Článek
O to horší bylo zjištění, že realita je úplně jiná. Byl to normální den, nic nenasvědčovalo tomu, že se mi během jedné konverzace převrátí svět naruby. Seděla jsem s kamarádkou v kavárně, probíraly jsme úplně obyčejné věci – práci, vztahy, život. A pak, z ničeho nic, se zmínila o mých rodičích. Nejdřív jsem nechápala, kam tím míří. Řekla mi, že něco slyšela od svého otce, že si myslí, že bych to měla vědět.
„Víš, tvoji rodiče… během komunismu… byli v tom namočení. Udávali lidi.“
Nejdřív jsem se zasmála. Nesmysl. Mí rodiče? Ti, co mi vždycky říkali, jak je důležité být slušný člověk? Ti, co odsuzovali jakoukoli nespravedlnost? Jenže ona se nesmála. A pak mi to všechno řekla.
Její otec znal mé rodiče z práce. Pracovali ve stejné fabrice, na stejném oddělení. Byla osmdesátá léta a atmosféra byla jasná – člověk si musel dávat pozor na to, co říká, komu to říká a kde to říká. Státní bezpečnost měla oči a uši všude. A někdo vždycky poslouchal.
Její otec mi to popsal naprosto jasně. Moji rodiče byli součástí systému. Udávali kolegy. Lidi, co si dovolili říct něco proti režimu. Lidi, co měli doma „zakázané“ knihy. Lidi, kteří chtěli emigrovat. Moji rodiče byli ti, kteří je donášeli dál.
Seděla jsem tam s hrnkem kafe v ruce a cítila, jak mi brní celé tělo. Nechtěla jsem tomu věřit. Muselo to být nedorozumění. Nějaká fáma, pomluva. Jenže pak jsem se začala ptát. A odpovědi mě ničily.
Pamatuješ si, jak váš soused náhle zmizel? Ano, ten, co měl manželku a dvě děti. Zkus se zeptat rodičů, co se tehdy dělo. Nebo jak ten strýc z tátovy strany přišel o práci? Prý za ním někdo chodil a vyptával se. Nebo jak některé rodiny najednou přestaly s těmi tvými mluvit?
Najednou mi to všechno docházelo. Střípky, kterým jsem jako dítě nevěnovala pozornost. Tiché rozhovory rodičů v kuchyni, které ustaly, když jsem přišla. Podivné pohledy, které mi někteří starší lidé věnovali, ale nikdy jsem nechápala proč. Jak se naši vždycky měli „dobře“, zatímco jiní bojovali s každou korunou. A hlavně to, jak se nikdy moc nevyjadřovali k politice. Jak se tvářili, že je tohle téma nezajímá, že je lepší „žít a neřešit“.
Nemohla jsem to nechat být. Druhý den jsem se jich na to přímo zeptala.
Nejdřív mlčeli. Pak přišla klasická obranná reakce: „Kdo ti to řekl? To jsou hloupé řeči, někdo se tě snaží poštvat proti nám.“ Ale viděla jsem to. Ten pohled, to leknutí v očích, než si nasadili masku klidu.
Naléhala jsem. „Je to pravda? Spolupracovali jste s StB?“
Táta se rozčílil. Máma sklopila oči. A já věděla, že jsem narazila na pravdu, kterou se snažili zakopat tak hluboko, že ji nikdy nikdo neměl najít.
Nakonec to z nich vylezlo. „Byla jiná doba,“ řekli. „Nechceš soudit něco, co jsi nezažila. My jsme měli rodinu. Museli jsme se nějak zajistit. Nikdy jsme nikomu neublížili přímo. Jen jsme říkali, co jsme slyšeli.“
„Jen jste říkali, co jste slyšeli?“ zopakovala jsem a cítila, jak se mi dělá špatně.
Dodnes nevím, jestli to byla pravda. Jestli jejich udání někomu skutečně zničilo život. Jestli někoho poslali do vězení, nebo jen přispěli k tomu, že někomu sebrali možnost lepší práce, možnost cestovat, možnost žít tak, jak chtěl. Ale víš co? Na tom ani nezáleží. Protože v momentě, kdy se rozhodneš donášet na druhé, už jsi součást problému.
Od té doby už nic není jako dřív. Dívám se na své rodiče a vidím je jinak. Nejsou to už pro mě ti poctiví lidé, kteří mi říkali, že čest a pravda jsou nejdůležitější. Teď vidím lidi, kteří kvůli vlastnímu pohodlí a bezpečí klidně poslali jiné do problémů.
A nejhorší na tom je, že oni to tak ani nevidí. Stále si myslí, že prostě jen dělali to, co bylo potřeba. Že neměli na výběr. Možná měli strach. Možná se báli, co by se stalo, kdyby odmítli. Ale já jim to prostě nemůžu odpustit.
Nejde jen o to, co udělali. Jde o to, že celou dobu žili, jako by se nic nestalo. Jako by měli čisté ruce. A přitom ty ruce byly pošpiněné. Možná ne krví, ale rozhodně špínou.
Dodnes s nimi mluvím. Jsou to přece pořád moji rodiče. Ale něco se změnilo. Už k nim necítím to, co dřív. Už k nim necítím tu důvěru, ten respekt, tu úctu. A bojím se, že to nikdy nevrátím zpátky.
Protože některé věci se prostě odpustit nedají.
