Článek
Jak jsem se dostala až sem? Přibírala jsem postupně, rok za rokem, kilo za kilem. Jako dítě jsem byla „při těle“, jak to nazývala moje babička. V pubertě jsem vážila 90 kilo, po vysoké škole 120, po prvním dítěti 150, po druhém 180. A pak to šlo rychle. Rozvod, deprese, ztráta práce, smrt rodičů. Jídlo bylo moje útěcha, moje droga, můj únik. A váha rostla a rostla, až se zastavila na těch 250 kilech.
Nebudu vám lhát - život s takovou váhou je peklo. Nemůžu chodit bez pomoci. Nemůžu se sama umýt. Nemůžu si zavázat tkaničky, nemůžu si ostříhat nehty na nohou, nemůžu se vejít do normálního auta. Můj život se smrskl na cestu z postele na gauč a zpátky. Moje děti se za mě stydí, moji přátelé se vytratili, moje sestra mě navštěvuje jen z povinnosti.
A přesto jsem se dlouho nechtěla změnit. Dlouho jsem si namlouvala, že jsem v pohodě. Že mám ráda své tělo takové, jaké je. Že společnost je povrchní a posedlá hubeností. Že skutečná krása je v duši, ne v těle.
Všechno to byly lži. Lži, které jsem si říkala, abych nemusela čelit pravdě. A pravda je taková, že jsem nešťastná. Že se nenávidím. Že se bojím, že zemřu dřív, než uvidím své děti vyrůstat. Že se bojím, že nikdy nepoznám lásku, protože kdo by mohl milovat někoho jako já?
Zlom přišel před třemi měsíci. Moje dcera Eliška, které je dvanáct, přišla ze školy s pláčem. Spolužáci se jí posmívali kvůli mně. „Tvoje máma je tak tlustá, že když jde po ulici, všichni si myslí, že je zemětřesení.“ „Tvoje máma je tak tlustá, že když si sedne na iPhone, udělá z něj iPad.“ Dětské vtipy, kruté a hloupé, ale pro dvanáctiletou holku devastující.
Objala jsem ji, jak nejlépe jsem mohla se svým obrovským břichem mezi námi, a slíbila jsem jí, že to změním. Že zhubnu. Že už nikdy nebude muset poslouchat takové vtipy.
Ale jak? Jak má někdo s váhou 250 kilo začít hubnout? Nemůžu cvičit - moje klouby by to nevydržely. Nemůžu chodit - zadýchám se po pár krocích. Nemůžu držet drastické diety - už jsem je všechny vyzkoušela a všechny selhaly.
Nakonec jsem udělala to nejtěžší - přiznala jsem si, že to sama nezvládnu. Že potřebuji pomoc. Odbornou pomoc.
Zavolala jsem do specializované kliniky pro léčbu obezity. Bála jsem se, že mě odmítnou, že mi řeknou, že jsem beznadějný případ. Ale nestalo se to. Přijali mě s respektem a pochopením. Bez odsuzování, bez posměchu, bez moralizování.
Doktor Novák, specialista na bariatrickou chirurgii, mi vysvětlil moje možnosti. Žaludeční bypass. Sleeve gastrektomie. Plikace žaludku. Slova, která jsem nikdy předtím neslyšela, postupy, které jsem si neuměla představit. Ale všechny s jedním cílem - pomoci mi shodit váhu, kterou sama už nedokážu shodit.
„Není to magické řešení,“ varoval mě. „Operace je jen nástroj. Budete muset změnit svůj životní styl, své stravovací návyky, svůj vztah k jídlu. Bude to těžké. Ale je to možné.“
A tak začala moje cesta. Nejdřív jsem musela podstoupit řadu vyšetření. Krevní testy, EKG, ultrazvuk, gastroskopie… Zjistili, že mám cukrovku, vysoký tlak, spánkovou apnoe, artrózu kolen. Všechno důsledky mé váhy. Všechno důvody, proč musím zhubnout.
Pak jsem začala spolupracovat s nutričním terapeutem. Žádná drastická dieta, žádné hladovění. Jen postupná změna toho, co jím, kdy jím a kolik jím. Méně cukru, méně tuku, méně zpracovaných potravin. Více bílkovin, více vlákniny, více vody.
Nebylo to snadné. Jídlo bylo moje útěcha, moje radost, můj způsob, jak se vyrovnat se stresem. Teď jsem se musela naučit jíst jinak. Jíst, abych žila, ne žít, abych jedla.
Součástí programu byla i psychoterapie. Protože moje obezita není jen o jídle. Je o emocích, o traumatech, o způsobu, jak se vyrovnávám s životem. Moje terapeutka, paní Svobodová, mi pomáhá pochopit, proč jím, když nejsem hladová. Proč se utěšuji jídlem, místo abych čelila svým pocitům. Proč se schovávám za svou váhu, místo abych žila svůj život.
A pak přišel den operace. Sleeve gastrektomie - odstranění části žaludku, aby se zmenšil jeho objem. Bála jsem se. Bála jsem se bolesti, bála jsem se komplikací, bála jsem se, že to selže jako všechny moje předchozí pokusy o hubnutí.
Ale taky jsem se těšila. Těšila jsem se na nový začátek. Na šanci žít jinak. Na možnost být tou mámou, kterou moje děti potřebují.
Operace proběhla před měsícem. Byla úspěšná, bez komplikací. A výsledky? Už teď jsem shodila 15 kilo. Patnáct kilo za měsíc. A to je teprve začátek.
Doktor Novák říká, že s mou výškou a stavbou těla bych mohla realisticky shodit až 125 kilo během příštího roku. Polovina mé současné váhy. Z 250 na 125. Z morbidní obezity na „jen“ nadváhu.
Zní to neuvěřitelně. Zní to jako sen. Ale já tomu věřím. Věřím, že to dokážu. Protože tentokrát to nedělám jen pro sebe. Dělám to pro Elišku a pro Tomáše, moje děti. Dělám to, abych tu pro ně byla. Abych viděla, jak vyrůstají, jak maturují, jak si nacházejí své místo ve světě.
Cesta bude dlouhá a těžká. Už teď mám dny, kdy bojuji s chutěmi. Kdy se mi stýská po čokoládě, po bramborových lupíncích, po pizze. Kdy se cítím slabá a unavená a chci to všechno vzdát.
Ale pak si vzpomenu na Eliščiny slzy. Na Tomášův pohled, když mě viděl v nemocnici před operací - vyděšený, že mě ztratí. Na všechny ty roky, které jsem promarnila schovaná ve svém bytě, ve svém těle, ve své samotě.
A vím, že to nevzdám. Že tentokrát to dotáhnu do konce. Že za rok budu sedět u tohoto stolu a psát o tom, jak jsem shodila 125 kilo. Jak jsem začala znovu chodit. Jak jsem se vrátila do práce. Jak jsem začala žít, ne jen přežívat.
Takže ano, vážím 250 kilo. A ne, nestydím se za to. Není to něco, na co bych byla hrdá, ale není to ani něco, za co bych se měla nenávidět. Je to jen číslo. Číslo, které se změní. Číslo, které neříká nic o tom, kdo jsem, co cítím, co dokážu.
A do roka zhubnu o polovinu. Ne proto, že by společnost říkala, že musím být hubená, abych byla hodnotná. Ne proto, že by mě někdo nutil do nějakého ideálu krásy. Ale proto, že chci žít. Opravdu žít, ne jen existovat. Chci být tady pro své děti. Chci cítit radost, ne jen bolest. Chci být svobodná, ne uvězněná ve svém těle.
Je to moje cesta. Moje volba. Můj život. A já jsem připravená ho žít naplno.
Takže sledujte tento prostor. Za rok tu budu znovu. S poloviční váhou, ale dvojnásobnou radostí ze života. Slibuji.
