Článek
Měla ten zvláštní pohled člověka, který toho viděl víc, než by chtěl. A když jsme se daly do řeči, netrvalo dlouho, než z ní vypadla věta, která mi změnila pohled na věci, které bereme jako samozřejmé. „Dělám v hypermarketu v cukrárně. Kdybyste věděla, co všechno se tam do těch zákusků dává, už byste si nikdy žádný nekoupila.“ Ze začátku jsem se smála. Člověk si zvykne brát podobné řeči s rezervou. Ale pak začala vyprávět. Ne s nenávistí, ne s přeháněním, ale klidně, tiše, skoro smutně. A čím déle mluvila, tím víc jsem v sobě cítila něco mezi znechucením a lítostí.
Vyprávěla o tom, jak do krémů, které mají chutnat po vanilce, jde místo opravdové vanilky syntetická příchuť, která se vyrábí z vedlejších produktů při zpracování dřeva. O tom, jak se místo másla používají levné rostlinné tuky plné ztužených mastných kyselin, protože jsou levnější a vydrží déle bez zkázy. Jak se do pěn přidává tolik stabilizátorů a emulgátorů, že dort stojí na stole tři dny a pořád vypadá jako právě udělaný. Jak se do některých šlehaček dává minimum skutečné smetany a maximum náhražek, které mají jediný cíl – být levné, vydržet věčnost a udržet si tvar, i kdyby ho člověk hodil o zeď.
Vyprávěla i o tom, jak jsou dorty a zákusky často předpřipravené kdovíkde v obřích provozech, dovezené v zamraženém stavu, jen rozpékají a nazdobí. Jak málokdy někdo skutečně peče na místě. Jak to, co vypadá jako čerstvě upečené laskominy, je často produkt, který má projít bez povšimnutí. Protože zákazník nevidí, že to, co si kupuje, je víc chemie než pečení.
Neříkala to jako výčitku. Nebyla to obžaloba. Spíš unavené konstatování. Práce jako práce. Něco, co člověk bere, protože musí. Protože plat je jistota. Protože na lepší místo je fronta. Ale bylo v tom slyšet, že ji to bolí. Že někde v sobě pořád má vzpomínky na to, jak jí babička učila vařit puding z opravdového mléka a másla. Jak se doma šlehala šlehačka ručně. Jak se krémy dělaly pomalu, s trpělivostí, bez instantních prášků a bez sáčků plných náhražek.
Zeptala jsem se jí, jestli by ona sama ty zákusky jedla. Chvíli mlčela. Pak se pousmála a řekla: „Možná jednou za čas. Když už si nemůžu pomoct. Ale vím, co v nich je. Tak si to moc neužiju.“ A pak dodala něco, co mi zůstalo v hlavě nejvíc: „Nejhorší na tom je, že lidi si myslí, že je to normální. Že šlehačka má chutnat takhle. Že krém je takový hutný a těžký, že má být cítit máslová příchuť z prášku. A že to tak bylo vždycky. Ale nebylo. Jen jsme to zapomněli.“ Seděla jsem tam, držela v ruce kelímek s kávou a měla pocit, že mi někdo odhrnul závoj z očí. Vzpomněla jsem si na dětství, na cukrárny, kde dortíky voněly po másle, ne po čemsi neurčitém.
Na chvíle, kdy zákusek byl svátek, ne běžná součást víkendového nákupu. A došlo mi, jak snadno člověk sklouzne. Jak snadno přijme náhražku za standard. Protože je levnější. Rychlejší. Dostupnější. A jak pomalu, aniž by si to uvědomil, začne zapomínat, jak chutná opravdová věc. Nechci tady moralizovat. Sama si občas koupím něco v obchodě, protože spěchám, protože nemám sílu péct. Ale od toho dne si dávám větší pozor.
Čtu etikety. Hledám malé cukrárny, kde vím, že krém je krém a máslo je máslo. A hlavně – vážím si každého zákusku, který chutná poctivě. Protože vím, kolik práce a lásky za tím je. A že to není samozřejmost. A jestli si z toho všeho mám něco odnést, tak možná tohle: že je lepší mít méně a kvalitně, než hromady věcí, které jen vypadají dobře. A že i obyčejný věneček nebo dortík může být něčím, co nás vrátí zpátky k tomu, co je opravdové. Pokud se odvážíme chtít víc než jen pěknou krabici.
Zdroje: autorský text
