Článek
První týdny byly skvělé. Budík jsem nastavila na „nikdy“, mohla jsem si konečně pospat. Kafe jsem pila pomalu, bez spěchu. Jenže co dál? A to byl ten problém. Najednou jsem měla všechen čas světa – ale nevěděla, co s ním. Ráno vstanu, uvařím si kafe.
Sedím u stolu a dívám se z okna. Pak pustím televizi. Když mě nebaví, jdu něco uklidit. Ale dům mám uklizený pořád. Kdo by taky neměl, když má na všechno čas? Jdu ven. Do obchodu. Nakoupím pár věcí, které ani nepotřebuji, jen abych měla důvod vyjít z domu. Oběd? Samozřejmě, ale vařit pro jednoho mě nebaví. A tak si dám rohlík a čaj.
Odpoledne? Možná si zdřímnu, protože co jiného? A večer? Zapnu televizi, podívám se na zprávy, jdu spát. A takhle den za dnem. Až mám pocit, že se můj svět smrskl na čtyři zdi, jedno okno a televizi.
Kam zmizel život?
V práci jsem byla pořád v pohybu. Telefonáty, e-maily, lidi kolem mě. Najednou? Ticho. Někdy se přistihnu, že celý den s nikým nepromluvím. Děti mají své životy. Vnoučata jsou ve škole. Přátelé? Někteří ještě pracují, jiní mají své zájmy. A já? Já sedím doma a přemýšlím, co se to sakra stalo.
Řekla jsem si: Nebudu sedět doma, začnu něco dělat! Zkusila jsem cvičení. Dva dny mě bolelo celé tělo, tak jsem to vzdala. Přihlásila jsem se na kurz angličtiny. Byla jsem tam dvakrát a přišla si jako mimoň mezi dvacetiletými nadšenci, kteří plánovali cestu kolem světa.
Zkusila jsem chodit na procházky. Fajn, ale chodit sama každý den kolem stejných ulic? To není zrovna vzrušující. A tak jsem se zase vrátila do toho, co znám. Domov, kafe, televize.
Proč je to tak těžké?
Důchod měl být odměna. A místo toho mám pocit, že mě pomalu ale jistě pohlcuje nuda. Nikdo vám neřekne, jak těžké je najít nový smysl života, když ten starý – práce, povinnosti, denní rutina – najednou zmizí.
Říkají: Najdi si koníček. Ale co když nevím, co by mě bavilo? Říkají: Cestuj. Ale co když nemám s kým? Říkají: Dělej, co jsi vždycky chtěla. Ale co když nevím, co to vlastně je? Nechci být ten člověk, který jen přežívá. Nechci se jednoho dne podívat zpátky a zjistit, že jsem strávila roky čekáním na něco, co nikdy nepřišlo.
A tak jsem si řekla dost. Půjdu ven, i když se mi nechce. Zavolám lidem, i když si říkám, že je nebudu obtěžovat. Přihlásím se na nový kurz, i kdybych byla nejstarší v místnosti. Protože život nekončí důchodem. A já si ho nenechám protéct mezi prsty.
