Článek
Když se v září roku 1896 v malé vsi Tvoršovice u Benešova narodil předčasně chlapec po pouhých sedmi měsících těhotenství, matka ho s obrovským úsilím udržela při životě. Nikdo tehdy netušil, že tento křehký novorozenec se jednou stane symbolem českého herectví, mužem, který na jevišti i plátně oživil celé dějiny národa. Zdeněk Štěpánek přišel na svět do rodiny, kde umění nebylo něčím cizím. Otec Vincenc, hospodářský správce s bouřlivou povahou a láskou k hudbě, často měnil místa a stěhoval celou rodinu. Prastrýc Jan Nepomuk Štěpánek kdysi řídil Stavovské divadlo a psal hry. Umělecká krev kolovala v žilách už dávno předtím, než mladý Zdeněk poprvé vstoupil na prkna, která znamenají svět.
Dětství nebylo lehké. Reálku v Rakovníku musel opustit kvůli špatnému prospěchu, přešel na hospodářskou školu a pak pracoval v lihovaru u otce. Četl však všechno, co mu otec půjčil z knihovny – hlavně dramata. V sedmnácti letech se rozhodl utéct ke kočovnému divadlu. S otcovým svolením se přidal ke společnostem A. Marka, R. Morávka nebo F. Kaňkovského. Tam se učil řemeslu od základu: hrát za jakýchkoli podmínek, v sálech i na venkovských návsi, před publikem, které někdy aplaudovalo, jindy jen mlčelo.
Cesta přes zákopy a sibiřskou anabázi
První světová válka ho zastihla v devatenácti. Dobrovolně narukoval k pluku polských hulánů v rakousko-uherské armádě. Na východní frontě zažil těžké boje, zranění i zajetí v kyjevské pevnosti. Tam ho zachránil český krajan. Po propuštění pracoval jako kuchař, pekař, prodával seno, pálil vodku a dokonce vedl hotel. Ochotnicky hrál a režíroval v krajanském divadle. Pak vstoupil do československých legií. S Českou družinou se přesunul do Vladivostoku, kde byl podruhé raněn. Během rekonvalescence se připojil k Divadlu československé armády na Rusi. Hrál a režíroval podél Transsibiřské magistrály až do května 1920. S posledními legionáři se vrátil do nové republiky.
Tato zkušenost ho zocelila navždy. Legionářská anabáze se stala součástí jeho identity. Později napsal o ní v autobiografických knihách jako Vlastní cestou nebo Za divadlem kolem světa. Legie mu daly nejen odvahu, ale i pochopení pro lidské osudy v krajních situacích. Když později na jevišti stál jako Jan Žižka, bylo v jeho hlase slyšet i tu sibiřskou zimu a válečné utrpení.
Po návratu se krátce živil jako falešný hráč – valchař – a pak nastoupil do kladenského městského divadla. Tam zápasil s ruským přízvukem, který si přivezl z východu. V roce 1921 přešel do Divadla na Vinohradech. Tam se rychle stal oporou souboru. Hrál Edmonda v Hraběti Monte Christovi, Jeana v Slečně Julii, Cyrana z Bergeracu. Začal i režírovat. Role Cyrana mu zůstala nejmilejší po celý život. Cyrano z Bergeracu byl pro něj symbolem vnitřní síly, která překonává vnější nedostatky. Jeho robustní postava a chraplavě něžný hlas se k té roli hodily dokonale.
Národní divadlo jako domov a vrchol
Od roku 1928 hostoval v Národním divadle a v polovině třicátých let tam přešel natrvalo. Stal se dlouholetým členem činohry. Hrál Brutuse v Juliu Caesarovi, Kalibana v Bouři, Othella, Leara, Raskolnikova. V padesátých letech dokonce krátce vedl činohru a snažil se vyvažovat politické tlaky s uměleckou svobodou. Volil Čechova, Tolstého, Čapka. Po změně vedení na konci padesátých let přišel úbytek rolí, což ho hluboce zasáhlo. Bouřlivá povaha mu nedovolovala mlčet. Přesto zůstal věrný jevišti až do konce.
Jeho herectví nebylo nikdy chladné. Byl to herec titanického typu – s démonismem romantických tragédů. Diváky dokázal čarovat. Když recitoval poezii nebo předčítal krásnou literaturu v rozhlase, lidé zatajovali dech. Jeho hlas, charakteristicky zastřený, se hodil i k předčítání Povídek malostranských Jana Nerudy. Byl výborným recitátorem, který dokázal poezii oživit tak, že se zdála být napsána právě pro něj.
Filmové role, které vstoupily do dějin
U filmu začínal už v němé éře drobnými rolemi. Po příchodu zvuku se stal hvězdou. Hrál svatého Václava ve filmu Svatý Václav, maršála v Bílé nemoci – snímku, který varoval před fašismem. V Cechu panen kutnohorských ztvárnil Mikuláše Dačického z Heslova jak na jevišti, tak na plátně. Největší slávu mu však přinesla husitská trilogie Otakara Vávry. V Janu Husovi (1954), Janu Žižkovi (1955) a Proti všem (1957) vytvořil postavy, které se staly národními ikonami. Jeho Jan Hus byl plný vnitřního ohně a mravní síly. Žižka zase drsný, nekompromisní válečník. Tyto role pomohly po válce posílit české sebevědomí v době, kdy země hledala svou identitu.
Další nezapomenutelné výkony přišly v Císařově pekaři – Pekařově císaři, kde hrál maršála Russworma, v Ikarie XB 1 jako velitel výpravy, v Markétě Lazarové hlasem nebo v Třech zlatých vlasech děda Vševěda jako děd Vševěd. I v šedesátých letech, kdy už byl starší, dokázal přinést na plátno autoritu a hloubku. Jeho herectví mělo vždy jistou teatrálnost, ale právě ta mu dodávala sílu.
Rodinné bouře a herecká dynastie
Osobní život byl stejně bouřlivý jako jeho povaha. První manželkou byla Elena Hálková, vnučka básníka Vítězslava Hálka. Z tohoto svazku se narodila dcera Jana Štěpánková, která se také stala herečkou. Druhé manželství se Soňou Grossovou přineslo děti: syna Martina Štěpánka, herce, který zemřel v roce 2010, Petra Štěpánka, dalšího herce, a dceru Kristinu Taberyovou, divadelní režisérku a spoluzakladatelku Člověka v tísni. Jeden syn zemřel krátce po narození. Rodina byla jeho oporou i zdrojem vášní. Ženy k němu přitahoval jeho uhrančivý pohled a charisma. Bouřlivý temperament mu někdy komplikoval život, ale zároveň mu dával energii na jevišti.
Psal autobiografické knihy – Herec, Vzpomínky – kde otevřeně líčil své cesty, radosti i pády. Byl členem svobodných zednářů, což v tehdejší době nebylo samozřejmostí. Vždy hledal hlubší smysl za hranicemi běžného života.
Hlas, který přežil režimy
V padesátých letech získal titul národního umělce, státní ceny a řády. Přesto nikdy nebyl pouhým režimním hercem. Snažil se udržet uměleckou integritu. Když v šedesátých letech ubývalo rolí, trpěl tím. Poslední představení odehrál v Divadle Viola nebo Redutě, kde recitoval verše ze Starého zákona. Pak zašel do hospody U Tří pštrosů na pivo. Tam ho zastihla mozková příhoda. Zemřel 21. června 1968 v Praze. Pohřben je na Vyšehradském hřbitově mezi největšími.
Jeho odkaz přesahuje jedno století. Děti a vnoučata pokračují v herecké tradici. Jeho role pomohly utvářet českou filmovou a divadelní tradici. V době, kdy národ potřeboval hrdiny, je dal. V době, kdy bylo třeba mluvit o svobodě, mluvil hlasem, který nikdo nezapomene.
Poslední reflexe jednoho života
Zdeněk Štěpánek nebyl dokonalý. Bouřlivá povaha mu přinášela konflikty, ale právě ta ho dělala živým. Jeho hlas, který uměl být něžný jako v Lucerně při roli vodníka a drsný jako v husitských bitvách, zůstává symbolem. Přežil válku, změny režimů, osobní ztráty. A přesto vždy stál na jevišti s plnou silou. Dnes, když se díváme na jeho filmy nebo čteme o jeho životech, vidíme nejen herce, ale člověka, který svým talentem spojil venkovské kořeny s národními dějinami. Muže, který nám ukázal, že i předčasně narozený chlapec může vyrůst v titána.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_%C5%A0t%C4%9Bp%C3%A1nek https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=5666:stepanek-zdenek&Itemid=297&lang=cs https://www.csfd.cz/tvurce/1677-zdenek-stepanek/biografie/ https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/87457/zdenek-stepanek https://www.fdb.cz/osobnost/4116-zdenek-stepanek
