Článek
Ta otázka, kterou slyším na každé rodinné oslavě, na každém srazu se starými přáteli, dokonce i na pracovních obědech. „Tak co, Jano, kdy už konečně budete mít s Petrem miminko? Hodiny tikají!“ Usměju se a zhluboka se nadechnu. Počítám do tří, abych neřekla něco, čeho bych později litovala. V hlavě mi běží film všech podobných rozhovorů, které jsem za posledních pět let absolvovala. Od chvíle, kdy jsme si s Petrem vyměnili prstýnky, jako by jediným tématem k hovoru byl obsah naší ložnice a stav mé dělohy.
„Víš, teto, my to zatím neplánujeme,“ odpovídám s úsměvem, který už mi moc nejde přes rty. „Ale proč? Na co čekáte? Tobě už bude třicet pět!“ pokračuje, jako by moje odpověď vůbec nezazněla. A tady to máme. Ten okamžik, kdy se rozhovor změní v jednostrannou přednášku o tom, jak život beze dětí nemá smysl, jak budu litovat, až bude pozdě, a jak teprve s dítětem poznám, co je opravdová láska. Někdy mě udivuje, jak samozřejmě lidé předpokládají, že znají můj život a mé touhy lépe než já sama.
Dřív jsem na takové otázky odpovídala vyhýbavě. Říkala jsem, že „jednou určitě“, nebo „až přijde správný čas“. Jenže pak mi došlo, že tím jen přikrmuju naději těch, kteří si myslí, že můj život bez dětí je nějak neúplný nebo nedokončený. Pravda je, že s Petrem jsme o dětech mluvili mnohokrát. Dlouhé, upřímné rozhovory při svíčkách, na dovolených, v těch nejtišších a nejintimnějších chvílích našeho manželství. A došli jsme k tomu, že děti nechceme. Ne proto, že bychom je neměli rádi. Miluju své neteře a synovce a jsem ta teta, která jim čte pohádky, vodí je do zoo a peče s nimi cukroví.
Ale mít vlastní? To je něco jiného. Je to závazek na celý život, který změní úplně všechno. A my s Petrem máme život, který nás naplňuje i bez dětí. Cestujeme, vzděláváme se, budujeme své kariéry, pomáháme jako dobrovolníci. Máme rádi svobodu rozhodování, spontánnost, ticho domova po náročném dni. „Víš, mně připadá zvláštní, že pořád vysvětluju, proč děti nechci,“ říkám nakonec tetě. „Nikdo se přece neptá rodičů, proč děti chtěli, a nevyžaduje od nich dlouhé vysvětlování.“
Teta se zarazí a já vidím, že tohle ji nenapadlo. Protože mít děti je v naší společnosti stále ta výchozí, očekávaná volba. Všechno ostatní je divné, sobecké, nebo dokonce smutné. „Ale nebudeš pak sama? Co až zestárneš?“ pokračuje teta po chvíli ticha. Musím se pousmát. Představa, že si pořizuju dítě jako pojistku proti samotě ve stáří, mi připadá mnohem sobečtější než rozhodnutí dítě nemít. Navíc znám spoustu starých rodičů, kteří své děti vídají dvakrát do roka, když přijedou na povinnou vánoční návštěvu.
„Víš, já věřím, že smysl života si každý musí najít sám,“ odpovídám mírně. „Pro někoho je to rodičovství, pro jiného umění, věda, pomoc druhým, nebo třeba zahradničení. A to je v pořádku. Svět by byl strašně nudný, kdybychom všichni chtěli to samé.“ Dopíjíme kávu a já si uvědomuju, že tohle téma už mě nevyvádí z míry jako dřív. Přijala jsem, že takové otázky prostě budou přicházet, dokud nebudu mít vrásky a šedivé vlasy. Je to daň za to, že jdu proti proudu. Že žiju život, který se některým lidem zdá nepochopitelný, protože se vymyká jejich představě o štěstí.
Cestou domů přemýšlím o všech ženách a mužích, kteří čelí podobným otázkám a tlaku. O těch, kteří děti chtějí, ale nemohou je mít. O těch, kteří ještě nevědí. A o těch, kteří jako my, se rozhodli pro život bez dětí. Přála bych si, abychom se v téhle společnosti naučili víc respektovat různé cesty. Abychom chápali, že rodina může mít mnoho podob a že být naplněnou ženou neznamená nutně být matkou.
Když otevírám dveře našeho bytu, Petr zrovna zkouší nový recept na večeři. Náš pes Bady se mi motá pod nohama. Na stole leží rozečtená kniha a plány na příští výlet. A já vím, že tohle je můj smysl života. Tenhle klid, tato svoboda, tato láska. A nikomu to nemusím vysvětlovat.
