Sabina Laurinová není jen pohádková princezna. Její skutečný domov je v divadle

Stačí několik vteřin starého televizního záběru. Pavel Trávníček stojí na pódiu, vedle něj se usmívá Sabina Laurinová a před mikrofon přichází další odvážný amatérský zpěvák. Znělka pořadu DO-RE-MI patří k televizním vzpomínkám, které dokážou člověka vrátit do přelomu tisíciletí rychleji než rodinné album. Pro jednu generaci je Laurinová dodnes především moderátorkou tohoto pořadu, pro jinou zlou princeznou Eufrozínou z pohádky Z pekla štěstí. Mladší diváci ji znají ze seriálů.

Všechny tyto vzpomínky jsou pravdivé, ale dohromady vytvářejí poněkud zkreslený obraz. Sabina Laurinová je ve veřejném povědomí mnohem více televizní celebritou, než jak sama svou profesní dráhu prožila. Za známou tváří komerčních stanic se skrývá herečka vychovaná klasickým divadlem, která strávila šestnáct let v jednom angažmá, prošla činohrou, muzikálem i dabingem a nikdy se úplně nesmířila s tím, že ji okolí vidí především jako půvabnou princeznu.

Právě v tom spočívá zajímavost jejího příběhu. Není to vyprávění o prudkém vzestupu a velkém pádu ani o umělkyni, která by po jednom slavném období zmizela. Je to příběh neobvykle dlouhé přítomnosti. Laurinová se pohybuje před kamerami a na jevištích od mládí, ale její popularita se v různých desetiletích pokaždé opřela o něco jiného. Jednou o pohádku, podruhé o moderování, později o nekonečné seriály. Pod tím vším přitom zůstávalo řemeslo, které se nedá shrnout do jediné televizní role.

Sabina Laurinová se narodila 8. dubna 1972 v Praze do rodiny, v níž nebylo divadlo vzdáleným světem za oponou. Jejím otcem je režisér a pedagog František Laurin, spojený mimo jiné s někdejším Realistickým divadlem, Národním divadlem, Divadlem na Vinohradech, pedagogickou prací na DAMU i Pražské konzervatoři. Matka se profesně věnovala ekonomii a cestovnímu ruchu. Umělecké prostředí tedy bylo v rodině přítomné, ale nebylo jedinou možnou podobou života.

Laurinová v rozhovorech vzpomínala, že jako dítě chodila s otcem do Realistického divadla, dnešního Švandova divadla. Okouzlily ji kostýmy, paruky, rekvizity a zvláštní vůně zákulisí. Jedna z jejích drobných vzpomínek je téměř dokonalou zkratkou dětského setkání s divadlem: rekvizitář jí nabídl hrušku, do níž se chtěla zakousnout, jenže byla gumová. Divadlo se jí tak od začátku ukazovalo jako svět kouzla i klamu, místo, kde věci vypadají skutečně, ačkoli jsou pečlivě vyrobenou iluzí.

Vyrůstat vedle uznávaného režiséra může být výhodou, ale také zátěží. Otevírá to dveře do prostředí, nikoli automaticky cestu k uznání. Dítě známého rodiče bývá posuzováno přísněji: úspěch se snadno připíše rodinnému jménu, neúspěch se naopak stává důkazem, že talent nebyl zděděn. Laurinová se této pasti nevyhnula. Příjmení jí poskytlo kontakt s divadlem, zároveň ji však nutilo dokazovat, že na jeviště nepatří pouze jako „dcera pana režiséra“.

Otcův vliv navíc nespočíval jen v kontaktech. Mnohem podstatnější byla představa, že herectví je profese se svými pravidly, nikoli nekonečný společenský večírek. František Laurin byl známý jako náročný pedagog. Dcera o něm mluví s úctou, ale bez sladkobolného idealizování. Když se její tvář stávala známou z televize a přibývalo natáčení, připomínal jí, aby zůstala skromná a nohama na zemi. To může znít jako obyčejná rodičovská rada. V prostředí, kde úspěch často přichází náhle a stejně rychle mizí, je to však praktický návod k profesnímu přežití.

Laurinová absolvovala hudebně-dramatický obor Pražské konzervatoře v roce 1991. Už před dokončením školy se objevovala před kamerou a jako velmi mladá hrála také v populárním seriálu Chlapci a chlapi. Televizní zkušenost tedy přišla brzy, jenže její další cesta nevedla přímo do bezpečí filmových studií. Hostovala v Národním divadle a v Semaforu, v sezoně 1991–1992 působila v Divadle na Starém Městě a roku 1992 nastoupila do Divadla ABC.

Právě angažmá v ABC je pro pochopení její dráhy zásadní. Na jedné scéně strávila šestnáct let, což je skutečnost, která se do zjednodušeného obrazu televizní hvězdy příliš nehodí. Stálé angažmá znamená každodenní provoz, zkoušky, alternace, večerní představení, zájezdy a povinnost odehrát roli i ve dnech, kdy se člověk necítí jako střed vesmíru. Televize vytváří známost, divadlo vytváří návyk.

Mladá herečka si původně představovala spíše niterné inscenace na komorní scéně. Místo toho vstoupila na velké jeviště a prošla širokým repertoárem od konverzačních her ke klasice. To, co mohlo zvenčí vypadat jako uhlazená kariéra půvabné dívky, bylo uvnitř dlouhou školou různých žánrů. Divák v televizi viděl jednu tvář. Divadelní publikum mezitím sledovalo, jak se stejná herečka učí pracovat s prostorem, rytmem, hlasem a rozdílnými typy postav.

Je příznačné, že o své profesi mluví Laurinová často prostřednictvím slov jako disciplína, soustředění nebo řád. Nejsou to výrazy, které dobře fungují v titulcích společenských rubrik. Právě ony však vysvětlují, proč její kariéra trvá déle než popularita pořadů, jež ji proslavily. Dlouhověkost v herectví nevzniká pouze z talentu. Vzniká i ze schopnosti být připravený znovu, večer po večeru.

Pohádky daly Sabině Laurinové mimořádně silnou veřejnou nálepku. Její vzhled, hlas a přirozená elegance ji předurčovaly k postavám princezen, dívek a později královen. Seznam pohádkových rolí je dlouhý: objevila se například v titulech Modrá krev, Ošklivá princezna, O ztracené lásce, Tajemství nebo Čertova nevěsta. Nejvýrazněji se však do paměti publika zapsala jako Eufrozína ve filmu Z pekla štěstí a jeho pokračování.

Eufrozína nebyla něžnou hrdinkou čekající na statečného zachránce. Byla rozmazlená, panovačná a protivná. Laurinová tak dostala možnost obrátit svůj pohádkový vzhled proti očekávání diváka. Právě zlá princezna se stala její nejznámější pohádkovou rolí, protože v ní nebylo třeba pouze krásně stát v kostýmu. Komická nadsázka, afektovanost a přesně dávkovaná nesnesitelnost vytvořily postavu, kterou si lidé pamatují i po desetiletích.

Úspěch takové role má ovšem dvojí účinek. Herečku zviditelní, ale současně ji uzavře do snadno rozpoznatelného typu. Když publikum jednou přijme určitou tvář jako princeznu, producenti i média ji v tomto obrazu rádi ponechají. Je to pohodlné a obchodně srozumitelné. Popularita se tak může změnit v elegantně vyzdobenou klec. Laurinová získala díky pohádkám trvalé místo v rodinné televizní paměti, zároveň však musela znovu a znovu připomínat, že umí hrát i ženy bez koruny.

Pohádka má v českém prostředí zvláštní moc. Každoroční reprízy udržují herce ve veřejném prostoru způsobem, jakého běžný film nebo seriál dosáhne jen zřídka. Dítě pozná Eufrozínu o mnoho let později než jeho rodiče a začne ji vnímat jako současnou postavu, třebaže snímek vznikl už v roce 1999. Pohádková role nestárne stejným tempem jako její představitelka. To je dar, ale i zvláštní profesní osud: část publika si herečku navždy uchová v podobě, kterou měla před čtvrtstoletím.

Laurinová se pohádkám nikdy veřejně nevysmívala ani se od nich křečovitě nedistancovala. Naopak se k nim vrací, účastní se akcí pro děti a hraje také v letních pohádkově laděných projektech. Nejde však o rezignaci na jiný typ rolí. Spíše o přijetí skutečnosti, že herec nemá plnou kontrolu nad tím, kterou jeho postavu si publikum zamiluje. Může pouze rozhodnout, zda se nechá jediným úspěchem zastavit.

Když televize Nova v sezoně 1998/99 spustila pořad DO-RE-MI, dostala Sabina Laurinová roli, která nebyla ani klasickým herectvím, ani pouhým uváděním soutěže. Spolu s Pavlem Trávníčkem provázela vystoupení amatérských zpěváků, z nichž mnozí přicházeli před kamery bez zkušeností, zato s velkou odvahou. Pořad se stal jedním ze symbolů televizní zábavy své doby.

Jeho princip byl jednoduchý a předcházel pozdější vlně velkolepých talentových soutěží. Účastníci zpívali, porota reagovala a publikum se bavilo směsí upřímné snahy, překvapivých výkonů i okamžiků, které se pohybovaly na hraně trapnosti. Moderátor zde nemohl vystačit s naučeným textem. Musel rychle poznat, kdy účinkujícího povzbudit, kdy odlehčit situaci a kdy ustoupit, aby se humor nezměnil v krutost.

Laurinové pomáhal smysl pro bezprostřední reakci a schopnost působit mile bez přehnané důvěrnosti. Vedle zkušeného Trávníčka vytvářela dvojici, kterou si diváci spojili s bezpečnou, lehkou večerní zábavou. Jenže masová známost má svou cenu. Pořad překryl část její herecké identity tak důkladně, že mnozí diváci začali Laurinovou považovat především za moderátorku.

Z dnešního pohledu je DO-RE-MI také připomínkou jiné televizní doby. Nebyly sociální sítě, krátká videa ani nepřetržitý proud osobních prezentací. Kdo se pravidelně objevoval na nejsledovanější komerční stanici, vstupoval téměř automaticky do milionů domácností. Tvář moderátora se stávala součástí rodinného rytmu. Televizní popularita byla soustředěnější, mohutnější a zároveň méně roztříštěná než dnes.

Pro herečku to znamenalo zvláštní rozštěpení. Přes den mohla zkoušet divadelní roli, večer hrát a mezitím natáčet pořad, jehož dosah mnohonásobně převyšoval počet lidí v hledišti. Publikum přitom obvykle nevidí hodiny práce, pouze výslednou známost. V jeho očích se tak moderování snadno stalo hlavní kariérou a divadlo jakýmsi doplňkem. Ve skutečnosti tomu bylo spíše naopak.

Vedle pohádek a televizní zábavy se Laurinová průběžně objevovala v hrané tvorbě. K důležitým titulům patří Zdivočelá země a Konec velkých prázdnin, historicky a společensky ukotvené seriály, které jí nabídly jiný prostor než pohádkové kostýmy. Později přišli Doktoři z Počátků, Modrý kód a další dlouhodobé projekty. V roce 2025 hrála Alici Novotnou v seriálu ZOO Nové začátky.

Seriálová práce bývá někdy považována za méně vznešenou větev herectví. Je rychlá, natáčecí dny jsou náročné a na jemné hledání každého gesta není tolik času jako při dlouhém divadelním zkoušení. Právě proto však vyžaduje jiný druh profesionality. Laurinová popisovala tempo natáčení Modrého kódu jako téměř vojenský řád, v němž je práce rozpočítaná na velmi krátké úseky. Kamera nečeká, až herec získá náladu.

Role vrchní sestry Marie „Mery“ Černé v Modrém kódu znamenala výrazný posun od princeznovského obrazu. Najednou tu byla rozhodná, zkušená žena v prostředí urgentního příjmu. V Doktorech z Počátků zase ztvárnila Martu Vaňkovou, ženu poznamenanou závislostí a bojem o děti. Takové postavy ukazovaly, že věk nemusí herečku z obrazovky vytlačit, může jí naopak přinést složitější lidské situace.

Pro herečky bývá přechod od mladých dívek k matkám a ženám středního věku citlivým obdobím. Nabídek může ubýt a veřejný obraz často zůstává podivně zamrzlý. Laurinová měla výhodu i nevýhodu mimořádně známé tváře. Diváci ji poznávali okamžitě, ale každá nová postava musela nejprve překonat jejich starou vzpomínku. Seriály jí umožnily měnit se před publikem postupně, nikoli jedním demonstrativním pokusem o radikálně „jinou“ roli.

Tento vývoj je důležitější, než se může zdát. Herecká kariéra se často vypráví prostřednictvím vrcholů: zásadní film, velká cena, slavná premiéra. Laurinové dráha je spíš příběhem návaznosti. Jedna práce přechází v druhou, televize se střídá s divadlem, popularita zesílí a zase ustoupí. Její úspěch nespočívá v jediném triumfu, ale ve schopnosti zůstat použitelnou herečkou v několika odlišných obdobích české zábavy.

V posledních letech Laurinová často účinkuje v komediích. V Divadle Kalich ji diváci mohou vidět v inscenaci Návštěva na zabití vedle Taťjany Medvecké a Matouše Rumla. Hraje také v představení Zlatíčka, které od čtveřice účinkujících vyžaduje rychlé střídání mnoha postav, věku, zpěvu, tance a pohybu. V letních měsících se vrací k muzikálu Noc na Karlštejně, kde ztvárňuje Alenu.

Komedie bývá neprávem považována za snadný žánr. Publikum vidí lehkost, ale nevnímá přesné tempo, práci s pauzou ani závislost na partnerovi. V zájezdovém představení navíc herec pokaždé vstupuje do jiného prostoru a před jiné publikum. Vyvolat smích opakovaně není menší řemeslo než vyvolat dojetí. Jen se jeho výsledek dostaví hlučněji a vypadá samozřejměji.

Současně však Laurinová otevřeně připouští, že se jí po klasickém repertoáru a dramatických postavách stýská. Cítí se být na vrcholu hereckých sil a ráda by znovu dostala velkou charakterní roli. To není nevděk vůči komediím, které plní sály. Je to přirozená nespokojenost člověka, který nechce být zaměněn za jeden osvědčený typ.

Proměna divadelního trhu této touze příliš nepomáhá. Soukromé a zájezdové scény potřebují tituly, které přitáhnou publikum v Praze i v kulturním domě menšího města. Lidé přicházejí za odpočinkem a smíchem, zvlášť v době plné nejistoty. Laurinová sama vnímá, že diváci se chtějí bavit a že komediální představení jsou vyprodaná. Ekonomika divadla tak může být v napětí s uměleckou potřebou herce riskovat.

Její situace ukazuje širší problém českých známých tváří. Jakmile se herec osvědčí v komedii, producenti mu nabízejí další komedie. Jakmile uspěje v seriálu, přicházejí podobné seriály. Není to spiknutí ani nedostatek fantazie jediného režiséra. Je to logika prostředí, které se snaží omezit riziko. Pro Laurinovou to znamená, že největším profesním luxusem dnes možná není popularita, ale možnost překvapit.

V dlouhé kariéře se snadno ztratí období, kdy úspěch vůbec nebyl samozřejmý. Laurinová vzpomíná na porevoluční roky, kdy lidé řešili nové starosti a kultura ustoupila do pozadí. V divadelním hledišti někdy sedělo třeba jen dvacet diváků. Představení se přesto odehrálo. Tato zkušenost je důležitější než líbivá historka ze zákulisí. Učí herce neodvozovat hodnotu své práce jen od momentálního zájmu publika.

Hrát před téměř prázdným sálem je zvláštní zkouška. Diváků je málo, každé zakašlání je slyšet a energie, která běžně proudí mezi jevištěm a hledištěm, se vrací jen slabě. Herec přesto nemůže předvést zkrácenou nebo méně soustředěnou verzi role. Člověk, který si koupil vstupenku, má nárok na stejné představení jako návštěvník vyprodané premiéry. Profesionalita se nejlépe pozná právě ve chvíli, kdy chybí vnější odměna.

Dnes Laurinová mluví o naplněných sálech a rostoucím zájmu s radostí. Částečně za tím stojí potřeba lidí na několik hodin uniknout každodenním obavám. Komedie nabízí společný smích, který doma před obrazovkou vzniká jinak nebo vůbec. Zájezdová představení navíc přivážejí známé herce do měst, kde publikum nemá velkou scénu každý večer na dosah. Lehký žánr tak nemusí znamenat bezvýznamnou práci. Může být jedním z mála živých kulturních setkání, která se v daném místě během sezony odehrají.

Laurinová má v tomto provozu výhodu televizní známosti. Její jméno pomáhá prodávat vstupenky, protože divák ví, koho uvidí. Známá tvář ovšem nestačí na druhou polovinu představení ani na další sezonu. Pokud herec na jevišti neobstojí, počáteční zvědavost rychle vyprchá. Popularita přivede publikum ke dveřím, ale pouze výkon rozhodne, zda se vrátí.

Tady se znovu propojují dvě části její kariéry, které se často stavějí proti sobě. Televize jí poskytla dosah, divadlo zase důvěryhodnost a vytrvalost. Jedno bez druhého by vytvořilo jiný příběh. Bez obrazovky by možná zůstala respektovanou, ale méně známou jevištní herečkou. Bez let na scéně by televizní popularita mohla skončit spolu s pořadem, který ji vytvořil. Laurinová dokázala obě prostředí využít, aniž by se musela definitivně rozhodnout jen pro jedno.

Její vzdělání i dosavadní práce mají jednu výhodu: Laurinová není odkázána pouze na činoherní role. Zpívá, prošla muzikály a věnuje se dabingu. Na jevišti se objevila například v muzikálech Galileo, Hamlet nebo Jack Rozparovač. Schopnost spojit mluvené slovo s hudbou a pohybem rozšiřuje počet příležitostí, ale současně klade vysoké nároky na fyzickou kondici.

V dabingu propůjčila hlas řadě zahraničních postav. Český divák ji mohl slyšet například jako Jasmínu v animovaném Aladinovi, její hlas se pojí také s některými hollywoodskými herečkami a seriálovými postavami. Dabing je přitom zvláštní disciplína: herec nemá k dispozici vlastní tvář ani tělo, a přesto musí vystihnout emoci, tempo i přesný okamžik pohybu rtů. Známý hlas může být stejně trvalou součástí divácké paměti jako známá tvář.

Právě šíře dovedností vysvětluje, proč Laurinová dokázala přecházet mezi médii. V jedné sezoně může kombinovat natáčení seriálu, večerní komedii, letní muzikál i příležitostné moderování. Zvenčí to působí pestře. Ve skutečnosti jde o složitou logistiku a permanentní změnu pracovního režimu. Divadlo vyžaduje energii v přesný večerní čas, natáčení může začít brzy ráno a zájezd přidává hodiny na cestě.

Herecká všestrannost není jen uměleckou předností, ale také způsobem profesního zabezpečení. Český trh je malý a málokdo si může dovolit čekat celý rok na ideální filmovou nabídku. Schopnost pracovat v několika žánrech snižuje závislost na jediném producentovi, stanici nebo scéně. Laurinová se díky tomu nestala herečkou jednoho filmu ani moderátorkou jednoho pořadu, přestože ji tak veřejná paměť občas zjednodušuje.

Sabina Laurinová patřila v době největší televizní popularity k osobnostem, jejichž partnerské vztahy pravidelně plnily společenské rubriky. Veřejnost znala jména jejích partnerů, sledovala rozchody a spojovala její soukromý život s dalšími známými tvářemi. Sama vychovala dvě dcery a v rozhovorech mluví o rodině otevřeněji než o nových vztazích. S přibývající zkušeností si vůči médiím nastavila zřetelnější hranice.

Není na tom nic překvapivého. Televizní sláva přelomu tisíciletí vznikala v době, kdy se rychle rozvíjel český bulvár a známé osobnosti teprve zjišťovaly, jakou cenu má otevřenost. Z přátelského rozhovoru se mohl snadno stát titulek, který dotyčný nepoznával. Laurinová postupně došla k postoji, že nemusí na sebe upozorňovat za každou cenu a že ne každá část života patří veřejnosti.

Její rodinné zkušenosti přesto nelze od profesního vývoje úplně oddělit. Mateřství mění časové možnosti, výběr rolí i ochotu trávit dlouhé týdny mimo domov. U ženy ve veřejném prostoru navíc bývá rodina posuzována mnohem přísněji než u mužských kolegů. Když pracuje hodně, přichází otázka, zda má čas na děti. Když nabídku odmítne, může být označena za méně ambiciózní. Dlouhá kariéra Laurinové vznikala vedle rodičovství, ne mimo něj.

Obě její dcery vyrůstaly v blízkosti uměleckého prostředí podobně jako kdysi ona sama. Laurinová přitom zná výhody i rizika slavného příjmení z vlastní zkušenosti. Ví, že rodič může dítěti poradit, ale nemůže za ně odehrát roli ani přijmout odmítnutí. Tato generační podobnost uzavírá zajímavý kruh: kdysi vstupovala do divadla jako dcera režiséra, dnes sama sleduje, jak se další generace rozhoduje, zda se vydá podobnou cestou.

Ve čtyřiapadesáti letech má Sabina Laurinová za sebou více než tři desetiletí profesionální práce a stále hraje. To samo o sobě není efektní zpráva. Neobsahuje skandál, rekord ani náhlý návrat po letech zapomnění. Právě obyčejnost této kontinuity je však pozoruhodná. Herecké povolání je nejisté a české obrazovky za tu dobu několikrát proměnily svůj jazyk, tempo i představu o hvězdách.

Laurinová prošla televizí, v níž několik málo stanic dokázalo vytvořit všeobecně známou osobnost, i dnešní dobou rozdrobenou mezi seriály, internetové platformy a sociální sítě. Zažila klasické divadelní angažmá, nástup velkých muzikálů, rozmach soukromých scén i zájezdových komedií. Pokaždé se dokázala přizpůsobit, aniž by musela veřejně inscenovat vlastní proměnu jako velkolepý návrat.

Její kariéra proto vypovídá také o paměti publika. Diváci si nevytvářejí úplný seznam rolí. Uchovávají si několik obrazů: princeznu v bohatých šatech, usměvavou moderátorku vedle Pavla Trávníčka, zdravotní sestru ze seriálu. Umělec je v očích veřejnosti součtem několika silných vzpomínek, nikoli všech skutečně odpracovaných let.

Sabina Laurinová proti tomuto zjednodušení nebojuje hlasitými prohlášeními. Spíš dál nastupuje do nových rolí, jezdí na zájezdy a připouští, že stále čeká na dramatickou postavu, která by odpovídala její dnešní zkušenosti. V tom je cosi střízlivého a sympatického. Není třeba popírat Eufrozínu ani DO-RE-MI. Byly to důležité části její cesty. Jen nejsou cestou celou.

Možná právě proto se k ní české publikum opakovaně vrací. Nepůsobí jako hvězda, která by potřebovala každý rok přepsat vlastní životopis. Její veřejný obraz stojí na známosti, ale profesní život na vytrvalosti. Pohádkové princezny jí zajistily nesmrtelnost v televizních reprízách.

Divadlo jí však dalo něco praktičtějšího: schopnost pokračovat, i když zrovna nesvítí hlavní reflektor.