Hlavní obsah
Lidé a společnost

Saturnin v poslední roli: Osud Oldřicha Víznera a jeho tichý boj s časem

Foto: Vlastní dílo pomocí ChatGpt

Herec, který ztělesnil dokonalého sluhu v kultovní komedii, prošel divadelními zákulisími, filmovými peripetiemi i několika velkými láskami. Dnes Oldřich Vízner leží v léčebně dlouhodobě nemocných, kde ho Parkinsonova choroba připravila o hodně.

Článek

Když se v devadesátých letech objevil na plátně v dokonale vyžehlené livreji a s tím svým lehce ironickým úsměvem, diváci věděli hned. Tohle není jen sluha. Tohle je Saturnin. Oldřich Vízner tehdy ještě netušil, že právě tato role ho navždy připoutá k českému filmu tak pevně, jako kdysi připoutala jeho postavu k panu doktorovi. A přitom jeho cesta k této ikoně začala daleko dřív, v pražském bytě plném sourozenců, kde se život učil přežívat v tichu i v hluku.

Z kořenů velké rodiny k prvním krokům na jevišti

Oldřich Vízner přišel na svět šestého května 1947 v Praze jako jeden ze čtyř dětí. Rodina nebyla bohatá, ale byla plná života – a také tragédií. Starší bratr Jaroslav, sám herec, zářil v šedesátých letech na kladenském jevišti i v Divadle na zábradlí. Další bratr Vladimír odešel předčasně v roce 1983 po tragické nehodě s ohřívákem. Nejmladší Vlastimil zemřel už v jedenácti po pádu z kola. Tyto ztráty provázely Oldřicha celý život jako tiché připomínky křehkosti existence.

Po maturitě na gymnáziu zamířil na DAMU. Absolvoval v roce 1969 a hned nastoupil do Divadla J. Průchy v Kladně a Mladé Boleslavi. Osm sezon tam strávil v malém, ale živém souboru, kde se učil základům řemesla. Hrál všechno – od klasiky po současné hry. Divadlo tehdy nebylo jen zaměstnáním. Bylo útočištěm v době, kdy normalizace svírala kulturu železnou rukou. Vízner se tam naučil přežívat mezi řádky, říkat víc pohledem než slovy.

Pražská volání a éra Činoherního klubu

V roce 1977 přišel velký přesun. Praha ho přivítala v Činoherním klubu, jednom z nejslavnějších pražských souborů té doby. Zůstal tam více než dvacet let – až do roku 1998. Na těchto prknech se rodily role, které dodnes připomínají, jaký byl Vízner herec. Precizní, s citem pro detail, schopný zahrát komika i tragika bez zbytečného patosu. Později přešel do Divadla ABC pod Městskými divadly pražskými, kde pokračoval v pravidelných výstupech až do chvíle, kdy zdraví začalo diktovat svá pravidla.

V klubu se setkal s mnoha velikány. Spolupracoval s režiséry, kteří věděli, že Vízner dokáže dodat roli tu správnou dávku lidskosti. Ať už šlo o klasické kusy nebo experimenty, vždycky přinášel na jeviště něco osobního. Diváci ho milovali právě proto – nebyl hvězdou, která září nad vším. Byl hercem, který se stal součástí příběhu.

Filmová dráha: od temných rolí k lidovým hrdinům

První filmové zkušenosti přišly už v šedesátých letech. Malé role v Škole hříšníků nebo Křišťálové noci naznačily, že kamera ho má ráda. Pak přišel rok 1969 a Spalovač mrtvol. Vízner tu zahrál pana Káju – postavu, která v sobě nesla tu podivnou směs obyčejnosti a hrůzy normalizační doby. Film Juraje Herze dodnes patří k nejsilnějším českým snímkům a Víznerova přítomnost v něm není náhodná.

Sedmdesátá a osmdesátá léta přinesla další perly. V Postřižinách z roku 1981 ztvárnil Červinku – postavu, která dokonale zachytila atmosféru venkovského života podle Hrabalova příběhu. O rok dříve se objevil v pohádkovém seriálu Arabela jako princ Vilibald. Děti ho milovaly, dospělí ocenili jeho lehkost. V Sestřičkách byl saniťák Arnošt, v Žebrácké opeře Jim. Každá role měla svůj vlastní rytmus a Vízner ho vždycky našel.

Saturnin – role, která změnila všechno

A pak přišel rok 1994. Režisér Jiří Věrčák natočil Saturnina podle románu J. H. Švece. Vízner se stal tím dokonalým, trochu pedantickým, ale nesmírně sympatickým sluhou. Film se stal hitem. Lidé ho citovali, parodovali, milovali. Saturnin se stal součástí české kulturní DNA. Vízner najednou nebyl jen divadelní herec. Byl tváří generace, která po sametové revoluci toužila po lehkosti a humoru.

Role mu přinesla popularitu, ale i zodpovědnost. Najednou ho poznávali na ulici, žádali o autogramy. On sám to bral s nadhledem. Věděl, že herectví není o slávě, ale o službě příběhu. A Saturnin mu tu službu umožnil dokonale.

Osobní život: lásky, rozchody a rodinné kotvy

Za kamerou i mimo ni byl Vízner mužem s bohatým vnitřním životem. První manželství s herečkou Janou Šulcovou přineslo dvě dcery. Rozvedli se v roce 1988, ale později se dokázali vrátit k sobě v přátelském duchu. Druhé manželství se Zuzanou dalo dceru Viktorii. A pak přišla dlouhá, dvacetiletá láska s herečkou Vendulou Křížovou. Spolu vychovali tři děti – Anežku, Alberta a Františka.

Rozchod v roce 2017 byl tichý, ale ne definitivní. Vendula zůstala v jeho životě i v nejtěžších chvílích. Dnes, když Vízner leží v léčebně, právě ona ho často navštěvuje. „Říká, že se na svůj věk má dobře,“ svěřila se v rozhovorech. A dodala, že bojuje s klidem a důstojností. Děti jsou mu oporou. Rodina, která ho provázela od dětství plného ztrát, teď stojí při něm.

Zdravotní peripetie: od operací k nejtěžšímu soupeři

První varování přišla už kolem roku 2017. Bolesti, potíže s pohybem. V roce 2018 operace kolene, v roce 2019 pád z jeviště při představení – a přesto dohrál. Pak výměna kyčelního kloubu. V roce 2023 se objevila Parkinsonova choroba. Postupovala rychleji, než kdokoli čekal. K třesu a ztuhlosti se přidala demence – ta zrádná společnice, která postihuje zhruba čtyřicet procent pacientů.

V dubnu 2025 ho museli umístit do léčebny dlouhodobě nemocných. Kolegové jako Pavel Trávníček nebo Simona Stašová přinesli zprávy: už nepoznává lidi. Chodí za ním děti, Vendula, blízcí. Ale nemoc si bere své. Parkinson mu vzal nejen tělo, ale i kousky paměti. Přesto v něm zůstává ta herecká duše – klidná, důstojná.

Dědictví, které přetrvá

Oldřich Vízner už nestojí na jevišti. Nepřichází do ateliérů. Ale jeho role žijí dál. Saturnin se vysílá o Vánocích, Arabela baví nové generace dětí, Postřižiny nebo Spalovač mrtvol patří ke klasice českého filmu. Daboval, hrál v rozhlase, objevil se i v menších televizních rolích. Vždycky s tou samou precizností.

Jeho příběh není jen o slávě. Je o tom, jak herec prožívá život plný zvratů – radosti i bolesti, lásky i ztrát. O tom, jak i v nejtěžší roli, kterou mu přidělil osud, dokáže zůstat sám sebou. Dnes, v tichu léčebny, hraje tu poslední. A my, kteří jsme ho sledovali celá desetiletí, mu držíme palce. Protože Saturnin nás naučil, že i v největším chaosu se dá najít řád. A Vízner nás teď učí, že i v nejtěžším boji se dá najít důstojnost.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_V%C3%ADzner

https://zena.aktualne.cz/celebrity/oldrich-vizner-zapasi-s-parkinsonovou-chorobou-exmanzelka-vendula-krizova-promluvila-o-jeho-stavu

https://www.forum24.cz/oldrich-vizner-znamy-jako-saturnin-bojuje-s-vaznou-nemoci-promluvila-byvala-partnerka

https://zena.aktualne.cz/celebrity/herec-oldrich-vizner-skoncil-v-lecebne-nepoznava-sve-okoli

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/oldrich-vizner-herec-parkinsonova-nemoc-demence-ldn.A250404_083801_lidicky_sub

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz