Článek
Od práce, od domácnosti, od věčného „mami, kde je…“ a hlavně od pocitu, že jsem poslední dobou jenom jakási organizační jednotka rodiny. Ani jsem to doma nechtěla nějak složit oznamovat. Spíš jen tak mezi řečí – hele, Terka našla skvělou akci, chtěly bychom si zaletět, tři noci a zpátky. Čekala jsem, že řekne něco jako „to zní fajn, odpočineš si“. Místo toho se zarazil. Nechápavě se na mě podíval a pak řekl tu větu, kterou jsem nečekala. „To snad nemyslíš vážně.“
Zeptala jsem se, co přesně na tom mu přijde divné. Vždyť sám byl několikrát s kolegy v Krkonoších, jednou dokonce s partou z práce na pět dní v Itálii. Tam prý šlo o „strategické teambuildingové souznění“. Tady najednou vadilo, že bych někam jela já. Bez něj. S kamarádkou. Prý „co tam budeš dělat“, „kdo tam bude“, „co když tě někdo sbalí“. Bylo to nepříjemné. Věta střídala výčitku, podezření střídala urážka. Prý jsem sobecká, když chci na dovolenou beze zbytku rodiny. Prý mám dost volna o prázdninách, když jsme byli společně na chalupě. A pak to zakončil větou: „Nikam nepojedeš.“
V tu chvíli se mi v hlavě rozsvítilo takové to zvláštní ticho. Ne rozčilení. Ne smutek. Spíš jen zvláštní chlad, který mi říkal: aha, tak takhle to je. Žádné partnerské „zkusíme se domluvit“. Žádné „já mám trochu strach, pojďme si o tom promluvit“. Jen příkaz. A za ním nevyřčená představa, že moje volnočasová rozhodnutí podléhají jeho souhlasu. Dlouho jsem nic neřekla. Jen jsem mu pak oznámila, že si to ještě promyslím. Ve skutečnosti už bylo dávno rozhodnuto. Ale ne o tom, jestli pojedu. Rozhodnuto bylo o něčem jiném.
Nechala jsem věci plynout. Na dovolenou jsem neodjela. Terce jsem řekla, ať vezme jinou kamarádku. Nedělala jsem scény. Nevyčítala jsem. Ale v hlavě se mi to začalo skládat. Malé situace, které do sebe najednou zapadly. Jak se mě ptá, kdo mi píše. Jak mu vadí, že se usměju na číšníka. Jak sleduje můj účet, ale ten svůj má chráněný heslem. Jak mluví o rovnoprávnosti, ale v reálu má pocit, že já musím víc, dřív, lépe. Že když něco nestíhám, je to moje chyba. A že „dovolená“ znamená jen tu, na které jsme všichni, protože rodina je přece priorita. Jenže někdy máte chuť být prioritou i sami pro sebe.
Když o dva týdny později odjížděl na služební cestu, popřála jsem mu šťastnou cestu, sbalila mu svačinu a šla se dívat z okna, jak mizí v autě. Byl to zvláštní okamžik. Tiché vítězství, ve kterém nešlo o pomstu. Nešlo ani o dovolenou. Šlo o to znovu si ověřit, kdo jsem. A že pořád ještě mám právo rozhodovat, co chci a nechci. Než mu odletěl let, napsala jsem Terce. Měla zrovna volno. Našla nový termín. Letěly jsme do Porta. Na čtyři dny.
Nikomu jsem to neříkala. Zajistila jsem hlídání, měla všechno připravené, nic nenechala náhodě. Když jsem seděla v letadle a pozorovala, jak se odlepujeme od země, došlo mi, jak dlouho jsem něco takového neudělala. Udělat něco jenom pro sebe. Bez výčitek. Bez povolení. Bez pocitu, že za to musím někomu něco vysvětlovat. Možná to zní hloupě, ale ten první doušek vína na nábřeží mi chutnal jako návrat. Ne do dětství. Ale do sebe.
V Portu jsme neprožily žádné bláznivé historky. Spíš jsme hodně mlčely. Hodně chodily. Hodně si uvědomovaly, že tenhle svět pořád ještě může být místem, kde nejste jen něčí „paní“, „máma“, „sekretářka rodinného provozu“. Ale člověk. S chutěmi, únavou, náladami, sny. Smály jsme se, že jsme si ani nevzaly plavky. Spíš jsme se šly projít, najedly se něčeho nového, koupily si kávu s sebou a sedly si na lavičku. A víte co? Bylo to lepší než wellness. Bylo to svobodné.
Domů jsem se vrátila přesně v den, kdy se měl vrátit i on. Uklizený byt, děti v pohodě, lednička plná. Nikdo nic nepoznal. Tedy, ne hned. Ale když večer vytáhl kufr z auta, položil ho do předsíně a přišel mě políbit, bylo to trochu jinak. Viděla jsem, že něco cítí. Možná to, že jsem se změnila. Nebo že něco neví. Anebo jen vytušil, že se mezi námi něco pohnulo. Ale nezeptal se.
A já nic neřekla. Ne ze zbabělosti. Ale protože to nebylo téma. Nešlo o tajemství. Nešlo o to, že jsem ho chtěla obejít. Ale o to, že jsem si uvědomila, že nemusím všechno předem konzultovat, vysvětlovat, obhajovat. Že jsem pořád dospělá bytost. A že pokud se naše důvěra ve vztahu měří počtem dovolených, které spolu (ne)absolvujeme, pak je ta důvěra dost děravá.
Někdy je těžké si přiznat, že i dobrý vztah má své trhliny. Že lidé, které milujeme, v sobě nosí kontrolu, strach, nejistotu – a že to někdy maskují péčí, starostlivostí, nebo „racionálními argumenty“. A že někdy i my samy přestáváme vnímat, kolik věcí jsme si nechaly vzít. Protože jsme nechtěly dusno. Nechtěly hádky. Nechtěly být „zbytečně dramatické“. Jenže někdy se z těch malých ústupků stane velké mlčení. A jednoho dne zjistíme, že dovolená, kterou nám někdo zakázal, byla jen poslední kapka.
Neříkám, že teď budu jezdit každý měsíc pryč. Ani že jsem v našem vztahu něco definitivně ukončila. Ale něco se změnilo. Možná jen uvnitř mě. Přestala jsem se omlouvat za to, že mám své potřeby. Přestala jsem se ptát, jestli můžu. A začala jsem si znova připomínat, že jsem pořád já. Ne verze podle někoho jiného.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
