Článek
Ne ze zloby, ale z takového toho přirozeného skeptického reflexu. Protože pro mě, holku z kanceláře s pevnou pracovní dobou, s docházkou, obědovou pauzou přesně v 11:45 a pátečním úklidem stolu, byla práce z domova něco jako mýtus. Někdo někde na gauči s notebookem v klíně a s hrnkem kafe v ruce dělá „něco“, co ho nejen živí, ale ještě mu to dává svobodu? Ale jděte.
Jenže pak přišel život.
A ten mi hezky ukázal, že co si myslíš dnes, může být zítra úplně jinak.
Zlomový okamžik
Všechno se změnilo, když jsem po patnácti letech v kanceláři přišla o práci. Bez varování. Bez nějaké milosti. Byla jsem najednou ta nadbytečná, ta, kterou už „momentálně nepotřebují“. A tím to haslo.
Nejprve přišel šok. Pak ticho. A pak panika. Účty, složenky, děti, domácnost. Co teď?
Začala jsem hledat novou práci. Procházela inzeráty, posílala životopisy, chodila na pohovory. Všude to samé: „Ozveme se“, „dáme vědět“, „bohužel jsme vybrali jiného kandidáta.“ Po pár týdnech už jsem ani nepočítala, kolikrát jsem dostala odpověď typu „hledáme někoho mladšího“ (byť skrytě řečenou).
A právě v tu chvíli se mi vybavil rozhovor s kamarádkou. Před časem mi říkala, že začala pracovat z domova. Něco s počítačem, texty, překlady, korektury. Vůbec jsem jí to nevěřila. Nebyla to žádná programátorka ani IT mág, byla to normální ženská jako já. Ale tvrdila, že to jde.
A já v tu chvíli už neměla co ztratit.
První krůčky v neznámém světě
Sedla jsem si doma ke stolu, zapla počítač a začala hledat. Práci z domova. Reálnou. Ne žádné „zázračné příležitosti“, kde „stačí 2 hodiny denně a vyděláte 60 000“, ale něco, co by skutečně mohlo fungovat.
Našla jsem pár portálů, kde nabízeli mikropráce. Začala jsem zkoušet přepisování textů, jednoduché korektury. Malé peníze, ale aspoň něco. Učila jsem se za pochodu. Netušila jsem, co je SEO, co je copywriting, co znamenají některé výrazy v zadání. Ale díky internetu a trpělivosti jsem pomalu začala pronikat do úplně nového světa.
Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že něco umím. A že když se budu snažit, tak se můžu posunout.
Když se ze „z nouze ctnosti“ stane radost
Začala jsem víc psát. Přihlásila jsem se na kurzy online psaní, četla blogy, sledovala tvůrce, kteří se psaním živí. Nechtěla jsem být jen „další někdo, kdo sedí doma a ťuká do klávesnice“. Chtěla jsem tomu dát tvar, směr, vlastní rukopis.
A ono se to začalo vyplácet. Dostala jsem první větší zakázku. Pak druhou. Klienti byli spokojení. Začala jsem si budovat jméno. A tak jsem začala psát profesionální texty pro velké agentury. Popisky zboží, výrobky, popis produktů.
A najednou jsem si uvědomila, že si vydělávám stejně jako předtím v kanceláři. Možná dokonce víc. A navíc – jsem doma.
Můžu ráno udělat dětem snídani. Můžu pracovat v pyžamu. Můžu si dát pauzu, když potřebuju. Můžu jít s hlavou vyvětrat ven, když mi to nemyslí.
Samozřejmě, že to není pohádka. Jsou dny, kdy mám deadline, kdy nestíhám, kdy mě bolí záda od sezení. Jsou chvíle, kdy se mi nechce a musím se přemlouvat. Ale víš co? Stojí to za to.
Co mi to všechno dalo?
Především sebedůvěru. Dlouho jsem si myslela, že se „živím něčím, co umím, ale moc to neznamená.“ Že jsem prostě taková ta tichá kancelářská síla, co plní pokyny. Ale najednou jsem si mohla říct – já něco tvořím.
Pak svobodu. Ne takovou tu falešnou, že „dělám, co chci“, ale skutečnou. Můžu si rozhodnout, kdy pracuju, kolik toho vezmu, co odmítnu.
A nakonec i pokoru. Protože vím, že to, co mám, není samozřejmost. Že to chce disciplínu, odhodlání a schopnost se zvednout, když to nejde.
A co bych poradila těm, kteří váhají?
Z vlastní zkušenosti říkám – zkuste to. Možná zjistíte, že to není pro vás. Ale možná zjistíte, že je to přesně to, co jste hledali.
Práce z domova není jen pro ajťáky a freelancery s desetiletou praxí. Je i pro nás „obyčejné“ – pro maminky, které chtějí být víc s dětmi. Pro ženy (a muže), kteří nechtějí trávit hodiny v kolonách. Pro ty, kdo chtějí něco tvořit, ale zároveň mít možnost si ráno zalít čaj a pracovat bosí.
Nevěřila jsem, že to jde. Ale teď už věřím. Protože to žiju. Každý den. A nedám na to dopustit.
Takže jestli právě teď sedíš, přemýšlíš, hledáš cestu z chaosu a nevíš, jestli máš zkusit něco jiného… možná je to znamení. Protože někdy se ta nejlepší změna tváří jako úplně obyčejné rozhodnutí.
Jako třeba… že si otevřeš notebook. A zkusíš to.
