Článek
Ale přesně tam jsem se ocitla loni v listopadu – sama v poloprázdném hotelu v Mnichově, zatímco venku se pomalu stmívalo a na telefonu mi blikalo oznámení od manžela, který se ptal, jak probíhá důležité pracovní jednání.
Nastoupila jsem do firmy před třemi lety. Po mateřské, s pocitem, že jsem skoro zapomněla, jaké to je pracovat v kanceláři, mluvit s dospělými lidmi a řešit něco jiného než plínky a příkrmy. Výběrové řízení bylo náročné, ale zvládla jsem ho. A když mi pak volali, že mě berou, brečela jsem štěstím. Konečně jsem měla pocit, že jsem zase našla kousek sebe sama.
Michal, můj šéf, byl od začátku charismatický a přátelský. Prý ocení mé zkušenosti z minulé práce, i když jsem pět let byla pryč. Říkal, že jsem přesně ten typ člověka, kterého hledají – spolehlivá, pečlivá, schopná řešit věci samostatně. Na rozdíl od jiných firem, kde jsem cítila nevyřčenou otázku „a co když dítě onemocní?“, tady jako by to nikoho netrápilo. Michal jen řekl: „Všichni máme rodiny, nějak to zvládneme.“
První rok byl skvělý. Cítila jsem se užitečná, respektovaná. Pracovala jsem tvrdě, ale ne na úkor rodiny. Dokonce jsem dostala prémie, i když jsem dvakrát musela zůstat doma s nemocným synem. „To se stává,“ řekl tehdy Michal. „Hlavně že máš všechno hotové.“
Ten druhý rok jsem povýšila. Měla jsem větší zodpovědnost, lepší plat a také větší příležitosti. Jednou z nich měla být i tato služební cesta. Důležité jednání s německým klientem, který zvažoval velkou zakázku. Michal říkal, že potřebuje někoho, kdo umí dobře německy a rozumí našim produktům. A to jsem byla já.
„Je to jen na dva dny,“ vysvětloval mi. „Odletíme ráno, večer máme schůzku, druhý den dopoledne ještě jednu a pak letíme zpátky.“ Znělo to rozumně. Manžel souhlasil, že se postará o děti, tchyně slíbila, že pomůže, kdyby bylo potřeba. Všechno bylo připravené.
Jenže realita byla jiná. Když jsme dorazili na místo, Michal najednou začal být zvláštně nekonkrétní. Prý je schůzka posunuta na pozdější hodinu. Pak že klient musel něco řešit a sejdeme se až večer u večeře. A když jsem se zeptala, jestli bych si zatím neměla projít prezentaci, jen mávl rukou: „To zvládneš i poslepu, jsi přece profík.“
V sedm večer mi přišla zpráva: „Jsem s klienty na večeři, mají s sebou překladatelku, takže tě nebudu potřebovat. Užij si volný večer, všechno platí firma.“ Stála jsem uprostřed hotelového pokoje a četla tu zprávu znovu a znovu. Proč jsem tedy letěla až do Mnichova? Proč jsem prosila manžela, aby si vzal volno, když mě tu vlastně nikdo nepotřebuje?
Druhý den ráno se situace opakovala. Michal zmizel hned po snídani. Prý má s klienty soukromou schůzku. O poledni mi poslal zprávu, že už je všechno domluvené a můžeme se sejít až na letišti. Přemýšlela jsem, jestli jsem něco pokazila. Jestli mě vzal jen ze slušnosti a pak zjistil, že mě tam nechce. Nebo jestli šlo od začátku o něco jiného.
Odpověď jsem dostala nečekaně, když jsem čekala na letišti a listovala Instagramem. Michal byl označený na fotce – s mladou ženou, kterou jsem nikdy neviděla. Byli v luxusní restauraci, ona se smála do objektivu a označila to jako „pracovní večeře s nejlepším šéfem“. Jenže ta žena nepracovala v naší firmě. A žádná překladatelka to také nebyla, protože její profil jasně říkal, že je fitness trenérka.
V letadle jsme seděli vedle sebe. Michal byl veselý, spokojený, mluvil o tom, jak skvěle jednání dopadlo. Já jsem přikyvovala a snažila se potlačit pocit znechucení, který ve mně narůstal. Uvědomila jsem si, že jsem byla jen alibi. Zástěrka. Důvod, proč mohl Michal odletět na „služební cestu“ a nikdo by se neptal, proč tam letí sám, když nemluví německy.
Když jsme přistáli, řekla jsem mu to. Rovnou, bez obalu. „Viděla jsem tu fotku. Vím, že jsi mě vzal jen jako krytí.“ Očekávala jsem, že bude zapírat. Nebo že se bude cítit trapně. Ale on se jen pousmál.
„Prosím tě, nepřeháněj. Byla to pracovní večeře a zároveň i soukromá záležitost. Firma za tebe stejně zaplatila letenku a hotel, tak co řešíš? Měla jsi dva dny volna, v podstatě placený výlet.“
Ten tón, ta sebejistota. Jako by mi dělal laskavost. Jako by to bylo normální. A pak dodal větu, kterou si budu pamatovat dlouho: „Jsi dospělá, tak se tak chovej. Ne každá služební cesta je o práci od rána do večera.“
Tu noc jsem nemohla spát. Pořád jsem se v hlavě vracela k tomu, co se stalo. K tomu, jak neúctyhodně to celé bylo. Jak mě Michal využil. Jak jsem byla hloupá, že jsem mu věřila. Jak jsem kvůli tomu prosila manžela, aby si vzal volno z práce, protože jsem myslela, že jde o něco důležitého.
A pak jsem začala přemýšlet o těch dvou letech, které jsem ve firmě strávila. O tom, jak mě Michal na začátku chválil a podporoval. Bylo to skutečné, nebo jen způsob, jak si získat mou důvěru? Kolikrát už něco podobného udělal? A co mám teď dělat? Jít za personálním? Za jeho šéfem? Nebo to nechat být, protože je to přece můj nadřízený a já potřebuji práci?
Následující týden byl nejhorší. Michal se choval, jako by se nic nestalo. Byl stejně přátelský, stejně bezstarostný. Na poradě dokonce zmínil, jak „skvěle jsme to s kolegyní v Mnichově zvládli“. Všichni se na mě dívali s respektem, zatímco já jsem měla co dělat, abych udržela neutrální výraz.
Čas od času mi stále v hlavě naskakovala ta jeho věta: „Jsi dospělá, tak se tak chovej.“ Co tím vlastně myslel? Že dospělí lidé se chovají jako on – lžou, podvádějí, využívají druhé? Nebo že jako dospělá bych měla mlčet a dělat, že nic nevidím?
Po měsíci jsem to už nevydržela. Sepsala jsem všechno, co se stalo, a poslala to emailem jeho nadřízenému. Byl to risk, věděla jsem to. Mohli mě klidně vyhodit. Michala mohli podržet, koneckonců, byl tam déle než já a měl své kontakty. Ale nemohla jsem dál každý den přicházet do práce s tímto břemenem na duši.
K mému překvapení mě ředitel pozval na osobní schůzku hned druhý den. Myslela jsem, že to bude nepříjemný rozhovor, ale místo toho mi řekl, že podobné stížnosti na Michala už měli. Že to není poprvé, co využil služební cestu pro osobní účely. Že si moc váží toho, že jsem se ozvala. A že se tím budou zabývat.
O týden později Michal z firmy odešel. Oficiálně ze „soukromých důvodů“. Nikdo to nekomentoval, nikdo se na nic neptal. Jen ke mně pak přišla jedna kolegyně a tiše řekla: „Díky, že jsi to udělala. Já jsem před dvěma lety neměla odvahu.“
Tenhle příběh nemá šťastný konec. Ani smutný. Je to jen příběh o tom, jak snadno může člověk zneužít svou pozici. Jak se za slovy jako „týmový duch“ a „jsme jako rodina“ může skrývat manipulace. A jak těžké je postavit se tomu, když máte strach o práci, o reputaci, o budoucnost.
Pořád pracuji ve stejné firmě. Mám nového šéfa, který je korektní a profesionální. Ale něco se ve mně změnilo. Už nevěřím tak snadno slibům. Už nejsem tak nadšená z „příležitostí“. A už vím, že někdy je lepší říct ne, i když to znamená zklamat očekávání druhých.
A když teď přijde nabídka na služební cestu, vždy si předem ověřím všechny detaily. Protože kdo jednou zažil, jak vypadá „zástěrka“, už nikdy nechce být jejím materiálem.
