří formovali jeho styl, a jeho přístup k herectví se vyvíjel od intuitivního k promyšlenému.
Z Národního divadla na Vinohrady: Vrcholy kariéry na prknech
V roce 1974 přešel do Národního divadla, kde působil dvacet let až do roku 1994. Zde se setkal s nejlepšími režiséry a ztvárnil lyrické, komické i charakterní role. Jeho Hamlet byl plný vnitřního konfliktu, přinesený na jeviště s intenzitou, která ohromovala diváky. Dalšími vrcholy byly role v „Naši furianti“, „Soud lásky“ nebo „Vévodkyně valdštejnských vojsk“, kde propojil historii s emocemi současného publika. V těchto představeních ukázal schopnost vtáhnout diváka do děje, jako by byl součástí příběhu.
Po odchodu z Národního divadla v roce 1994 se připojil k souboru Divadla na Vinohradech, kde zůstal do roku 2010. Zde exceloval v rolích jako Ezra Manon v „Smutek sluší Elektře“, Andrew v „Milostné dopisy“, Steinberg v „Královna Kristina“, Tobiáš v „Křehká rovnováha“ nebo Pan de Saint-Vallier v „Král se baví“. Jeho výkon v „Křehká rovnováha“ byl chválen za autenticitu a hloubku. I po odchodu do důchodu pokračuje pohostinsky – hraje v zájezdových představeních po celé republice, jako Horác Vandergelder v „Dohazovačka“, Isidoro v „Poprask na laguně“, Pan Dřímota v „Dům čtyř letor“ nebo Pokorný v „Rodinný večer“. V Divadle Ungelt nazkoušel tři role, včetně „Ledňáčka“ s Alenou Vránovou, a hostoval i v Hudebním divadle Karlín, Divadle Viola nebo Komorním divadle Kalich.
Tyto etapy kariéry ilustrují jeho vývoj od temperamentního mladíka k zkušenému mistru, který dokáže rozesmát i dojmout. Jeho přístup k divadlu je plný pokory – vždy zdůrazňuje, že role není jen o memorování textu, ale o prožití příběhu. V rozhovorech mluví o tom, jak divadlo pomáhá vyrovnat se s životními výzvami, a jeho energie na jevišti zůstává inspirací pro mladší generace herců.
První kroky na filmovém plátně a kultovní role
Filmový svět objevil Petra Kostku koncem 50. let díky režisérovi Jiřímu Krejčíkovi. Debutoval ve filmech „Probuzení“ a „Vyšší princip“ (1960), kde ztvárnil studenta popraveného za stanného práva. Tato role ho katapultovala do povědomí veřejnosti a ukázala dramatický potenciál. V 60. letech natáčel několik filmů ročně – od psychologických dramat po komedie. V „Bláznova kronika“ Karla Zemana hrál seláka Petra, v „Paleta lásky“ postavu Josefa Mánesa, v „Zločin na Zlenicích hradě“ šlechtického detektiva.
Jedním z nejvýraznějších úspěchů byl sci-fi film „Zítra vstanu a opařím se čajem“ (1977), kde ztvárnil dvojroli bratrů Burešových, pilotů zapletených do časové smyčky. Tato role se stala kultovní, repliky se citují dodnes. Další hity přišly s „Což takhle dát si špenát“ jako mazaný Carlos, v komediích „Pátek není svátek“ a „V podstatě jsme normální“ jako nervózní pan Novák. V historických filmech jako „Princ a chuďas“ (Mille) ukázal všestrannost. V 80. letech se soustředil na televizi, v seriálech jako „Inženýrská odysea“ byl hlavní postavou, i když série nebyla příliš úspěšná.
Jeho filmová kariéra překonává žánrové hranice – od vážných dramat po lehké komedie. Spolupracoval s režiséry jako Karel Zeman, Jindřich Polák nebo Ludvík Ráža, kteří v něm viděli ideálního herce pro složité charaktery. I v menších rolích přinášel autenticitu, která zvedala kvalitu celého díla.
Televizní role, které se vtiskly do paměti milionů
Televize se stala pro Kostku druhým domovem. Od konce 60. let hrál v seriálech, které se staly součástí české kultury. V „Sanitka“ ztvárnil postavy plné lidskosti, v „Synové a dcery Jakuba skláře“ ukázal rodinné vazby. V „My holky z městečka“ přinesl humor do každodenních příběhů. 90. léta přinesla role v pohádkách a detektivkách, jako detektiv v „Hříchy pro pátera Knoxe“ nebo důchodový seržant Šiktanc v „Četnické humoresky“, kde jeho komický timing oslovil rodiny.
V novém tisíciletí pokračoval v „Pojišťovna štěstí“ (2004) a „Cesty domů“, kde byl státním zástupcem Josefem Hlaváčkem. V roce 2023 se objevil v dobovém seriálu „Zlatá labuť“ na TV Nova jako Rudolf Kučera, což ukázalo jeho vitalitu i v pokročilém věku. V tom samém roce hrál v „Kukačky“ a objevil se v dokumentech jako „Lásky Petra Štěpánka“ nebo „Petr Kostka - Štace mého života“. V 2024 pokračoval v „Zlatá labuť“ a v 2025 se objeví v dokumentech „Jaroslav Satoranský - herec gentleman“ a „Šedesát šest sezón Libuše Švormové“. Tyto role jsou plné humoru a moudrosti, přitahují diváky všech věkových kategorií.
Dabing: Hlas, který oživuje legendy
Kostka není jen hercem před kamerou – jeho hlas oživil mnoho zahraničních postav. Nadaboval Gérarda Philipe ve „Fanfán Tulipán“ a „Ďáblova krása“, ale nejslavnější je jeho Poirot (David Suchet) v seriálu „Hercule Poirot“. Za tento dabing získal cenu Františka Filipovského. Daboval také Mikoláše v „Markéta Lazarová“ (František Velecký) nebo SS oficíra Kukucku v „Kukačka v temném lese“ (Oleg Tabakov). V roce 2002 vyhrál anketu Neviditelný herec za nejlepší dabing.
Dabing pro něj byl výzvou – přenášet emoce bez vizuálního kontaktu vyžadovalo precizní práci. Tato část kariéry ukazuje jeho všestrannost a přispívá k legendárnímu statusu. Jeho hlas se stal synonymem pro sofistikované detektivy a historické postavy, ovlivňujíc české diváky po desetiletí.
Osobní drama: Lásky, ztráty a rodinná síla
Osobní život Kostky je dramatický jako jeho role. První manželství s herečkou Ingrid Vavrouchovou skončilo tragicky – po rozvodu zemřela při autonehodě, zanechav dcery Zuzanu a Helenu. Smrt byla těžkou ranou, ale zodpovědnost za dcery ho posílila. Mladé manželství plné hádek ho naučilo o vztahech.
Druhá láska přišla s Carmen Mayerovou, herečkou z Městských divadel pražských. Svatba v roce 1972 přinesla stabilitu a dceru Terezu Kostkovou, dnes úspěšnou herečku a moderátorku. K rodině patří nevlastní dcera Kateřina Hornyšová. Vychovali čtyři dcery, a později adoptovali pátou na dálku v Ugandě. Jejich vztah je pevný – Carmen dovolila „milenky“, ale Kostka říká, že když je to dovolené, ztrácí to kouzlo. Jsou dědečky a babičky, rodina je zdrojem radosti.
Jedna z dcer, Helena, prošla změnou – po založení rodiny začala milovat ženy, což Kostka přijal, i když neschválil některé chování. Tyto příběhy ukazují, jak se rodina vyrovnává s životními zvraty. V nedávném rozhovoru z roku 2025 mluvil o tom, jak mu pátá dcera přináší nový smysl.
Ocenění, která potvrzují mistrovství
Za svou práci získal řadu ocenění. V roce 1989 byl jmenován Zasloužilým umělcem. V 2003 obdržel Cenu Thálie za roli Hermana ve „Smíšené (po)city“. Za dabing Poirota vyhrál Cenu Františka Filipovského. Dalšími jsou Zlatý krokodýl za divadelní práci nebo Čestný odznak Julia Fučíka za roli ve „Zelené obzory“ (1962). V roce 2002 zvítězil v anketě Neviditelný herec.
Tato ocenění jsou uznáním jeho přínosu české kultuře. Kostka zůstává skromný, říká, že největší odměnou je aplaus diváků. Jeho kariéra přes 60 let je důkazem, že talent přetrvává.
Aktuální projekty: Vitalita, která nehasne
I v 87 letech zůstává aktivní. V roce 2023 hrál v „Zlatá labuť“ a „Kukačky“, objevil se v dokumentech. V 2024 pokračoval v seriálu, a v 2025 čekají nové dokumenty o kolezích. Pohostinsky vystupuje v divadlech, jeho příběh inspiruje mladé herce – radí autenticitu a lásku k práci.
Vzpomínky na kolegy jako Alenu Vránovou nebo spolupráce s Vorlíčkem ho naplňují. Dnes žije klidně s Carmen, obklopen rodinou. Jeho život je důkazem, že vášeň překoná čas.
Kostka je symbolem české kultury. Jeho role ovlivnily generace, dcera Tereza pokračuje v tradici. V rozhovorech mluví o divadle jako terapii, zdůrazňuje rodinu. Jeho příběh plný kontrastů – tragédie a triumfy – zůstává inspirací.
Zdroje:
