Rúholláh Chomejní: Muž, který svrhl šáha a nastolil vládu koránu nad Íránem

Představte si zapomenuté pouštní městečko, kde se narodí chlapec z rodu duchovních. Nikdo tehdy netuší, že se o půl století později vrátí jako vítěz a obrátí tisíciletou monarchii naruby. Rúholláh Chomejní nebyl jen teologem a učencem. Stal se tváří revoluce, která změnila Írán, otřásla Blízkým východem a její důsledky jsou cítit dodnes.

Z klidného semináře v Qomu se zvedl hlas, který rozbouřil ulice Teheránu. Jeho cesta od studenta islámské nauky přes dlouhý exil až k postu nejvyššího vůdce ukazuje, že myšlenky mohou být silnější než armády. V jeho příběhu se mísí víra, odhodlání i neústupná představa o tom, jak má vypadat spravedlivý stát.

V malém městečku Chomejn, ukrytém v horách centrálního Íránu, přišel na svět 17. května 1900, případně podle některých rodinných záznamů 24. září 1902, chlapec jménem Rúholláh Músaví. Už jeho původ předznamenával cestu, která se před ním otevírala. Jeho rodina patřila mezi vážené šíitské duchovní a hlásila se k linii sahající až k prorokovi Mohamedovi.

Jeho otec, Seyyed Mostafa, byl respektovaným duchovním, ale také mužem zapleteným do místních sporů o půdu a moc. Když byly Rúholláhovi sotva dva roky, otec zemřel rukou nájemných vrahů. Tato tragédie zanechala v rodině hlubokou stopu a malý chlapec vyrůstal bez mužské opory.

Výchovy se ujaly jeho matka Hádžar a teta Sahebeth. Vedly ho k přísné zbožnosti, úctě k tradici a k přesvědčení, že víra není jen soukromou věcí, ale osou života. Už v útlém věku se učil korán nazpaměť, naslouchal vyprávění o islámských dějinách a vstřebával příběhy mučednictví, spravedlnosti a odporu proti tyranii. Právě tyto motivy se později stanou jádrem jeho politického myšlení.

Když mu bylo sedmnáct let, odešel studovat do Aráku, kde se dostal pod vedení významného učence ájatolláha Abdolkaríma Háerího Jazdího. O rok později následoval svého učitele do Qomu, města, které se stalo hlavním centrem šíitského vzdělání a také místem, kde Chomejní strávil většinu svého intelektuálního života.

V Qomu se ponořil do světa náboženského práva, filozofie i mystiky. Studoval fiqh, teologii, logiku i díla myslitelů, jako byli Avicenna nebo Mullá Sadrá. Vedle přísné právní nauky ho přitahovala i poezie a duchovní rozměr islámu. Psával verše plné touhy po Bohu, lásce a vnitřním hledání, což působí téměř překvapivě ve srovnání s obrazem neústupného revolucionáře, který si svět později spojil s jeho jménem.

Za tvrdou, strohou tváří budoucího vůdce se tak skrývala i citlivější stránka. Jeho učitelé si brzy všimli výjimečného talentu a disciplíny. Chomejní nebyl jen pilným studentem. Byl to člověk, který dokázal spojit duchovní hloubku s ambicí zasahovat do veřejného života.

V roce 1929 se oženil s Chadídžou Sakafíovou, dcerou teologa z Teheránu. Jejich manželství trvalo šest desetiletí a narodilo se jim sedm dětí, z nichž čtyři přežily do dospělosti: Mustafa, Ahmad, Zahra a Farída. Rodinný život mu poskytoval zázemí, ale jeho skutečným světem zůstával seminář, výuka a postupně i politika.

Po smrti velkého ájatolláha Borúdžerdího v roce 1963 se Chomejní zařadil mezi nejvyšší autority šíitského islámu. Titul ájatolláh používal už dříve, ale právě tehdy se z něj stala osobnost, kterou bylo možné vnímat nejen jako učence, ale i jako mocného duchovního vůdce.

Ve stejné době se stále ostřeji vymezoval proti režimu Muhammada Rezá Šáha Pahlavího. Šáh spustil program modernizačních změn známý jako Bílá revoluce. Zahrnoval pozemkovou reformu, větší práva pro ženy, sekularizaci školství a oslabení tradičních náboženských struktur. Západ tento projekt vnímal jako krok k pokroku. Chomejní v něm ale viděl útok na islám, tradici a nezávislost země.

V červnu 1963 pronesl v Qomu památný projev během svátku Ášúrá, který připomíná mučednickou smrt imáma Husajna. Šáha v něm přirovnal k tyranovi Jazídovi, jedné z nejnenáviděnějších postav šíitské paměti. Nebyla to jen kritika. Byla to výzva, která zasáhla srdce věřících. Když režim Chomejního zatkl, zemí se přehnala vlna protestů známá jako Hnutí 15. chordádu. Ulice zaplavili demonstranti a zásahy bezpečnostních sil si vyžádaly stovky mrtvých.

Právě tehdy přestal být Chomejní pouze náboženskou autoritou. Stal se symbolem odporu.

Ani po propuštění nepřestal útočit na režim. V říjnu 1964 ostře odsoudil takzvaný kapitulační zákon, který poskytoval americkým vojákům a diplomatům v Íránu imunitu před místní justicí. Pro Chomejního to byl důkaz, že země ztratila suverenitu a proměňuje se v podřízenou kolonii cizí mocnosti.

Režim reagoval rychle. V listopadu téhož roku byl zatčen a deportován do Turecka. V Bursě strávil necelý rok, poté zamířil do iráckého Nadžafu, jednoho z nejvýznamnějších center šíitského světa. Právě tam prožil čtrnáct let exilu, které se ukázaly být zásadní.

V Nadžafu učil, psal a systematicky rozvíjel svou politickou teorii. Vznikla zde i jeho nejznámější práce Islámská vláda neboli Velájat-e fakíh – vláda islámského právníka. V ní tvrdil, že v době nepřítomnosti skrytého imáma nemá společnost vést král ani světský politik, ale nejvyšší znalec islámského práva. Monarchii považoval za neislámskou a zkorumpovanou. Tato myšlenka se stala ideologickým základem budoucího íránského režimu.

Jeho slova se přitom nešířila jen na stránkách knih. Z Nadžafu posílal do Íránu nahrávky na kazetách, které věřící tajně rozmnožovali a přehrávali v mešitách i soukromých domech. Hlas starého ájatolláha se tak šířil zemí navzdory cenzuře. Exil z něj neudělal zapomenutého muže. Naopak. Proměnil ho v legendu.

Když byl Chomejní v roce 1978 pod tlakem šáhova režimu vyhoštěn z Iráku, odešel do Francie, do vesnice Neauphle-le-Château nedaleko Paříže. Právě zde se odehrála jedna z nejpozoruhodnějších epizod moderních dějin.

Z nenápadného domu se během několika měsíců stalo centrum světové pozornosti. Sjížděli se sem novináři z celého světa, aby slyšeli muže v černém turbanu, který z dálky řídil revoluční nálady v Íránu. Chomejní vystupoval klidně, ale jeho slova byla tvrdá a přesná. Tvrdil, že šáh je americká loutka, že monarchie ztratila legitimitu a že Írán potřebuje islámskou republiku.

V době, kdy se v Íránu stupňovaly demonstrace, stávky a nepokoje, se Chomejní z exilu proměnil v hlavní morální autoritu opozice. Jeho obraz se objevil v rukou protestujících, jeho projevy kolovaly mezi lidmi a jeho jméno se stalo heslem naděje i vzdoru.

Dne 16. ledna 1979 šáh opustil Írán. Byla to chvíle, kterou si mnozí ještě nedokázali naplno připustit. O necelé dva týdny později, 1. února 1979, přistál Chomejní v Teheránu. Jeho návrat patří k nejsilnějším obrazům 20. století.

Ulice zaplnily miliony lidí. Někteří plakali, jiní se modlili, další volali jeho jméno. Po letech exilu se vracel muž, který se stal nadějí na nový řád. Když se ho novináři ptali, jak se cítí, odpověděl stroze: „Ničím.“ Jediným slovem dal najevo, že nejde o osobní triumf, ale o naplnění historického úkolu.

Krátce poté jmenoval prozatímní vládu v čele s Mehdim Bázargánem, ale skutečnou moc držel ve svých rukou právě on. V březnu 1979 proběhlo referendum, které drtivou většinou schválilo vznik islámské republiky. V prosinci byla přijata nová ústava, jež vytvořila úřad nejvyššího vůdce, tedy valí-je fakíh. Chomejní se této role ujal 3. prosince 1979.

Z teologa se definitivně stal muž, který vládl státu i ideji.

Nadšení z pádu monarchie však rychle vystřídala tvrdá realita nové moci. Revoluce nebyla jen změnou režimu. Byla také rozsáhlým zúčtováním s minulostí. Revoluční soudy posílaly do vězení nebo na popraviště tisíce lidí spojených se starým režimem. Mnozí byli odsouzeni rychle a bez standardních právních záruk.

Nový režim začal proměňovat každodenní život. Hudba, západní filmy, alkohol i mnohé projevy západního stylu života se ocitly pod tlakem zákazů a omezení. Ženy byly nuceny nosit hidžáb a společnost se začala řídit přísnějšími náboženskými pravidly. Chomejní byl přesvědčen, že islám není jen víra či soubor rituálů, ale úplný systém pro řízení společnosti.

Právě v tom spočívala síla i tvrdost jeho projektu. Nechtěl pouhou náboženskou obnovu. Usiloval o úplnou proměnu státu, kultury i morálky.

V září 1980 napadl Írán sousední Irák vedený Saddámem Husajnem. Konflikt, který měl být podle iráckých představ rychlý, se proměnil v jednu z nejkrvavějších válek moderního Blízkého východu. Trval osm let a stál statisíce životů.

Chomejní válku prezentoval jako svatou obranu. Pro mnoho Íránců se skutečně stala otázkou přežití, cti a odporu proti agresi. Režim využíval náboženskou symboliku, obraz mučednictví i revoluční nadšení. Mladí muži odcházeli na frontu s pocitem, že brání nejen zemi, ale i samotnou podstatu islámské republiky.

Cena byla obrovská. Hospodářství bylo vyčerpané, města poničená a společnost unavená. Když Chomejní v červenci 1988 nakonec přijal příměří, popsal to slovy, že vypil „kalich jedu“. V této větě se odráželo všechno: porážka iluzí, únava i neochota vzdát se bez bolesti.

V únoru 1989 vydal Chomejní jednu z nejznámějších a nejkontroverznějších výzev své éry. Reagoval na román Satanské verše britského spisovatele Salmanu Rushdieho, který mnozí muslimové považovali za rouhačský. Chomejní vyhlásil fatvu, v níž vyzval k autorově zabití.

Tento krok vyvolal celosvětový šok. Ukázal, že islámská republika pod jeho vedením nechápe své poslání jen v hranicích Íránu. Chomejní tím vyslal jasný signál: duchovní autorita, kterou si přisuzuje, má podle něj dosahovat daleko za hranice vlastního státu.

Fatva otřásla vztahy mezi Íránem a Západem a dodnes patří k nejvýraznějším symbolům střetu mezi náboženským absolutismem a svobodou slova.

Na jaře 1989 se Chomejního zdravotní stav prudce zhoršil. Prodělal několik infarktů a 3. června 1989 zemřel v Teheránu ve vysokém věku. Jeho odchod ale nebyl tichý. Pohřeb se proměnil v jednu z největších masových událostí íránských dějin.

Do ulic vyšly miliony lidí. Davy se tlačily k jeho rakvi, lidé plakali, omdlévali, snažili se dotknout plátna, které zahalovalo tělo muže považovaného za vůdce, zachránce i svatou autoritu. Situace se vymkla kontrole. Tělo málem vypadlo z rakve, dav ji poškodil a několik lidí bylo ušlapáno. Nakonec byl Chomejní pohřben v mauzoleu, které se stalo poutním místem.

I jeho smrt tak potvrdila, že už dávno nebyl jen politikem. Pro miliony lidí představoval symbol víry, revoluce a národní hrdosti.

Chomejního dědictví zůstává živé a hluboce rozporuplné. Írán je dodnes islámskou republikou, v jejímž čele stojí duchovní vůdce. Jeho nástupce Alí Chameneí pokračuje v systému, který Chomejní vytvořil. Myšlenka velájat-e fakíh ovlivnila šíitská hnutí od Libanonu po Jemen a proměnila politickou mapu regionu.

Pro jedny je Chomejní osvoboditelem, který vyhnal cizí vliv, pokořil monarchii a vrátil zemi důstojnost. Pro druhé je diktátorem, jenž zadusil svobodu slova, zavedl tvrdou kontrolu společnosti a nechal zlikvidovat tisíce odpůrců. V jednom se ale shodnou téměř všichni: byl to muž, který zásadně změnil Írán i celý Blízký východ.

Jeho život ukazuje, jak mocná může být víra spojená s politickou vůlí. Z chudého studenta semináře se stal vůdce, který změnil mapu světa. A zatímco jeho tělo odpočívá v mauzoleu, jeho myšlenky stále hýbou regionem, kde se minulost nikdy úplně nevzdává své moci.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/R%C3%BAholl%C3%A1h_Chomejn%C3%AD

https://www.britannica.com/biography/Ruhollah-Khomeini

https://www.idnes.cz/wiki/lide-ve-svete/ajatollah-chomejni.K461040

https://en.wikipedia.org/wiki/Ruhollah_Khomeini

https://www.imam-khomeini.ir/en/ (oficiální stránka dědictví)