Článek
Začnu od začátku. Před pár týdny jsem šla na běžnou kontrolu k lékařce. Nic zvláštního, jen taková ta klasika – krevní testy, tlak, váha. Všechno probíhalo normálně, dokud se nepodívala na výsledky mých testů. Najednou zvážněla a řekla: „Měli bychom si promluvit o vašem životním stylu.“
„Cože?“ pomyslela jsem si. „Vždyť se cítím dobře.“ Ale ona pokračovala: „Vaše hladina cukru je na hranici. Pokud s tím něco neuděláte, může to vést k vážnějším problémům.“
A pak přišla ta věta, která mě zasáhla jako blesk z čistého nebe: „Měla byste omezit sladké.“
Sladké? Jako vážně? To je přece moje radost, moje útěcha po těžkém dni. Jak bych mohla jen tak přestat jíst čokoládu, dortíky nebo sušenky? To je jako kdyby mi někdo řekl, že už nikdy nesmím dýchat.
Snažila jsem se to brát vážně. Fakt jsem se snažila. Hned druhý den jsem si řekla: „Dobře, dneska žádné sladké.“ A víte co? Vydržela jsem to přesně do oběda.
Po jídle jsem se automaticky natáhla po čokoládové tyčince, kterou mám vždycky v kabelce. A pak mi to došlo: „Sakra! Vždyť já nesmím sladké!“ Ale už bylo pozdě. Ta čokoládová tyčinka byla pryč.
Říkala jsem si: „Nevadí, zítra to zvládnu.“ Jenže druhý den to bylo ještě horší. Ráno jsem si ke kávě dala sušenku (protože káva bez sušenky přece není káva). A odpoledne? No jasně, dortík s kolegyní v kavárně.
A takhle to šlo dál a dál. Každý den jsem si říkala, že tentokrát už to zvládnu. Že vydržím aspoň jeden den bez sladkého. Ale nešlo to. Prostě nešlo.
Začala jsem přemýšlet nad tím, proč je to pro mě tak těžké. Vždyť přestat jíst sladké by nemělo být tak složité, ne? Jenže pak mi došlo, že sladké není jen o chuti. Je to o emocích.
Když mám špatný den, dám si čokoládu a hned je mi líp. Když mám stres v práci, sáhnu po sušence a najednou se všechno zdá snesitelnější. Sladké je pro mě něco jako terapie – rychlá a dostupná.
Ale zároveň vím, že to není dobré. Vím, že bych měla najít jiný způsob, jak zvládat stres a emoce. Jenže jak? Jóga? Meditace? To zní hezky na papíře, ale když máte chuť na čokoládu, žádná meditace vás nezachrání.
Zkusila jsem i různé náhrady – třeba ovoce nebo oříšky. Ale upřímně? Jablko nikdy nebude chutnat jako čokoládový dortík. A mandle nejsou sušenky.
Jednou jsem dokonce zkusila upéct zdravý dezert podle receptu z internetu. Něco jako brownies bez cukru a mouky. Výsledek byl… no řekněme, že můj pes byl jediný člen domácnosti, který to snědl.
A tak jsem se rozhodla být k sobě upřímná: nejsem připravená vzdát se sladkého úplně. Možná jednou ano, ale teď na to prostě nemám sílu.
Ale víte co? Myslím si, že je důležité najít rovnováhu. Nemusím jíst celou tabulku čokolády na posezení (i když bych mohla). Můžu si dát jeden kousek a zbytek schovat na později (pokud ho někdo jiný nesní dřív).
A taky si myslím, že bychom neměli být na sebe tak přísní. Jasně, zdraví je důležité a měli bychom se o sebe starat. Ale zároveň bychom si měli dovolit malé radosti – třeba ten dortík ke kávě nebo sušenku po obědě.
Takže pokud jste někdy byli v podobné situaci jako já – pokud vám někdo řekl, že byste měli přestat dělat něco, co máte rádi – vězte, že nejste sami. A že je v pořádku bojovat s tím a hledat vlastní cestu.
Já zatím tu svou hledám. Možná jednou zvládnu vydržet celý den bez sladkého. Možná i dva dny! Ale teď? Teď si dám kousek čokolády a budu doufat, že moje lékařka tenhle článek nikdy nečte.
