Článek
Svatba je podle všech pravidel událost, kterou si lidé chtějí pamatovat celý život. Připravují ji týdny, měsíce, někteří dokonce roky, aby bylo všechno dokonalé. Bílé ubrusy, perličky na stolech, kytice, které se ladí k šatům nevěsty a samozřejmě – svatební dort. Symbol sladkého začátku společného života.
Když se ale dvě věci nesejdou tak, jak by měly, může být výsledek ještě nezapomenutelnější, než si kdo představoval.
Tahle historka se stala kdesi v jižních Čechách, v malé vesnici, kde se lidé znají jménem i podle plemena psa. Novomanželé – říkejme jim třeba Katka a Petr – si přáli mít všechno originální, ale jednoduché. Žádné přeplácané ornamenty, žádné šlehačkové katedrály, žádné patrové monstrum s fontánou uprostřed. Stačil by prý „nějaký roztomilý dortík“, hlavně aby byl světlý, decentní a ideálně domácí.
Katčina kamarádka ze střední školy, která si přivydělávala pečením, souhlasila. „Nechte to na mně,“ usmála se a dala se do práce. Zároveň ale pekla ještě jeden speciální dort – pro místního chovatele, který slavil narozeniny svého zlatého retrívra. A protože bylo venku třicet stupňů ve stínu, oba dorty odpočívaly vedle sebe v lednici v kulturním domě.
A pak přišel velký den.
Slunce svítilo, vzduch voněl trávou, nevěsta se usmívala, ženich se potil a oddávající s chvějícím se hlasem četl proslov o lásce a věrnosti. Všechno šlo podle plánu. Až do chvíle, kdy přišla na řadu tradiční slavnostní chvíle: krájení dortu.
Petr s Katkou si s úsměvem uchopili nůž a řízli do sněhobílého korpusu. Něco bylo divné hned. Těsto mělo zvláštní strukturu. Při prvním zakrojení to trochu zaskřípalo. Katka se zasmála: „No co, je to domácí, tak to možná bude trochu jiný.“
Pak přišlo ochutnání.
Hosté kolem stolu očekávali explozi sladké chuti. Místo toho přišla exploze… něčeho jiného. Slaného. Masového. A hlavně podivně „psího“.
Katka udělala obličej, který připomínal scénu z hororu. Petr statečně polkl první sousto a zatvářil se, jako by právě vyhrál hlavní cenu ve hře „Sněz, co ti dáme, a nebraň se“.
„Je to… trochu jiný,“ vypravil ze sebe.
V tu chvíli se k nim přitočila kuchařka ze sálu a zbledla tak, že by ji klidně mohli zaměnit za figurínu z výlohy. „Proboha, vy máte… ten dort… pro psa!“
Nastalo ticho. To ticho, kdy i největší extroverti jen lapají po dechu. A pak – jako na povel – výbuch smíchu. Děti se válely po zemi, svědek Marek plakal smíchy a tetička Jarka hystericky vykřikovala, že je alergická na hovězí granule.
Ukázalo se, že svatební dort i psí dort měly skoro stejný dekor – bílou polevu a jednoduchou ozdobu z fondánu. Jen ten „psí“ byl pečlivě sestavený ze speciální směsi masa, ovesných vloček a mrkve. A opravdu byl určený k tomu, aby potěšil čtyřnohého oslavence, nikoli čerstvě sezdaný pár.
Kamarádka-pekařka se chtěla propadnout hanbou. Marně se omlouvala, že to bylo „tak podobné“ a že „to byla nešťastná náhoda“. Katka s Petrem se ale zachovali jako mistři situace. Nejenže to celé vzali s humorem, ale dokonce si dort pro psa schovali jako suvenýr. Na dortový stojan si pak od známých nechali vyrýt:
„Naše první sousto manželství: výživné, nečekané a nezapomenutelné.“
Hosté si ještě dlouho večer z celého srdce utahovali z novomanželů, ale vlastně všichni uznávali, že málokdo by takovou šlamastyku zvládl s takovou grácií. A nakonec – co je vlastně lepší důkaz toho, že manželství bude fungovat, než schopnost společně se zasmát vlastnímu trapasu?
Ať už vás v životě potká cokoli, nezapomeňte: někdy je ten největší omyl to nejlepší, co se může stát. Zejména když místo piškotového korpusu ochutnáte trošku hovězího se zeleninou. A přežijete.
