Článek
Josef Větrovec se narodil 5. března 1922 v Plzni. Narodil se do proslulé dělnické čtvrti Petrohrad jako syn krejčího fazonéra a posluhovačky. Na rozjezd do života to nebylo nic moc a rodina měla velmi často finanční potíže. Rodina neměla na jídlo a Josef velmi často chodil žebrat, aby měli alespoň na základní obživu. Snil o tom, že by se přihlásil na konzervatoř, ale studium bylo v té době finančně náročné a rodina si to nemohla dovolit.
Proto skončil jako většina dětí tehdejší doby ve Škodovce. V plzeňské Škodovce se vyučil jako strojní zámečník a modelář a následně v tomto oboru začal pracovat. Nebyl to však obor, kterým by se chtěl živit. Následně se stal členem recitačního spolu ve své rodné Plzni. Říkalo se o něm, že recituje zámečník, čímž si získal přátele na svou stranu. Kamarádi mu říkali Větrák, což byla jeho přezdívka, která mu zůstala do konce jeho života.
V táboře smrti ho zachránily jeho životní zkušenosti
Když však nastala druhá světová válka, věděl, že bude zle. Vždy se snažil pomáhat druhým lidem a bojoval proti nespravedlnosti a násilí. Proti nacistům aktivně organizoval odbojovou činnost, což se mu o několik let později vymstilo. Nacisté si na něho počíhali u něho doma a v roce 1943 ho gestapo zatklo za zradu. Několik týdnů byl vězněn v Plzni, odkud byl následně převezen do koncentračního tábora v Terezíně. Zde byl uvězněn spolu s dalšími 65 vězni. To ale nebylo to nejhorší, co ho mohlo potkat.
Ačkoliv se snažil pracovat a nedělal žádné problémy, nacisté rozhodli o jeho převozu do koncentračního tábora v Buchenwaldu. Zde využil všechny své znalosti a pracoval v podniku, který nacisté na místě vybudovali pro vězně. Se svými spoluvězni v koncentračním táboře si nakonec vybudoval malé divadlo. Když se blížil konec války, nacisté utekli a na Josefa zapomněli. V té době totiž opravoval stroje, které nefungovaly. Přežil nejhorší tábor smrti a snažil se začlenit do běžného života.
Z pekla se dostal rovnou do divadla a stal se úspěšným hercem
Po návratu domů ještě chvíli hrál v malém divadle v Plzni. Získal angažmá i v Divadle J. K. Tyla a pak ve svém osudovém pražském Divadle E. F. Buriana. Právě zde prožil dlouhých 30 let. S nástupem komunistů se však rozhodl přidat na jejich stranu a začal s nimi dokonce i spolupracovat. Hrůzné zkušenosti z koncentračních táborů proměnily Josefa Větrovce v oddaného komunistu, který tuto ideologii považoval za jedinou správnou cestu a pevně se jí držel po celý život. Nikdy však nikoho neudal a stál za všemi, kteří potřebovali jeho pomoc.
Právě v této době se seznámil se svou první manželkou Margot Anzenbacherovou. Oba se milovali a měli k sobě velkou důvěru. S tou měl také jednu dceru Jitku. Na tu se krátce po narození přišla podívat i jeho matka, která se však zachovala zcela nepochopitelně. Když ji uviděla, řekla: „Židovské děti, které mají modrou žilku přes nos, do roka chcípnou.“ To Josefa naprosto vykolejilo, svou matku vyhodil a zakázal jí vstup do bytu. Jeho matka to velmi těžce nesla, až nakonec spáchala sebevraždu, když skočila z mostu.
Tím byl jeho idylický manželský vztah narušen. Postupem času se začal více objevovat na veřejnosti a potkávat i ostatní ženy. Všichni o něm věděli, že je jejich milovníkem a věrnost mu nic neříkala. Se svou ženou se nakonec rozvedl, protože tajně udržoval milostný poměr se Zorou Jirákovou, kterou přebral svému hereckému kolegovi Václavu Lohniskému. Ani s ní však dlouho nevydržel a po sedmi letech se rozešli. Herec se nejvíce proslavil svou rolí v Chalupářích.
