Článek
Na první pohled se může zdát, že v českých školách mají všechny děti stejnou šanci uspět. Všichni přece chodí do devítileté školy, učí se podle rámcových programů a známkuje se stejnou stupnicí.
Víme, že to není tak jednoduché.
📍 Když rozhoduje adresa, ne schopnosti
Premiér Petr Fiala na nedávné konferenci řekl: „O perspektivách stále rozhoduje místo, kde žijete, a ne schopnosti.“ A měl pravdu. Jenže tahle věta se v českém školství opakuje už dlouhá léta. A zatímco ji někteří právě objevili, jinde se s ní žije každý den.
🎯 Co to znamená v praxi?
Záleží na tom, v jaké obci škola stojí, kdo ji zřizuje, kolik má prostředků, jaké má učitele a jaké má rodiče. Neformálně se tomu říká „loterie podle PSČ“. A bohužel, v téhle loterii si některé děti losují výhru – jiné jen prázdný lístek.
📉 Nerovnosti, které se vrství
- Školy v bohatších obcích mívají lepší budovy, modernější techniku, kvalitnější učitele i silnější zázemí od rodičů.
- Školy v chudších regionech bojují s nedostatkem personálu, slabší infrastrukturou a často i se stigmatizací.
Třeba v Karlovarském nebo Ústeckém kraji je běžné, že učitel není aprobovaný. Nebo že dítě nedojde do školky, protože ji rodiče nevedou k tomu, že by se vzdělání mohlo vyplatit.
🧠 Jak to ovlivňuje děti?
Výsledky mezinárodních výzkumů potvrzují: v Česku více než jinde platí, že školní úspěch závisí na původu dítěte. A že rozdíly mezi školami jsou větší než uvnitř nich.
Když to přeložíme do učitelské řeči: dvě děti se stejným talentem budou mít odlišné šance podle toho, zda bydlí v Praze 6 nebo v obci u Mostu.
🧱 Kde je zakopaný pes?
- Fragmentace systému – 90 % obcí zřizuje jednu školu. Malé obce nemají aparát ani finance.
- Decentralizace bez zodpovědnosti – každý za něco, nikdo za všechno.
- Nízká podpora předškolního vzdělávání – klíč k rovnosti je už ve školce.
- Segregace – tiché dohody o tom, kdo kam „patří“, dál rozdělují děti i rodiče.
💣 A důsledky?
- Ztrácíme talent a naději mnoha dětí, které systém demotivuje.
- Brzdíme ekonomiku – méně vzdělaných = méně kvalifikovaných.
- Osamostatňujeme regiony nejen geograficky, ale i mentálně.
- A místo školy jako mostu k budoucnosti, často stavíme zdi.
🛠 Co s tím?
Tahle nerovnost se nedá opravit jedním nařízením nebo dotačním programem. Potřebujeme:
- Podpořit učitele tam, kde je největší potřeba.
- Zajistit lepší start dětí ze znevýhodněných rodin už před školou.
- Snížit roztříštěnost řízení školství – jeden zřizovatel ≠ jedna vize.
- Mluvit o tom otevřeně – bez ideologie, ale s důrazem na spravedlnost.
✊ A proč o tom píšu?
Protože vím, jak silně to učitele i děti ovlivňuje. A protože nechci, aby školní úspěch dětí byl věcí náhody. Chci, aby byl výsledkem práce, podpory a důvěry.
🪪 Závěrečná poznámka
Tento text je druhou částí série, která reflektuje realitu českého vzdělávání. V dalším článku se podíváme na roli učitele ve společnosti a jak z něj přestat dělat hasiče požárů, které sám nezaložil.
