Článek
Chtěl, ať s ním jdu na pivo. Když jsem řekla, že nemůžu kvůli dětem, zeptal se, proč je pořád hlídám
Stojím v kuchyni, krájím cibuli na večeři a telefon mi pípne. Je to zpráva od Petra, spolužáka ze střední. Vídáme se tak jednou za čtvrt roku, většinou na třídních srazech. Teď mi píše, že je ve městě, a jestli bych nešla na pivo. Jen tak, posedět, pokecat o životě. Kouknu na hodiny, je šest večer, zrovna jsem začala chystat večeři, syn dokončuje úkoly z matematiky, dcera se učí na recitační soutěž. Manžel má pracovní cestu, vrátí se až pozítří. Zkrátka klasický všední den.
Píšu Petrovi, že se omlouvám, ale dneska nemůžu, jsem sama s dětmi. Z oka mi kape slza, jak krájím tu proklatou cibuli, a z telefonu vyskočí nová zpráva. „A proč je pořád hlídáš? Copak nemají tatínka? Vždyť už nejsou mimina.“
Zarazím se s nožem v ruce. Můj syn Jakub má dvanáct, dcera Eliška deset. A ne, opravdu nejsou mimina. Ale jsou to děti, které potřebují večeři, pomoc s úkoly, zkontrolovat přípravu na další školní den, vyslechnout zážitky, podepsat poznámky v žákovské, a hlavně – potřebují mě tady, s nimi. Ne v hospodě se spolužákem, kterého vlastně ani tak dobře neznám.
Ten večer jsem o tom několikrát přemýšlela. Ta samozřejmost, s jakou položil tu otázku, jako by péče o děti byla takový koníček, kterému se věnuji až příliš intenzivně. Jako by to byla aktivita, kterou si můžu odškrtnout s tím, že už je hotovo. Hlídání skončilo, děti vyrostly, teď už jen dohlížet z dálky a občas přijít domů.
Tahle epizoda mi znovu připomněla, jak moc se liší svět rodičů a těch, kteří děti nemají. A nejde jen o svobodu chodit na spontánní pivo. Jde o to základní neporozumění tomu, co vlastně výchova a péče o děti obnáší. Že to není jen to pověstné hlídání, aby si někam nezalezly a něco neprovedly. Že mnohem víc času zabere budování vztahu, rozvíjení jejich osobnosti, podpora v těžkých chvílích, sdílení radostí, naslouchání jejich příběhům a pomoc při řešení problémů – a to všechno se nedá jen tak odložit, protože přišla lepší nabídka.
Nezlobím se na Petra. Nemá děti, žije sám, pracuje jako IT konzultant a většinu času tráví na cestách. Jeho pojetí zodpovědnosti se týká projektů, termínů a klientů. Ne lidských bytostí, které na vás závisí emocionálně, fyzicky i duševně. Vlastně mě to přimělo přemýšlet o tom, jak jsem sama před dětmi vnímala rodičovství – jako něco, co člověka jen omezuje, bere mu svobodu a možnosti. Teď vím, že je to komplikovanější.
Ano, nemůžu jít na spontánní pivo. Nemůžu sednout do letadla, kdykoli se mi zachce, a odletět na prodloužený víkend do Paříže. Nemohu až do rána sledovat seriál, protože ráno musím fungovat, připravit snídani, zkontrolovat, jestli mají děti všechno do školy, a odvézt je tam.
Ale dostávám něco jiného. Dostávám důvěru dvou mladých lidí, kteří se mnou sdílejí své radosti i starosti. Mohu sledovat, jak rostou, jak se mění, jak přemýšlejí o světě. Mám to privilegium být průvodkyní na jejich cestě životem. A to je něco, co mi žádné pivo s kamarády nemůže vynahradit.
Druhý den mi Petr zase napsal. Omlouval se, že byl nevhodný, a ptal se, jestli bychom mohli někdy zajít na oběd, třeba i s dětmi. Trochu mě to překvapilo, ale mile. Odepsala jsem, že ráda, a za dva týdny jsme opravdu vyrazili.
Seděli jsme v restauraci, děti povídaly o škole, o kamarádech, o tom, co je baví. Petr poslouchal se zájmem, který mě překvapil. A pak mi mezi řečí řekl: „Víš, včera jsem byl na té pánské jízdě a bylo to příšerné. Samé řeči o autech, o fotbale a o tom, která kolegyně má nejhezčí zadek. Půlku večera jsem si říkal, že bych byl radši na tvém místě – doma s rodinou, která má o čem mluvit.“
Ta jeho věta mě rozesmála, ale zároveň jsem cítila zvláštní satisfakci. Ne proto, že bych mu chtěla dokazovat, že můj život je lepší než jeho. Spíš proto, že na okamžik pochopil, že to, co někdy vypadá jako omezení, může být ve skutečnosti naplnění. Že to „hlídání dětí“ není žádná otrava, ale jednoduše život, který jsem si vybrala a který mě těší.
Když se někdy cítím unavená a přepadne mě pocit, že jsem uvězněná v kolotoči povinností, vzpomenu si na ten rozhovor s Petrem. A uvědomím si, že můj život nemá hodnotu jen v tom, co stihnu nebo nestihnu, kde jsem byla nebo nebyla. Ale především v těch každodenních okamžicích, kdy jsem tu pro někoho, kdo mě potřebuje. I když to občas znamená, že musím odmítnout spontánní pozvání na pivo.
