Článek
Naše rodinná půda byla pro mě jako dítě místem nekonečných dobrodružství. Pokaždé, když jsem se tam vplížila, když máma vařila nebo táta sledoval televizi, připadala jsem si jako archeolog odkrývající dávno zapomenuté poklady. Staré kufry plné zažloutlých fotografií, krabice s vyšívanými ubrusy po prababičce, otlučené hračky z dětství mých rodičů – každý předmět měl svůj příběh. Ale jeden kus nábytku byl pro mě vždycky zakázaným ovocem. Malá dřevěná skříňka s vyřezávanými ornamenty, stojící v nejtmavším koutě půdy, pečlivě přikrytá starou dekou.
Když jsem se jako desetiletá odvážila deku nadzvednout, máma se odkudsi vynořila rychleji, než jsem stačila otevřít dvířka. „Terezo, tohle prosím nech být,“ řekla tehdy tónem, který nepřipouštěl diskuzi. Nebyl to vztek, spíš jakási naléhavost, která mě zarazila víc než jakékoliv křičení. „Ta skříňka patřila mé babičce a je moc stará. Nechci, aby se rozbila.“
Respektovala jsem mámino přání, i když mě ta skříňka hypnotizovala svou tajemností po celé dětství. Čas od času jsem se odvážila zeptat, co v ní je, ale odpověď byla vždy vyhýbavá. „Nic důležitého, jen staré věci,“ říkávala máma a rychle změnila téma. Přesto jsem si všimla, že zhruba jednou za rok vyšla na půdu sama a vždycky tam strávila aspoň hodinu.
Léta plynula, já jsem vystudovala, odstěhovala se, založila vlastní rodinu. Skříňka zůstávala jen bledou vzpomínkou, jednou z těch drobností z dětství, které člověk nosí někde vzadu v hlavě. Až do loňského podzimu, kdy máma náhle zemřela na infarkt. Bylo jí pouhých šedesát pět let a nikdo z nás to nečekal. Táta odešel už před pěti lety, takže najednou stál přede mnou úkol vyřešit dům, ve kterém jsem vyrostla.
Probírání rodinného majetku patří k těm nejsmutnějším věcem, které člověk musí po smrti blízkého udělat. Každý předmět vyvolává vzpomínky, každá zásuvka skrývá překvapení. Občas jsem se při tom přistihla, jak mluvím s mámou nahlas. „Proč jsi tohle schraňovala, mami? Čtyři stejné naběračky?“ A jindy: „Nikdy jsi mi neřekla, že jsi měla tak krásné šaty.“ A pak jsem se dostala na půdu a uviděla ji – dřevěnou skříňku mého dětství, stále přikrytou tou samou vybledlou dekou.
Tentokrát tu nebyl nikdo, kdo by mě zastavil. S bušícím srdcem jsem sundala deku a sfoukla vrstvu prachu. Skříňka byla mnohem krásnější, než jsem si pamatovala. Byla vyrobená z tmavého dřeva, možná ořechu, s pečlivě vyřezávanými rostlinnými motivy. Každý květ, každý list vypadal, jako by ho někdo modeloval s neskutečnou trpělivostí. Dvířka měla malý mosazný klíček, který se v zámku otáčel s tichým cvaknutím.
Uvnitř jsem našla několik složených papírů, starou fotografii a malou sametovou krabičku. Na fotografii byla mladá žena v šatech z třicátých let, s účesem à la Greta Garbo a s poněkud melancholickým úsměvem. V krabičce ležel jednoduchý zlatý prsten s malým granátem. Ale nejzajímavější byly ty papíry – byly to dopisy. Milostné dopisy adresované mé prababičce Elišce od muže jménem Josef. Muže, který nebyl mým pradědečkem.
Z dopisů vyplývalo, že Josef a Eliška byli zasnoubeni, ale krátce před svatbou Josef narukoval do první světové války. Nevrátil se. Tedy ne hned. Byl prohlášen za mrtvého, a Eliška se po dvou letech od konce války vdala za mého pradědečka. A pak, deset let po válce, se Josef vrátil. Přežil v ruském zajetí, ale trvalo mu roky, než se dostal zpět do Československa. To poslední dopisy byly nejsmutnější – Josef psal, že respektuje její nový život, její rodinu, ale že nikdy nepřestal doufat. Nevyčítal jí nic. Jen jí poslal zpátky ten prsten a popřál jí štěstí.
Seděla jsem na zaprášené půdě a plakala nad příběhem lidí, které jsem nikdy nepoznala. Najednou mi došlo, proč máma tu skříňku tak bedlivě střežila. Byla to skříňka s rodinným tajemstvím. Se smutným příběhem lásky, který nikdy nedostal šanci. A možná taky s otázkou – co kdyby? Co kdyby se Josef vrátil dřív? Co kdyby Eliška čekala déle?
Když jsem o pár týdnů později probírala obsah domu s odhadcem z aukční síně, skříňka byla mezi věcmi, které jsem mu ukázala. Vzal ji do rukou s takovou opatrností, že jsem hned zpozorněla. Prohlédl každý detail, dokonce si nasadil bílé rukavice, aby lépe viděl na dřevo. „Víte, co to je?“ zeptal se mě s neskrývaným vzrušením. Zavrtěla jsem hlavou. „Tohle je práce Josefa Ryby, prvorepublikového nábytkáře. Bylo to avantgardní studio, které vyrábělo nábytek na zakázku pro movitější klientelu. Jejich kusy jsou dnes sběratelsky velmi cenné.“
O měsíc později jsem seděla v aukční síni a sledovala, jak se o máminu – vlastně prababiččinu – skříňku přetahují sběratelé. Vyvolávací cena 45 tisíc se rychle vyšplhala na trojnásobek. Když aukcionář zaklepal kladívkem na 180 tisících, měla jsem v očích slzy. Částečně kvůli penězům, které se nám s bratrem budou hodit. Ale hlavně kvůli tomu příběhu. Teď už vím, že skříňku vyrobil Josef – ten Josef – který byl nábytkářem, než odešel do války. Vyrobil ji pro Elišku jako svatební dar. A ona si ji nechala, i když se pak vdala za jiného. Nechala si ji celý život, a pak ji předala mé babičce a ta mé mámě.
Dnes je skříňka v domácnosti nějakého sběratele, který nejspíš nikdy nezjistí její skutečný příběh. Ale dopisy a prsten mám u sebe. Jsou to drobné střípky života, který se odehrál dávno přede mnou, a přesto mě s ním něco spojuje. Krev, vzpomínky, tajemství. A někdy si říkám, jestli máma věděla o ceně té skříňky a přesto ji nikdy neprodala. Možná tušila, že některé věci mají hodnotu, kterou nejde vyčíslit penězi. Hodnotu, která spočívá v příbězích, které vyprávějí.
